RECENZE: The Sorrows of Satan, Tristan Bates Theatre ✭✭✭✭

Soubor inscenace The Sorrows Of Satan The Sorrows Of Satan

Tristan Bates Theatre

21. února 2017

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Tento delikátní nový muzikál je tím nejvtipnějším, nejelegantnějším a nejpozoruhodnějším novým kusem, který je nyní v Londýně k vidění. Adam Lenson přivedl do útulného divadla Tristan Bates Theatre na bezprecedentních šest týdnů chytrou produkci pozoruhodné hry pro čtyři herce z pera Lukea Batemana a Michaela Conleyho. Je to skvělá zábava, která okouzlí a potěší diváky všeho druhu. Režisér se rovněž postaral o hudební nastudování.

Autoři se inspirovali bestsellerem Marie Corelli z konce 19. století, materiál však zasadili do odvázanějších dvacátých let a její varovný příběh o literárních ambicích přenesli do nablýskaného West Endu plného zářivých hudebních komedií – do světa Ivora Novella, Noëla Cowarda, H. M. Tennanta a C. B. Cochrana. Bateman se jim v psaní zapamatovatelných melodií hravě vyrovná: ještě tři dny po premiéře si je prozpěvuji, což o žádné jiné nové partituře, kterou jsem v poslední době slyšel, říci nemohu. Jako divadelní skladatel má Bateman před sebou velkou budoucnost. Corelli, kterou obdivoval i Oscar Wilde, má dar pro skvěle vypointované repliky a aforismy, a Conley z její knihy vybral to nejlepší a svůj důvtipný scénář jimi umně okořenil. Dialogy mají výborné tempo a vyvolávají salvy smíchu. Jako textař je Conley důstojným partnerem mistrům jako Cole Porter nebo E. Y. Harburg: v jeho precizně vypilovaných textech je znát naprosté ovládnutí jazyka – skladba „Tartarus“ je obzvláště vydařený kousek, který vás okouzlí stejně silně, jako vás rozesměje. Po poslechu této hudby se odvažuji tvrdit, že Bateman a Conley patří k absolutní špičce současných talentů v oblasti hudebního divadla v Británii.

Dale Ripley jako Lucio

Tato inscenace má to štěstí na interprety, kteří jsou s daným stylem dokonale sladěni. V tomto komediálním převyprávění faustovského mýtu představuje Satana v tělesné podobě princ Lucio Rimanez, kterého s noblesní nonšalancí hraje Dale Rapley. Jeho oběť, zoufalého a neúspěšného autora hudebních komedií Geoffreyho Tempesta, ztvárnil charismatický Simon Willmont. O nezbytný milostný motiv se stará trojice poutavě kontrastních rolí souhrnně označených jako „Žena“, v nichž se skvěle baví Claire-Marie Hall. A konečně, hudba vychází přímo z křídla v salonu na jevišti, na které hraje Rimanezův pekelný pobočník Amiel v podmanivém podání Stefana Bednarczyka. Této čtveřici je v podstatě svěřeno „čtení“ Tempestova nejnovějšího (příšerného) díla ve formátu revue, které jakýmsi způsobem zaujalo našeho hostitele, prince Lucia. Ten postupně nahrazuje Tempestovy nehratelné bláboly dílem s mnohem větším uměleckým a divadelním potenciálem.

Simon Willmont, Claire Marie Hall a Stefan Bednarczyk

Conley navíc navrhl i nádhernou expresionistickou, téměř monochromatickou scénu bytu rodiny Rimanezových: jen hádám, ale výhled z okna mi silně připomíná Belgravii. Celý vizuál inscenace (spolupracovník Craig Nom Chong) se drží přísné palety černé, šedé, bílé a šafránově oranžové, doplněné o skvěle střižené kostýmy od S Newman & Son. Sam Waddington – ten vycházející divadelní génius – to vše osvětluje se svou obvyklou brilantností a úsporností, přičemž je obzvláště zběhlý v odkrývání různých „vrstev“ scénáře.

