RECENZE: The Only Way Is Downton, Trafalgar Studios ✭✭✭✭✭

Luke Kempner v představení The Only Way Is Downton The Only Way Is Downton

Trafalgar Studios, následuje turné po Velké Británii

16. února 2014 – Nestává se často, aby se dalo říct, že jedna inscenace na West Endu je lepší komedií než ostatní avizované komediální trháky (v poslední době Barking in Essex nebo v současnosti Fortune's Fool), obsahuje brilantnější ústřední výkon než téměř cokoliv jiného, co se právě na West Endu hraje (pomineme-li Lesley Manville, Jacka Hustona, Judea Lawa nebo Toma Hiddlestona, a i v jejich případě je to vzhledem ke kvalitě materiálu na pováženou), nabízí ostřejší satirický komentář než Duck House, má větší hudební náboj a originalitu než Stephen Ward, vyrovná se kusu Perfect Nonsense (tedy alespoň verzi s McFadyenem a Manganem) v nespoutané energii a čiré radosti a je zároveň často k popukání i jemně fascinující. Ale teď to říct můžete. V sále Trafalgar Studios Downstairs se totiž hraje The Only Way Is Downton, lahodná one-man show, kterou napsal a v níž exceluje Luke Kempner. Kempner je v každém ohledu prvotřídní – má bezchybný timing, dokonalý cit pro komiku, jeho schopnost napodobit nebo vystihnout podstatu práce ostatních je inspirativní a nekompromisní, a jeho dikce i hlasová obratnost jsou neuvěřitelně působivé. Přičtěte k tomu vzhled filmového idola a máte před sebou bez debat hvězdu. Koncept celé hry je chytrý a prostý. Kempner ztvárňuje řadu hlavních postav z Panství Downton (Downton Abbey) v sérii skečů, kde Robert (zase jednou) přišel o rodinné jmění a zbytek ansámblu vymýšlí způsoby, jak vydělat peníze, aby zachránili sídlo a zaplatili blížící se svatbu hraběnky vdovy s teenagerem. Podnikatelské záměry zahrnují interakce s dalšími ikonami britské televize (X Factor, Great British Bake-Off a další) a dávají Kempnerovi prostor pro parodování i jiných hvězd než těch z Downtonu. V geniální pasáži ve druhém dějství si Kempner pohrává s myšlenkou na Downton: Muzikál. Je to nesmírně vtipné a překvapivě melodické.

Kempnerovy neomylné a břitké verze Mary, Cory, Barrowa, paní Hughesové, Carsona, Bransona, paní Patmoreové nebo slečny O'Brienové jsou naprosto přesné, a nic nelze vytknout ani jeho Robertovi, Batesovi, Alfredovi či Violet. Jeho nejtriumfálnější momenty však přicházejí v roli Daisy. Obzvláště působivý je způsob, jakým plynule přechází z jedné postavy do druhé, aniž by způsobil zmatek a bez pomoci rekvizit či kostýmů.

Tohle je skutečný herecký i autorský majstrštyk.

Scénář je břitký a velmi chytrý. Ve skutečnosti vypovídá dost o současném stavu britské televize a skrze ni i o současném stavu Británie. Vhled, který text odhaluje, zaslouží hluboký obdiv.

Celé představení s jistotou režíroval Owen Lewis a opravdu si není na co stěžovat.

Nenechte si tento skvostný kus divadelní radosti ujít.