RECENZE: The Mirror Never Lies, Cockpit Theatre ✭✭✭

The Mirror Never Lies

The Cockpit Theatre

18. listopadu 2016

3 hvězdy

Bylo mi potěšením sledovat, jak tento fascinující a barvitý nový muzikál podniká své další kroky do velkého světa skutečného divadla. Tentokrát se tak stalo formou workshopové produkce v činorodém centru pro novou tvorbu, The Cockpit v Marylebone.  Poté, co jsem loni viděl jeho dřívější podobu v rámci scénického čtení v RADA Studios, byl to zážitek, který jsem si nechtěl nechat ujít.  Nádherný příběh (původně román Barbary Pymové, pro jeviště upravený Joem Giuffrem), výrazně vykreslené, netypické postavy, svižné a vtipné dialogy – střídavě peprné, drzé, snobské i špetku sentimentální – a především skvělá hudba (texty Giuffre, hudba Juan Iglesias). To vše mi zůstalo v paměti v příjemných i provokativních obrysech a neustále mě nutilo chtít víc.  A toho „víc“ se nám rozhodně dostalo.

Autoři od onoho čtení dílo důkladně provětrali.  Bylo angažováno nové obsazení, ačkoliv ansámblu v Bloomsbury nebylo co vytknout, ale nové tváře vždy pomáhají vnést svěžest do reinterpretace příběhu – a proces vývoje je právě o hledání nových výkladů.  Hudební nastudování bylo svěřeno do více než kompetentních rukou citlivého a nesmírně talentovaného Joea Finlayho.  Dílo tak začíná znít jako skutečná show.  Jak úžasné.

Co se týče inscenace, dočkali jsme se několika skvěle zvolených projekcí a pár židlí s trochou rekvizit a vkusnými kostýmy: velkorysý prostor byl využit dobře.  V programu není uveden žádný režisér, předpokládám tedy, že šlo o autorskou práci.  Svým způsobem je to dobře, na druhou stranu už je jejich „dítě“ možná dost velké na to, aby bylo svěřeno do rukou nějakému vnímavému režisérovi-dramaturgovi, který by pomohl proměnit tuto chytrou a inteligentní divadelní „realizaci“ vyprávění Pymové ve skutečně dramatickou událost.  V současné podobě zůstává velká část libreta spíše schematickou a literární než organicky divadelní.  Úvodní filmová montáž vyvolává dojem, že dílu chybí vhodná „otvíračka“, která by zasadila scénu a určila pravidla světa, jejž se snaží portrétovat.  Jsem si jistý, že si toho autoři také všimli a zahrnou to do dalšího vývoje.

Ačkoliv měli herci na přípravu této krátké série pěti představení sotva 40 hodin čistého času, zvládli text naprosto zpaměti a zhostili se svých úloh velkolepě.  V titulní roli Leonory, ženy středního věku se zálibou v mladších mužích, byla Fransca Ellisová vždy vyrovnaná a elegantní. Postupně gradovala k rezignaci a odevzdání svého nepatřičně mladšího milence ve stylu Maršálky v jednom z hlavních čísel show – titulní písni, která i nadále uzavírá devadesátiminutovou stopáž.  Jejího prvního nápadníka, starožitníka Humphreyho (jenž se proměnil z komické figurky v mírně zlověstného rádobysvůdníka), nyní hraje Jon Osbaldeston, a jeho nevinného mladého asistenta – Leonořin cíl – s vykulenýma očima a bez lsti hraje James (Ryan Frank).  Leonoraina nejlepší kamarádka Meg je v podání Darrie Gardnerové a její poměrně povrchní „přátelé“ (kteří utečou od večeře při prvním závanu něčeho „lepšího“ jinde) jsou Colin (Spencer O’Brien) a Harold (Greg Keith).  Tou „hodnou holkou“, která propadne nešťastnému (dalo by se říct až neschopnému) Jamesovi, je Phoebe (Jennifer Harraghy): její role je zajímavá, protože ačkoliv působí slabě, ve skutečnosti předznamenává změnu, která je za rohem.

Jsme v 50. letech a éra luxusních transatlantických parníků je stále s námi, ale už ne nadlouho.   Pymová je v jádru sociální kritičkou a její chladný odstup vnáší do příběhu skutečnou hrozbu v podobě zištného revolučního ducha Neda (další z rolí O’Briena). V Bloomsbury byl hrán jemně a nenápadně, zde však získává mnohem více „rockabilly beatnický“ nádech, což sice trochu koliduje s jeho profesí akademika, ale přesto jde o zajímavý experiment: možná by se jeho práce mohla změnit v něco víc „cool“, třeba u filmu, v televizi nebo v hudebním průmyslu.  V současné verzi svede Jamese během plavby přes Atlantik – skoro jen z dlouhé chvíle, nebo prostě „protože tam byl“ – a pak si s ním zahrává a omotává si ho kolem prstu způsobem, o který by se Phoebe marně pokoušela.

Leonoru to poněkud mrzí, ale o moc víc než to ne.  Dotčena je hlavně její pýcha, a to není zrovna věc, se kterou by divák v hledišti kdovíjak soucítil.  Ned mezitím jako by mával velkým transparentem s nápisem „Šedesátá léta přicházejí!“ a upozorňoval nás na to, že dny nadvlády žen typu Leonory jsou sečteny.  Mary Quantová ani Marianne Faithfull ji už potřebovat nebudou.  Ale revolucionáři – občas si zapalující jointa – to nebudou mít lehké, když tolik energie příběhu odchází do „podzemí“: „Cizinec“ (další role pro Keitha), který se objeví jako pozdní návštěvník v obchodě, jako by chtěl jen udržovat status quo.  Poselství Pymové působí dosti neoptimisticky.

Nabízejí se tedy okamžité paralely s muzikálem Pal Joey, dalším příběhem nepravděpodobných a nepraktických vztahů lidí různých generací a společenských tříd (Leonora je dáma s penězi a spoustou volného času, James musí pracovat v obchodě).  Stejně jako u onoho kusu je možné si postavy oblíbit (a my se musíme tak či onak přidat na něčí stranu) pouze tehdy, pokud nás dokážou okouzlit.  V současnosti to písně dělají měrou vrchovatou.  Scénář se naopak stále chová, jako by byl románem, a potřeboval by spíše začít „zpívat“ jako divadelní hra.  Je čas se nadechnout, poodstoupit a přizvat nějakého skutečně inspirativního režiséra-dramaturga, aby naplánoval další tah!