V tomto sofistikovaném, i když poněkud temně krásném prostředí je tématem čteného scénáře – věřili byste tomu? – trápení kolem inscenování hry s názvem „The Sorrows of Satan“. Skutečně, pokud jsem správně pochopil všechny ty vrstvy, máme tu hru o hře o hře. Příběh, kde všechny postavy existují proto, aby hrály jiné postavy, a samy o sobě jsou pouze projekcemi archetypů z pradávného a mnohokrát převyprávěného mýtu. Proto se pod pastišovým zevnějškem skrývá výrazně postmoderní cítění, díky němuž působí dílo velmi aktuálně a má mnohem větší současný přesah, než by se na první pohled mohlo zdát. Fascinuje intelektuálně a zároveň má přímý divadelní půvab. Přesto jsou to stále lidé, o kterých se chceme dozvědět víc, a nastává moment – někdy těžko postřehnutelný, ale přesto zásadní – kdy s nimi chceme souznít na vyšší, lyrické úrovni. Člověk nechce být příliš chladný a odměřený v příběhu, který je koneckonců o lidských vášních a o tom, jak těžko se v nich všichni orientujeme. Možná se scénář občas vyhýbá klíčovým dějovým momentům, které by byly účinnější, kdyby vyzněly důrazněji: například Tempestovo rozhodnutí upsat duši ďáblu by mohlo působit přesvědčivěji, kdyby mu předcházelo delší budování a nebylo tak trochu „mimochodem“ – je to přece zásadní zlom.

Claire Marie Hall

Bylo však zvoleno vědomé rozhodnutí uvést začátek představení tak, aby divák byl objektivním pozorovatelem rozhovorů na scéně. Později se děj stává mnohem živelnějším a dynamičtějším a my jsme do jejich světa vtahováni mnohem hlouběji než zpočátku. Lze namítnout, že ta druhá poloha je pro diváka příjemnější, a nevylučoval bych, že v průběhu uvádění dojde k drobným úpravám. Co se týče zařazení hudebních čísel, jakmile postavy dostanou prostor odhalit a prozkoumat svou situaci v písni, my diváci jsme nadšeni. Když však musí zpívat ty (záměrně) hrozné věci, které pro ně postava Tempesta uvařila – než jeho Jasnost tak ochotně zakročí s mnohem lepším materiálem – jsme potěšeni méně. V prvním dějství jsou skutečně minimálně tři momenty, které si přímo říkají o sólovou píseň odhalující charakter nebo posouvající děj. Nepřekvapilo by mě, kdyby v určité fázi vývoje díla takové písně existovaly. Teď, když je show na nohou a před diváky, je možná šance, že by se – nebo něco jim podobného – mohly vrátit.

Na tomto projektu, který vznikal tři roky, má zásluhu skvělý režisér a podporovatel nových muzikálů Lenson, který autory k tomuto námětu přivedl. Poté, co s nimi navázal skvělý pracovní vztah na předchozím projektu „Personality“, se Adam zeptal, zda by nepřišli s něčím menším, co by bylo snazší dostat do plné produkce. Výsledkem je toto představení. Původně zamýšlené jako hra pro dva se rozrostlo, ale zůstává úhledně sevřeným počinem, kde jsme uvězněni v klaustrofobním zážitku, který nás neustále nutí přemýšlet nejen o tom, kým postavy skutečně jsou, ale kým jsme my sami. Finanční zázemí pečlivému vývoji poskytli výkonní producenti Alfie Taylor-Gaunt a Joel Fisher (FTG Productions), kteří stáli v čele projektu od jeho zrodu. Se všemi jsem se setkal na ukázce z prvního dějství před více než rokem v St James’s Studiu. A nyní pokračují v prošlapávání nové, odvážné cesty v divadle Tristan Bates.

Divadlo je součástí Actors’ Centre, kousek od Seven Dials v Covent Garden. Kreativní ředitel centra Michael John usiluje o rozšíření možností využití scény a nyní, ve spolupráci s divadelním producentem Matthewem Keelerem, otevírají prostor pro delší uvádění inscenací, než je obvyklý rychle se střídající program. Šestitýdenní série jsou zkouškou, jak umožnit novým dílům najít si své publikum. Je to ambiciózní cíl, ale pokud lze soudit podle kvality této první produkce, stojí na špičkových uměleckých a profesionálních základech. Vzhledem k tomu, že Apollo na Shaftesbury Avenue úspěšně sází na krátké a střednědobé série, The Other Palace se k nim přidává a Arts Theatre s Trafalgar Studios pokračují v rychlém uvádění novinek (nehledě na zvažovaný projekt nového westendského divadla Camerona Mackintoshe), vypadá to pro toto odvětví velmi nadějně.

V současné podobě jsou „The Sorrows of Satan“ skvělou zábavou, kde můžeme vidět velký talent v jeho nejslibnějším zrodu. Bude fascinující sledovat, jaké publikum si toto dílo získá. Já si stále prozpěvuji valčík „diabolo in musica“, kterým je Tempest v první půli tak posedlý, a geniální vrcholné číslo „Tartarus“! Určitě se vrátím, abych si je a zbytek této nádherné partitury poslechl znovu v prostředí této skvělé nové hudební komedie – se satanskou příchutí.

Uvádíme do 25. března 2017

REZERVOVAT VSTUPENKY NA THE SORROWS OF SATAN