RECENZE: Kupec benátský, Ambassadors Theatre ✭✭✭

Kupec benátský

Ambassadors Theatre

10. 7. 2015

3 hvězdičky

Od roku 2012 uvádí National Youth Theatre v divadle Ambassadors svou desetitýdenní repertoárovou sezónu. Jde o vyvrcholení úctyhodného vzdělávacího programu, jehož cílem je nabídnout trénink mladým hercům, aniž by museli čelit obrovské finanční zátěži spojené se studiem na hereckých školách. Každou sezónu tvoří tři hry, v nichž se šestnáctičlenný soubor střídá v různých rolích. Letošním Shakespearem je zkrácená verze Kupce benátského od Toma Stopparda, která měla premiéru v Pekingu v roce 2008 těsně před olympijskými hrami. Inscenace se hraje na scéně postavené pro show Stomp, která v současnosti sídlí v poněkud zašlém lesku divadla Ambassadors.

Jako verze určená k předvádění funguje Stoppardova adaptace po technické stránce skvěle. Stopáž je zkrácena na zhruba devadesát minut, což znamená, že by se celá hra dala odehrát bez přestávky – a v tomto případě bych si i přál, aby tomu tak bylo. Čisté linie děje zůstávají zachovány, zatímco značná část vedlejšího materiálu je odstraněna, aniž by divák cítil přílišnou dramaturgickou ztrátu. Pozornost se soustředí na vznik úpisu a jeho následky, scény s truhličkami v Belmontu a vyvrcholení v podobě soudního procesu se vším, co z něj vyplývá. Snad jen závěrečné, a upřímně řečeno únavné, pletichy s prsteny Porcie a Nerissy zbytečně brzdí jinak strhující tempo vyprávění.

Pokud jde o rovinu postav a emocí, mám stále určité pochybnosti. V důsledku provedených změn se pozornost přesouvá spíše na kupce než na lichváře. Hra patří více Antoniovi než Šajlokovi. „No a co?“, mohli byste se ptát. Vždyť se to tak jmenuje. Ovšem kdyby byl Antonio hlavním středobodem Shakespearova zájmu, vykreslil by jeho postavu mnohem propracovaněji. Má být spíše Šajlokovým protikladem, katalyzátorem, který nás nutí čelit nepříjemným otázkám v samotném srdci této hry. Pokud se stane středem pozornosti on, nikdy nemusíme řešit neřešitelné paradoxy hry v jejich plné, zneklidňující síle.

Režisérka Anna Niland se rozhodla pro vysoce současnou produkci. Děj je zasazen do moderních Benátek a mezi témata, o nichž má divák uvažovat, patří aktuální migrační krize v Itálii i demonstrace proti úsporným opatřením. Demonstranti v maskách, ať už benátských nebo prasečích, občas zasahují do děje a hrozí nepokoji. Jde o poměrně povrchní, gestické prvky, které ustupují do pozadí ve chvíli, kdy začne jít o vážné herectví. U soudního procesu jsme zpět u přímočaré inscenace, v níž se všichni zdají být mnohem jistější.

Mnohem podnětnější je pokus rozvinout téma Šajloka jako nejistého „vetřelce“, jak ho Porcie u soudu nazývá. Skrývá se zde velký potenciál v pokusu vysvětlit jeho neochotu k jakémukoli kompromisu jako protest proti tomu, jak ho současná společnost nestoudně využívá jako příhodný zdroj kapitálu, aniž by ho kdy přijala za lichváře nebo jako žida. Tato linie interpretace však nikdy nedojde k plnému rozvinutí, částečně kvůli nevýraznému ústřednímu výkonu Luka Pierra a také kvůli způsobu, jakým Stoppard postavu osekal – zejména odstraněním materiálu týkajícího se vztahu s dcerou Jessikou (Francene Turner), jejíž role je nyní značně upozaděna.

