RECENZE: Bouře (The Tempest), Jermyn Street Theatre v Londýně ✭✭✭

Julian Eaves recenzuje Bouři Williama Shakespeara v režii Trevora Nunna v londýnském Jermyn Street Theatre.

Kirsty Bushell (Miranda) a Michael Pennington (Prospero) v Bouři. Foto: Robert Workman

Bouře Jermyn Street Theatre,

13. března 2020

3 hvězdičky

Zde doplňte upoutávku

Hlavním lákadlem letošního uvedení Shakespearovy poslední, bilanční hry je možnost vidět veterána klasického herectví Michaela Penningtona (76), jak v roli svrženého milánského vévody Prospera předvádí mistrovskou lekci v přednesu veršů.  Všiml jsem si mnoha mladých herců v publiku, kteří se napjatě nakláněli vpřed, očarováni jeho zdánlivě nenucenou schopností najít a vyjádřit smysl i v těch nejsložitějších monolozích: a to není snadný úkol u scénáře, který dělá vše pro to, aby rozbil jakýkoli pocit uvěřitelné reality. Prospero (v italštině toto jméno znamená „budu vzkvétat“) uvízl na odlehlém ostrově, který Evropané neznají, žije v jeskyni, a přesto vládne magickými silami, jimiž může poroučet duchům i samotným živlům.  Fantaskní rozpory v této hře z ní dlouhodobě dělají jedno z nejproblematičtějších Shakespearových dramat a každá dnešní inscenace se stále musí vypořádat s poměrně kostrbatými nedůslednostmi v příběhu, který může působit jako neomluvitelná a nekritická oslava evropského kolonialismu, jako šovinistická manipulace s jedinou ženskou postavou (levnou hříčkou kouzelníkovy dcery Mirandy), nebo prostě jen jako naprostá hloupost.

Whitney Kehinde (Ariel), Richard Derrington (Antonio), Peter Bramhill (Sebastian), Lynn Farleigh (Gonzalo) a Jim Findlay (Alonso). Foto: Robert Workman

To je pro uměleckého šéfa Toma Littlera nelehký úkol.  Nicméně on se během svého relativně krátkého působení v této funkci již mnohokrát vyznamenal inscenacemi, které dělají monumentální ctnost z celého spektra dramat, z nichž všechna v tomto kapesním prostoru skvěle vypadají i znějí.  Tentokrát má k dispozici patřičně „trosečnicky“ vyhlížející scénu Neila Irishe a Anett Black, přičemž herecký soubor je většinou v pyžamech a županech, což zřejmě odkazuje na četné zmínky o spánku a snění v obraznosti hry.  Místo toho, aby se před námi otevřela krajina ostrova – děj se přece pohybuje po celém jeho území, klíčově rozděluje přeživší úvodní bouře rozpoutané na Prosperův příkaz a staví každého jednotlivce či skupinu před specifické fyzické i emocionální výzvy – jsme podobně jako v mnoha jiných nedávných interpretacích uzamčeni v jediné místnosti, v tomto případě v takové, jejíž stěny jsou lemovány vlnitými, surrealistickými policemi.  To vyvolává kuriózní pnutí mezi tím, čemu máme věřit, a tím, co vidíme na vlastní oči.  Pro mě to bohužel nebyl pocit příjemný ani obohacující.  Myslím, že to, zda na tento přístup přistoupíte, bude otázkou osobního vkusu. 

Kirsty Bushell (Miranda) a Tam Williams (Ferdinand). Foto: Robert Workman

Stejný smysl pro bizarnost se přenáší i do obsazení.  Mirandu hraje skvělá Kirsty Bushell, jejíž přístup k interpretaci Shakespeara se radikálně liší od Penningtonova, ale je stejně podmanivý.  Přesto nám tvrdí, že je to pouhá teenagerka – čemuž ani na vteřinu nevěříme – byť s fenomenální inteligencí a vtipem. Whitney Kehinde v roli spoutaného Ariela si jako místní duch žije ve vlastním vesmíru a atletická přítomnost mladého Tama Williamse vnáší do děje vítanou energii, přičemž tělo „otroka“ Kalibana zakrývá jen cáry a maska.  Williams zároveň hraje i Mirandinu lásku Ferdinanda, kdy odkládá masku a obléká se do slušivého pruhovaného pyžama, čímž pokračuje důraz na mužský prvek nad ženským: na rozdíl od Anne Francis v „Zakázané planetě“ Bushell nesmí ukázat své křivky a my jen s údivem přemýšlíme, jak a proč ji Ferda okamžitě označí za „bohyni“ a chce se s ní ženit.

Tam Williams (Kaliban). Foto: Robert Workman

Co se týče ostatních, všichni odvádějí poctivou práci: Jim Findley jako král Alonso (Ferdův otec), Lynn Farleigh (důstojně feminizovaná role dvořana Gonzala), Peter Bramhill (v dvojroli ambiciózního královského uchvatitele Sebastiana a o poznání úspěšnějšího klauna Trinkula) a Richard Derrington (jako Prosperův bratr a nemesis Antonio... a také jako sluha v duchu „Admirala Crichtona“, který je záhadně oděn do kompletní černé uniformy z konce 19. století i s buřinkou).  Musím ale zopakovat, že ten pocit uzavřeného prostoru v téhle stísněné místnosti ve mně, bez ohledu na to, jaké intelektuální poselství se mi snažil předat, vyvolával jen odcizení a odstup – dvě věci, které jsem si s inscenacemi Toma Littlera dosud nikdy nespojoval. 

Bouře se hraje v Jermyn Street Theatre až do 4. dubna 2020.