RECENZE: The Silver Tassie, National Theatre ✭✭✭✭

Ronan Raftery jako Harry Heegan v inscenaci Stříbrný pohár (The Silver Tassie). Foto: Tristram Kenton The Silver Tassie

National Theatre

18. května 2014

4 hvězdičky

Venkovská tancovačka. Cigaretový dým napovídá, že jsme se ocitli v jiné éře, stejně jako dobové oblečení a rytmus hudby. V rohu hraje malá kapela doprovázející místního šviháka s medovým hlasem. Šest žen tančí se svými partnery v uniformách. Na první pohled působí dámy šťastně, ale s postupujícím tancem, změnou světel a pohybem párů do popředí je jasné, že mají k radosti daleko. Jejich vojáci totiž nejsou skuteční lidé; jsou to pouhé schránky, stíny mužů, kterými kdysi bývali. A ty úžasné ženy dělají vše pro to, aby je udržely vzpřímené, při životě, v kontaktu se světem. Občas někdo zavrávorá, ale ony ho okamžitě zachytí. A rytmus pokračuje dál.

Tento nesmírně silný a tísnivý obraz uzavírá úžasné oživení opomíjené hry Seana O'Caseyho „Stříbrný pohár“ (The Silver Tassie) v režii Howarda Daviese, které je právě k vidění na scéně Lyttelton v National Theatre. Tato scéna však není jen dokonalým závěrem O'Caseyho textu, ale také výstižnou připomínkou toho, k čemu Národní divadlo slouží a čeho dokáže dosáhnout.

Scéna Lyttelton neměla v posledních sedmi letech právě štěstí na úspěšné produkce a hry zde bývaly uváděny z podivných, mnohdy nepochopitelných důvodů. Davies však se Stříbrným pohárem ukázal, jaký potenciál tento prostor má a jak mohou zdroje a ambice National Theatre vytvořit divadelní skvost.

Scénografie v Lytteltonu často působí dojmem, že stála hodně peněz, ale postrádá hlubší smysl. Bývají sice nákladné a velkorysé, ale málokdy skutečně podporují nebo osvětlují text, pro který vznikly. Scéna Vicki Mortimer se však do žádné z těchto pastí nechytila.

Je prostě nádherná. Pochmurné, ošuntělé, ale realistické činžovní prostředí v prvním dějství výmluvně vypovídá o chudobě a nejistotě irského lidu. Tento realismus se pak divákům přímo před očima fascinujícím způsobem mění v impresionistické vyobrazení bojišť první světové války – přesně v souladu s proměnou samotného textu.

Poté se scéna mění v jakýsi mezistupeň, nemocniční prostředí, které je zároveň skutečné i snové, kde dochází ke střetu světů prvních dvou dějství. Nakonec se nemocnice tiše a téměř sklíčeně vytratí a my se ocitáme v předsálí tanečního sálu, v malé klaustrofobní místnosti, zatímco v pozadí dál proplouvá tančící svět.

Vše na této výpravě a režii je prvotřídní. Totéž platí o hereckém obsazení.

Ronan Raftery je v roli Harryho Heegana naprosto vynikající. Je to ideální irský syn, kluk, který pro svůj tým vyhraje Stříbrný pohár tři roky po sobě, mladík nonšalantně přijímající rozkaz k návratu na frontu. Má oči jen pro Jessie, sošnou krasavici se vkladní knížkou, o jejíchž příjmech nemá ani tušení. Má celý život před sebou a rodiče, kteří ho zbožňují. Válka mu však roztříští nohy a v posledních dvou dějstvích Raftery vykresluje naprosto přesný portrét zlomeného muže – ztraceného a zoufalého člověka, kterého opustí dívka a který by raději zemřel, než aby dál přežíval. Je to tak drásavé a reálné zobrazení válečného veterána, jaké si jen lze přát, zarámované dvěma úžasnými momenty s matkou (jeho poslední sbohem před frontou a chvíle, kdy ho odvede pryč od Jessie, která mu kromě zranění vzala i chuť žít).

Okamžik, kdy Harry rozbije Stříbrný pohár, by mohl lehce sklouznout k lacinému melodramatu – ale ne v tomto podání. Rafteryho nádherný výkon zaručuje, že Harry je naprosto skutečný a šokujícím způsobem tragický. O Rafterym ještě uslyšíme, nepochybně je to budoucí hvězda.

Možná nejpozoruhodnější na Rafteryho výkonu je to, jak pečlivě a přirozeně buduje postavu Harryho, jen aby tento projev ve druhém dějství zcela opustil. Tam on i všichni ostatní hrají postavy bez identity – symboly reprezentující hrůzy války. I zde je jeho výkon precizní a pevný, přestože nemá s jeho Harrym zdánlivě nic společného.

Sean O'Casey by v nebi určitě nadšeně tleskal.

Raftery má samozřejmě skvělou oporu v ostatních. Zejména úžasná Josie Walker, téměř k nepoznání jako upjatá, přísná irská matka s obrovským srdcem a inteligencí, je v každém ohledu brilantní.

Už její první příchod, kdy zkrotí žertování Sylvestera (Aidan McArdle) a Simona Nortona (Stephen Kennedy – oba výborní) a ztlumí světla, řekne o této pozoruhodné ženě víc než stránky dialogů. Walker je po celou dobu bezchybná, ale vynikají tři scény: její břitké vyslýchání Jessie ohledně skrytých peněz, srdceryvné tiché loučení s Harrym a drtivé odsouzení Jessie ve chvíli, kdy je duše jejího syna nevratně zlomena. Uhrančivé. Zářivé. A právě ona je ústřední postavou závěrečného obrazu, té děsivé noční můry s tančícími stíny vojáků.

Judith Roddy je skvělá jako bohabojná Susie Monican a její scény z nemocničního pokoje jsou obzvlášť silné. Deirdre Mullins exceluje v roli nesnesitelné Jessie – vidět její postavu v troskách a odhalenou je v jejím podání skutečným zážitkem.

Aoife McMahon a Aidan Kelly jsou jako nejdivnější pár v Irsku naprosto famózní. On, násilnický a odpudivý, poté křehký a pokořený; ona, výstřední a hlučně trpící, posléze propadlá alkoholu a hanbě. Jsou to úžasně vykreslené postavy v podání talentovaných herců.

Obsazení ani ansámblu nelze vytknout vůbec nic. Davies vyždímal z materiálu maximum. Ten pocit z inscenace a ty krutě bolestivé okamžiky ve vás budou rezonovat ještě dlouho.

Samotná hra není bezchybným mistrovským dílem. Ale dát takovému dílu, které je důležitou součástí historie irského divadla, prostor na moderním jevišti, je přesně to, co by National Theatre mělo dělat. A nejen prostor – ale úžasnou, šťavnatou a ryze divadelní produkci, která přesahuje svůj výchozí materiál.

Stříbrný pohár jasně ukazuje, čeho je National Theatre, a konkrétně scéna Lyttelton, schopno.

Nádhera!