RECENZE: The Permanent Way ve Vaults London ✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje hru Davida Harea The Permanent Way, která se právě hraje v divadle The Vaults ve Waterloo.

Soubor inscenace The Permanent Way. The Permanent Way

The Vaults Theatre

20. září 2019

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Toto je aktuální a vysoce kvalitní oživení sžíravého dokumentárního dramatu Davida Harea o sérii tragických železničních nehod během prvních let reprivatizace. Je to mrazivě krutý portrét nedbalého vládnutí a lhostejnosti k lidskému utrpení, který je dnes možná ještě děsivěji relevantní než v době své premiéry v Národním divadle na přelomu tisíciletí. Producentka Debbie Hicksová sestavila skvěle obsazenou a režijně precizní produkci (v režii Alexandera Lasse), která by dělala čest i scéně, na níž původně vznikla. Umístění pod cihlovými klenbami z 19. století, které nesou největší nádražní terminál ve Spojeném království, inscenaci dodává na autenticitě – působí zde jako metafora národního úpadku a morální degradace.

Železnice je jedním z nejpozoruhodnějších, byť náhodných výdobytků průmyslové revoluce: původně měla urychlit dopravu uhlí ze severních dolů a zajistit teplo pro rozrůstající se Londýn. Myšlenka využít ji nejen pro náklad, ale i pro platící cestující, doslova stvořila motor, který i po téměř dvou stoletích proměňuje svět. Hare se však nezabývá historií technologických inovací. Jádrem jeho zájmu je sled nehod a zanedbání, které vedly k bezprecedentním ztrátám na lidských životech bezprostředně po rozprodeji majetku British Rail. A především zde vypočítává bezcitnou lhostejnost a lennost vlád (konzervativních i labouristických) při reakcích na jednu katastrofu za druhou, kdy politici zjevně nebyli schopni pochopit osobní muka, která způsobili. Jeho terčem je tedy aristokracie moci – neschopná, povrchní a naprosto nezpůsobilá k lidskému vedení.

Soubor The Permanent Way.

V centrálním obdélníkovém prostoru (scéna Ruth Hall) tvoří devět herců jakýsi sbor, z něhož vystupují konkrétní postavy – mnohé známé, některé neblaze proslulé – aby vyprávěly „Davidovi“ (jedinému identifikovanému posluchači) hrůzný příběh o tom, jak kdysi slavné odvětví v honbě za ziskem na úkor cestujících dopustilo jeden masakr za druhým. Lass vede svůj ansámbl skvěle; herci plynule přecházejí z jedné role do druhé a zastupují desítky postav. Vše doplňuje čistý a účelný světelný design Ricka Fishera a hudba s prostorovým zvukem Rolyho Witherowa. Zaujmou i pohybové sekvence Sian Williams, které přesně směřují pozornost diváka tam, kde je jí nejvíce třeba. Nejde tedy o klasické drama, ale ani o suchou reportáž.

Text je nesmírně dynamický a umožňuje skvělým interpretům proměny v diametrálně odlišné charaktery. Anna Acton je v jednu chvíli investiční bankéřkou a vzápětí zmatenou truchlící matkou. Jonathan Coote s komickým nádechem ztvárňuje státní úředníky i vrcholové manažery drah. Paul Dodds je odporně nabubřelý jako John „Two-Jags“ Prescott a ještě odpudivější jako Richard Branson chrlící new-age žargon. Jacqui Dubois podává noblesní výkon v roli matky, kterou poznáváme nejblíže, a stejně jako ostatní se dokáže bleskově změnit v člena sboru dojíždějících nebo železničářů. Lucas Hare je přesvědčivý v různých rolích představitelů moci. Gabrielle Lloyd září zejména jako přeživší, jejíž syrový jazyk (vycházející z původních rozhovorů autora a souboru Out of Joint s pamětníky) povyšuje inscenaci na úroveň řecké tragédie. Neovladatelnost katastrofy a důstojnost lidské vytrvalosti tváří v tvář neštěstí jsou Hareovými ústředními tématy.

Silnou oporou jsou také role Teje Obana jako přeživšího s posttraumatickou stresovou poruchou a pastora nabízejícího duchovní útěchu. Sakuntala Ramanjee přináší křehký portrét pacientky s popáleninami, která musí nosit masku, zatímco se jí hojí kůže. Jonathan Tafler je elegantní v rolích buržoazní moci a zdrcující jako zlomený otec. Všichni herci samozřejmě ztvárňují množství dalších postav. Je to slovně břitké představení, i když mu možná chybí větší divadelní rozmanitost: pár lavic se sice neustále přesouvá, ale na scéně se toho fakticky mnoho „neděje“. Lass je při rozestavování svých figur vynalézavý, ale pocit určité statičnosti se mu zcela překonat nedaří.

Přesto, v době, kdy se celá země řítí do další pomyslné srážky vlaků, nemohlo znovuuvedení tohoto díla přijít v lepší čas. „Věřil jsem v dobro“ je refrén, který opakovaně slyšíme od těch, kteří zjistili, jak málo dobra lze očekávat od mocných, když mají co ztratit. Od držitelů autority v této zemi se jim dostává jen chladného sobectví. Zármutek prožívají ti, kteří doufali v lepší život a ztratili jej v důsledku soustavného zanedbávání, špatného řízení, škrtů a neschopnosti řešit nahlášené problémy. V tomto smyslu neztratilo drama nic ze své přesvědčivosti. Dnešní iluze mohou být jiné, ale jsou stejně křehké a náchylné ke kolapsu. Pokud o tom pochybujete, stačí sledovat, co se v zemi děje právě teď, a zamyslet se nad tím, jak se věci vyvinou v nadcházejících týdnech a měsících.

Číst další recenze