Dramatickými vrcholy inscenace jsou „dvě zkoušky“ – ať už jde o tři nápadníky v Belmontu, nebo o Šajlokův úpis v Benátkách. První zmíněná scéna může v nesprávných rukou působit jako úmorně natahovaná groteska, ale zde jsme svědky okouzlujících a udržených komických momentů. Paris Campbell hraje prince marockého jako rappera ověšeného zlatem, který předvádí moon-walk a nevyhnutelně volí zlato. Lauren Lyle jako princ aragonský si krade celou scénu pro sebe číslem „Tango por Dos“, u kterého se celé publikum hlasitě smálo. A mezi nimi Bassanio Jasona Imlacha a Nerissa Melissy Taylor proměňují finální volbu truhličky v rozvernou parodii na televizní soutěž.

Soudní scéna je zkouškou ohněm pro každou představitelku Porcie, bez ohledu na odlišné nároky belmontských epizod. Alice Feetham budovala svůj výkon pečlivě a stroze, v čemž jí dopomohl vynikající Andrew Hanratty v roli Antonia, jenž byl dokonalým protipólem a poskytl jí dostatečnou emoční úzkost, kterou mohla rétoricky zpracovat. Zatímco text přednesl schopně, překvapilo mě, že výkon Luka Pierra zůstal i v tomto bodě velmi tlumený a bez energie. Musíte vidět, jak se Šajlok natahuje, aby si vychutnal moment svého triumfu, jen aby sledoval, jak se mu přímo před očima rozpadá. I když je to přirozeně role pro mnohem staršího herce, a tedy velmi těžký úkol, širší dynamický rozsah by měl být v jeho možnostech víc, než zde předvedl.

V menších rolích najdeme mnoho vydařených charakterizačních detailů. Mezi Antoniem a Bassaniem se objevovaly náznaky gay nebo alespoň homoerotického podtextu, což mi přišlo jako slibná linie k dalšímu rozvoji. Nerissa v podání Taylorové a Gratiano Colea Edwardse předvedli spoustu nápaditých a hravých momentů, které potěšily, a Imlachův Bassanio měl mnoho okamžiků důstojné vážnosti, které naznačují, že by mohl být silným hráčem v tragédiích.

Tvůrčí tým dokázal dobře využít omezení daných stávající scénou. Na forbíně nebylo příliš prostoru pro rozvoj, a tak se k pravidelnému otevírání zadní části jeviště pro světelné efekty a výstupy sboru využívaly lamelové žaluzie. Tři dřevěné bedny posloužily jako soudní nábytek, tři truhličky, bar v nočním klubu i Šajlokova směnárna. Vždy tam byl dostatečný náznak konkrétního místa a zároveň zbývalo dost prostoru pro efektivní pohyb a choreografii.

Hudba a zvuková kulisa, dílo Tristana Parkese, byly po všech stránkách vynikající a nápadité. Začali jsme líným číslem z nočního klubu pro navození atmosféry a pak se přesunuli do Belmontu, který vypadal jako nekonečná série diskoték... a proč ne? Porcie je bohatá dědička, která má spoustu volného času. Je to hra, v níž je hudba na různých místech magicky vyvolávána, a zde se vznášely nejrůznější druhy hudby, které zážitek z textu spíše umocňovaly, než aby ho rušily. Mým nejoblíbenějším detailem bylo pravidelné skřípání lan, které nám připomínalo nejistý osud Antoniových obchodních lodí. Tento tvůrčí tým má potenciál pro skvělou inscenaci Bouře – užili jsme si město, ne-li přímo ostrov, „plný zvuků“, a možná by to mohla být volba pro příští rok?

Tato inscenace je chytrá, obratná a technicky dotažená, plná nových nápadů – některých sice povrchních, jiných však se skutečným potenciálem. I když emoce nehořely tak jasně, jak by mohly, a nikdy jsme nebyli nuceni se u témat či textu cítit tak nepatřičně, jak bychom měli, jde o skvělou přehlídku mnoha talentovaných herců. Není pak překvapením dočíst se v programu, že všichni absolventi tohoto programu si našli agenty a pokračují v práci v kreativním průmyslu.

Kupec benátský se hraje v Ambassadors Theatre až do 2. prosince 2015