RECENZE: The Weir v Mercury Theatre Colchester ✭✭✭✭

Obsazení hry The Weir. Foto: Marc Brenner The Weir (Hráz)

Mercury Theatre, Colchester.

14. září 2017

4 hvězdičky

Zatímco mnohá divadla zahajují podzimní sezónu bodrou a komediální inscenací, která má za úkol strhnout pozornost, Mercury Theatre ve spolupráci s English Touring Theatre vsadilo na hru Connora McPhersona The Weir (Hráz) – hloubavou charakterní studii o irském umění vyprávět příběhy. V místní hospůdce se schází pětice postav a příjezd tajemné Valerie, která se sem přistěhovala z Dublinu, vyvolává zvědavost i vyprávění strašidelných historek. Je to však nakonec právě její tragický příběh, který všechny ostatní předčí a odhaluje hru prostoupenou majestátní melancholií, v níž nechybí břitký humor, který umně uvolňuje napětí.

Sean Murray, Sam O'Mahony, Natalie Radmall-Quirke. Foto: Marc Brenner

Režisérka Adele Thomas drží tempo inscenace naprosto precizně. The Weir v jejím podání připomíná divadelní obdobu „pomalé televize“ (slow TV) – události se rozvíjejí vlastním tempem, a dokonce i hledání a následné otevírání láhve bílého vína se stává velkým zážitkem, o kterém se, jak divák tuší, bude mluvit ještě roky. Režisérka sestavila vynikající ansámbl, který v oné hospodě skutečně žije. Scénografie Madeleine Girling, jež lokál s dekorem z minulých desetiletí zasadila do bezpečí v lůně větrné pustiny, je velmi přesvědčivá. Jde o hru postavenou na hercích; každý zde dostává prostor pro hlubokou charakterovou studii, monology a možnost nechat vyniknout McPhersonův brilantní text.

Sean Murray je skvělý v roli nevrlého starého pijana Jacka, kritického pozorovatele svých sousedů, který však postupně odhaluje smutek z promarněné šance na lásku a ze samoty, v níž zůstal. Louis Dempsey podává skvělý výkon jako nablýskaný Finbar a dává jasně najevo, že se ve svém elegantním obleku cítí být o úroveň výš než ostatní starousedlíci, zatímco provádí Valerii po okolí. John O’Dowd hraje Jima, který pečuje o svou nemocnou matku a útěchu hledá ve společnosti přátel; jeho strašidelný příběh je možná nejznepokojivější ze všech a je odvyprávěn s neobyčejným citem. Natalie Radmall-Quirke pak brilantně vystihla „cizinku“ Valerii, která muže i publikum naprosto ochromí svým tragickým příběhem o ztrátě. Největší uznání si však zaslouží vynikající Sam O’Mahony v roli barmana Brendana, který zatím žádný velký příběh k vyprávění nemá, protože ještě nikoho nemiloval ani neztratil. Skrze to, jak naslouchá Jackovu varování, aby nedopadl jako on, se odhaluje mrazivá studie tichého zoufalství z plynoucího času. Pokud to vše zní až příliš melancholicky, nenechte se mýlit – postavy a jejich vztahy působí tak přirozeně, že humor a vzájemné špičkování dodávají hře značnou lehkost.

John O'Dowd, Sean Murray, Sam O'Mahony a Louis Dempsey ve hře The Weir. Foto: Marc Brenner

Mám jen pár drobných výhrad. Světelný design je poněkud výstřední a méně účinný při snaze znázornit plynutí dní, o to silnější je však ve své jednoduchosti při vytváření atmosféry pro samotné vyprávění. V dnešní době je také trendem, že režiséři podbarvují hry tklivými zvukovými plochami a hudbou. Zde nás naprosto zbytečné housle upozorňují na to, že to, co právě slyšíme, je důležité. Prosím, nechte toho, není to nutné – my víme, že je to důležité. Herci a autor textu si bohatě vystačí sami. Odhlédneme-li od toho, tato inscenace ve vás vyvolá neodolatelnou chuť nechat si načepovat Guinness, přisunout se k ohni a jen tak poslouchat příběhy těchto lidí.

HARMONOGRAM TURNÉ THE WEIR