RECENZE: The Humans, Roundabout v divadle Laura Pels Theatre ✭✭✭

The Humans

Divadlo Laura Pels Theatre (Roundabout)

8. října 2015

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Tak se na to podívejme. Co asi tak můžete očekávat od nového dramatu o rodinných vztazích?

Tajemství, která rodiče tají před svými dětmi? Tajemství, která děti tají před svými rodiči? Rituály vybudované léty rodinných sešlostí? Trapné chvíle při seznamování partnera s rodiči. Nucenou veselost. Zdravotní trable, o kterých se buď mluví až příliš, nebo se odbývají v rozpacích. Náboženské spory. Peníze. Náhlá upřímná přiznání, tiché utrpení, otevřenou bolest, šokující odhalení, pauzy pro zamyšlení, vzájemné pochopení i nedorozumění. Věty s dvojím významem, stíny a výkyvy narušující rutinu. Chaos, úspěchy a péči – s postranními úmysly i bez nich.

Co byste ale možná nečekali, je scéna, která se snaží mnohé z těchto problémů doslova zhmotnit. Apartmán, kde se děj odehrává, má dvě patra – stejně jako mají dvě roviny rozhovory, které v něm vedou. Nahoře můžete zaslechnout něco, co všechno změní, zatímco mluvčí dole o tom nemá ani tušení. V horním patře jsou navíc temná, neosvětlená místa, takže stíny zde hrají svou roli a rozhovory lze nečekaně vyslechnout nebo přerušit.

Praskají žárovky, což přináší další šero. Jedině koupelna zůstává funkčním, osvětleným prostorem – připomínka toho, že špínu lze vždycky smýt. Slyšíte cizí, často velmi hlasité zvuky zvenčí a říkáte si, jestli vás sousedé nesoudí. Sousedka, která si v noci pere prádlo, jako by rodinu neustále komentovala, přestože si jen hledí svých vlastních rituálů.

Toto je The Humans, nová hra Stephena Karama, která má právě premiérovou sezónu v divadle Laura Pels Theatre v produkci Roundabout a v režii Joea Mantella. Pro hru o rodinném Dni díkůvzdání se to snad i hodí – je to takový „krocen“, který je sice skvěle obložený, ale až příliš nacpaný nádivkou.

Karamův scénář nepřináší nic nového, obzvlášť objevného nebo fascinujícího, ať už formou nebo obsahem. V podstatě tuctové postavy dělají a říkají v podstatě tuctové věci. Najde se tu pár zvratů, trochu břitkého humoru, situace k pousmání i pár skutečně dojemných momentů. Jsou tu třídní i generační rozdíly, zrady, zmatky i oddanost. Mohlo by to být prodloužené vánoční speciální vydání jakéhokoli televizního seriálu.

Jsou tu však dvě věci, ve kterých Karamovo dílo exceluje: dialogy jsou uvěřitelné a opravdové, místy až nádherně dojemné; a příběh je nekompromisní, přesně tak, jak to v rodinách chodí. Nečekejte žádná zázračná řešení ani šťastné konce – je to prostě výsek z proměnlivého života na předměstí.

Výsledkem je, že pokud má hra získat nějaký spád a smysl, musí materiál pozvednout herecké obsazení svými pronikavými a naprosto uvěřitelnými výkony. Naštěstí je herecký ansámbl, s nímž Mantello Karamovu hru oživuje, bez výjimky prvotřídní.

Jayne Houdysshell, jedna z nejlepších broadwayských hereček, je naprosto úžasná v roli Deirdre, matriarchy klanu Blakeových. V každém ohledu působí naprosto autenticky. Scény, v nichž pomáhá své tchyni trpící demencí (skvělý výkon Lauren Klein), jsou plné frustrace i odevzdání; její interakce s manželem a dětmi jsou brutálně upřímné, ale protkané unavenou, ničím neomezenou láskou.

Scéna u svátečního stolu, kde se Houdysshell náhle rozpláče nad svými dcerami, byla zahraná s neobyčejným citem, stejně jako její občasné mlčení a uražené výbuchy rozhořčení. Houdysshell vykresluje mistrovský portrét ženy, manželky, matky a tchyně se všemi radostmi i břemeny, které k tomu patří. Své rány skrývá, ale ve svých povinnostech se vyžívá stejně jako v radostech.

Reed Birney v roli patriarchy, jehož autorita slábne, je vynikající. Tento proměnlivý herec zcela změnil svou fyzičku, aby se převtělil do vytáhlého, plešatějícího a životem zkoušeného Erika. Ukazuje hrdinovu oddanost ženám v jeho rodině, ale i jeho limity. Je kritický a popudlivý vůči dceřinu příteli, odmítá nikoho prosit o pomoc a nedokáže ji přijmout, ani když ji potřebuje. Birney ukazuje „alfa samce“ v terminálním úpadku; muže, kterého vlastní mužnost připravila o sílu.

Sarah Steele jako mladší dcera Brigid, která se ujala role hostitelky, je ztělesněním trpělivé laskavosti. Snaží se, aby byli všichni spokojení a v pohodě; je dokonalým mírotvrcem, i když má zuby často zaťaté pochopitelným podrážděním. Steeleové se daří budovat dojem skutečného příbuzenství s Houdysshell a Birneyem (kteří jí to s přesvědčením oplácejí).

Arian Moayed odvádí skvělou práci v roli Richarda, Brigidina partnera – cizince, který je rodinou tak napůl přijat. Jeho tichá dřina v kuchyni je trefná, a když dojde k nevyhnutelným, nepříjemným střetům s příbuznými své dívky, Moayed balancuje na hraně naděje: stojí si za svým, neomlouvá se za to, kým je, ale není ani zbytečně konfrontační. Sympaťák, co má svou hlavu.

Cassie Beck v roli starší sestry Aimee, která má (jak jinak) za sebou rozchod, to má nejtěžší. Její role je trochu poddimenzovaná a nemá moc co hrát, kromě tesknění po bývalé přítelkyni, jednoho těžkého telefonátu a rozčilování se nad vrtochy rodičů. Beck se s tím ale pere výjimečně a nachází ve své postavě nuance a vrstvy, které divák ocení.

Vzhledem k limitům samotného textu odvádí Mantello tak dobrou režisérskou práci, jakou si jen lze představit. Chvílemi jsem si říkal, jestli by kus nefungoval lépe bez kulis, jen se stolem – zda by té strohosti neprospěla spíše impresionistická scéna. Ale ne: Mantello udělal dobře, že použil plnou scénu, i když je tak doslovná, jak ji navrhl David Zinn. Ukazuje se, že i v předvídatelných kulisách se skrývá určité překvapení.

Karam by měl být tomuto obsazení, zejména Houdysshell a Birneymu, opravdu vděčný; dodali příběhu uzemněný realismus a přístupné herectví, díky kterému „velké odhalení“ nepůsobí jen směšně.

I tak se ale nemohu zbavit dojmu, že pro Roundabout existují k prosazení i silnější hry než tato.

Hra The Humans se v divadle Laura Pels Theatre hraje do 27. prosince 2015. Rezervujte si místa.