RECENZE: The Sum Of Us, Above The Stag Theatre ✭✭✭✭

The Sum Of Us

Above the Stag

11. 9. 2015

4 hvězdičky

Součástí poslání scény Above the Stag je připomínat nám významné hry s gay tematikou, kterým se ne vždy dostalo zasloužené pozornosti, nebo jejichž neutuchající aktuálnost a univerzální hodnotu je třeba znovu zdůraznit. Hra The Sum of Us z pera Davida Stevense spadá do obou těchto kategorií a nyní se dočkala vítaného nového nastudování v rámci zahájení podzimní sezony.

Tato hra je známá i neznámá zároveň. V našich končinách je mnohem povědomější díky filmové verzi z roku 1994 s Russellem Crowem a Jackem Thompsonem než ve své dřívější, a v některých ohledech velmi odlišné, divadelní podobě. Film děj značně rozšiřuje způsobem, kterému scéna nemůže konkurovat, a obsahuje několik vynikajících hereckých výkonů, jež měly tendenci tlumit další produkce mimo Austrálii. Jde tedy o vzácnou a fascinující příležitost znovu se podívat na dílo, které bylo na začátku 90. let přelomovým momentem nejen pro australské gay divadlo, ale pro tamní dramatickou tvorbu obecně.

Děj se odehrává v otevřeném obývacím pokoji apartmánu zařízeného ve stylu počátku 90. let. Nemohu sice ručit za autentičnost australských detailů, ale celková dobová atmosféra jako by vypadla z té správné „paměťové schránky“. Je to domov vdovce Harryho (Stephen Connery-Brown) and jeho syna Jeffa (Tim McFarland). V roce 1992 by diváci nepochybně očekávali antagonistický scénář plný vzájemného nepochopení mezi heterosexuálním otcem a gay synem, ale David Stevens odzbrojujícím a působivým způsobem popřel jednoduché předpoklady a místo toho napsal hru o vztahu hluboké empatie a vzájemné podpory. Harry se nejen smířil se sexualitou svého dvacetiletého syna, ale je v tomto ohledu naprosto nad věcí – a to až do té míry, že kupuje časopisy, aby byla Jeff informován o rizicích HIV/AIDS, a doma vítá jeho známosti na jednu noc, někdy až dotěrným způsobem.

Hra se v zásadě dělí na tři části. V té první převládá komediální tón, který těží z dynamiky „podivné dvojice“ a trablů nečekaného soužití v jedné domácnosti. Ve druhé části se objevují další postavy. Otec i syn si hledají partnery – Harry zkouší štěstí přes seznamku a Jeff vyráží za muži do místních barů a klubů. Jsme svědky jejich vzájemně nešťastných zkušeností s Joyce (Annabel Pemberton) a Gregem (Rory Hawkins), ačkoliv se s materiálem stále pracuje spíše s humorem než s patosem. V závěrečné části tón výrazně potemní, i když konec nabízí jistou naději na pozitivní vyústění pro minimálně dva ze čtyř hlavních hrdinů.

Lze pochopit, proč a jak tato hra před více než dvaceti lety tak silně zarezonovala. Nabízí totiž hrdé a sebevědomé tvrzení, že životy gayů se týkají mužů a žen, kteří jsou do svých rodin zapojeni stejně hluboce jako kdokoli jiný; a že tyto rodiny jsou stejně tak milující a podporující, jako mohou být roztříštěné nebo nefunkční. Toto téma bylo v té době nezbytné a důležité a dodnes jím, i když možná v menší míře, zůstává. V devadesátých letech se vyprávěly příběhy o synech, kteří brali své rodiče na toto představení jako formu coming outu, a dovedu si představit, že by to mohlo fungovat i dnes, zejména při turné mimo velká metropolitní centra.

Hra obsahuje po celou dobu velmi vytříbené, bohaté a autentické pasáže dialogů, které pokrývají širokou emocionální paletu – od poetiky přes naturalismus až po jízlivý vtip a upřímnou něhu. Výměny mezi otcem a synem mají lehkost, spád a kouzlo, jaké by se od tohoto ostříleného dramatika dalo čekat. Průběžně se objevuje několik monologů, v nichž herci opouštějí realismus, a ty mají v textu i vizuálním zpracování až filmovou, malířskou kvalitu, která je nesmírně působivá. Slouží k podtržení nálady a velmi dojemně dokreslují minulost postav – nejvíce snad abstraktní líčení truchlící ženy ve vlaku jako symbolu lidského utrpení.

Zásadní otázkou, kterou hra v recenzentovi vyvolává, je, zda onen přemíra „dobra“ nebrání dramatickému spádu a napětí. I když se dočkáme skutečně temného smutku, zejména v pozdějších fázích, děje zde příliš není. Člověk se pak musí ptát, zda to není další z případů, kdy je v nebi nuda a ďábel má monopol na všechny nejlepší melodie. Když Greg v první polovině předčasně odchází z domu, stěžuje si, že atmosféra je až příliš bezpečně „domácká“ a málo sexy či živá. Měli bychom to vnímat stejně? Když Jeff nazval Harryho „tím nejlepším tátou“, sálem proletěl kolektivní empatický povzdech, ale bylo to skutečně dramaticky opodstatněné, nebo jen součást celkového hřejivého tónu?

V celkovém součtu se však hra nad tyto výhrady dokáže povznést. Dobromyslná empatie mezi generacemi má totiž i svou drsnější tvář. Například Jeffovy rozpaky z otcova zasahování do jeho romantického prostoru pociťujeme velmi silně i přes komediální rovinu a dozvídáme se, že Harryho dnešní pochopení nebývalo vždy pravidlem. Ke konci přichází výjimečný moment, kdy slyšíme příběh Harryho postarší matky a její dlouholeté lesbické partnerky. Zjistíme, jak tvrdě vybojovaný a draze zaplacený je jeho současný pozitivní přístup.

Boření čtvrté stěny je důležitou součástí autorova přístupu, ale dnes funguje o něco méně než v době první premiéry. Zejména v úvodu je cítit, že tato strategie měla za úkol naklonit si tehdejší publikum, které mohlo být skeptické či nepřátelské, což už nyní není zapotřebí. Je to jediný bod, kdy hra působí zastarale, a je proto škoda, že se David Stevens k tomuto aspektu s odstupem času nevrátil. Možná si mohl vzhledem k síle monologů více pohrát s časovou sousledností a vytvořit kontrastnější nálady, které by kompenzovaly relativní nedostatek dějového vývoje.

Oba ústřední výkony jsou krásně prokreslené do detailů, technicky jisté a ve svém provedení velmi procítěné. Hlavní představitelé jsou jako otec a syn uvěřitelní a oběma se daří skvěle vyjádřit širokou škálu emocí, včetně vzájemné frustrace a nepochopení, stejně jako hlubokou, trvalou lásku.

Dvě menší role nabízejí méně prostoru pro vykreslení nuancí, přesto se jich oba herci zhostili dobře. Pembertonová má jedinou nesympatickou roli, a pokud se dá něco vytknout, pak to, že její portrét mohl být ostřejší, což je ve hře, kde je normou laskavá empatie, potřeba. Přináší však silný argument, který přesahuje její homofobní reakci na Jeffa – totiž že pokud s ní Harry nesdílí pravdu o svém rodinném životě, jak mu může ona sama v jiných věcech důvěřovat? Podobně i Hawkins trefně vystihuje tělesnou i slovní neohrabanost, kterou člověk pociťuje, když vstupuje do útulného, zavedeného domácího prostředí, jakkoli je plné nečekané vřelosti.

Inscenační hodnoty jsou obecně na vysoké úrovni. Zvláštní uznání si zaslouží scénograf David Shields za úžasnou proměnu scény v závěrečném obrazu, která si právem vysloužila potlesk, a režisér Gene David Kirk, jenž využil své zkušenosti z Jermyn Street Theatre, aby vytěžil maximum z omezeného prostoru divadla Above the Stag.

Jedná se o pozoruhodný start nové sezony, který zaplněné hlediště patřičně ocenilo.

THE SUM OF US SE HRAJE V ABOVE THE STAG AŽ DO 4. ŘÍJNA 2015