RECENZE: The Woman In White (Žena v bílém), Charing Cross Theatre ✭✭✭✭✭

Chris Peluso jako sir Percival Glyde potkává Ženu v bílém. The Woman In White

Charing Cross Theatre,

4. prosince 2017

5 hvězdiček

Rezervujte si vstupenky Kdo věří na duchy?  Každý má svůj vlastní příběh s osobitými detaily a ten můj se týká jedné noci před několika lety, zhruba v době, kdy v nádherném divadle Palace Theatre ve West Endu končilo původní uvádění tohoto muzikálu.  Jel jsem na kole domů z večírku v Southamptonu a přejížděl údolí řeky Itchen po dlouhém rovném úseku silnice; byla zima a od Solentu se valily chomáče mlhy v neprůhledných vlnách, které zakrývaly cestu před mnou a zahalovaly místo, odkud jsem přijel, neprostupnou, tichou, bílou stěnou výparů.  A tam, přímo uprostřed silnice, zahalená jen v dlouhé bílé noční košili, kráčela žena. Měla rozpuštěné dlouhé vlasy padající jí přes ramena a hruď a ve tváři sebevědomý, lehce pobavený, ba dokonce vzdorný výraz.  Odkud se vzala?  A kam měla namířeno?  A proč proboha kráčela středem hlavní silnice uprostřed mrazivé noci tak spoře oděná?  Jaký byl její příběh?

Ashley Stilburn, Anna O'Byrne a Carolyn Maitland v muzikálu The Woman In White.

Toto představení začíná právě takovou záhadou a vytěžuje ji beze zbytku s obrovským nasazením a oddaností.  Tento kompaktní, úderně napsaný kus, inspirovaný stejnojmenným románem Dickenseova současníka Wilkieho Collinse, s hudbou Andrewa Lloyda Webbera, texty Davida Zippela a libretem Charlotte Jones, se zaměřuje na klaustrofobní svět dvou nevlastních sester: Laury Fairlie (lyricky vášnivá Anna O'Byrne) a Marian Halcombe (vždy proměnlivá Carolyn Maitland). První z nich je předurčena k sňatku se sirem Percivalem Glydem (Chris Peluso, hrající s nebývalou pravdivostí postavu podlého padoucha), druhá má zůstat její náhradní matkou, zatímco jediný žijící rodič, pan Fairlie (Anthony Cable, laskavý, ale odtržený od reality), se pohybuje po domě na kolečkovém křesle jako generál Sternwood v 'Hlubokém spánku'.  Ano, Wilkie Collins je v podstatě vynálezcem žánru noir thrilleru, a i když jeho napínavé příběhy zrovna neoplývají psychologickou hloubkou, jakékoli nedostatky v tomto směru více než vynahrazuje Lloyd Webberova úžasně propracovaná partitura, plná filmových detailů, (skutečně) melodramatického podkresu a vášnivě neklidných i toužebných melodií, to vše s neomylným smyslem pro divadelní gradaci.

Carolyn Maitland jako Marian Halcombe v The Woman In White

Scénář Charlotte Jones osekal předlohu do chytře zvládnutelné podoby a zachoval ty postavy, kterým svědčí stísněné, komorní prostředí.  Dámský kruh narušuje Anne Catherick (éterická Sophie Reeves), Glydeova dřívější odvržená milenka – která se v našich očích čím dál více podobá Soamesi Forsytovi, smíchanému s ještě méně sympatickými rysy dobrodruhů z Palliserových románů. Glyde si navíc libuje v podobně morálně kompromitovaném spojenci, úlisném italském hraběti Foscovi (Greg Castiglioni, rodící se nová hvězda s velmi jistými vysokými tóny), který možná je a možná není skutečným šlechticem, ale rozhodně disponuje lékařskou brašnou plnou drog a peněz.  Ano, v tomto světě dávných časů najdeme mnoho paralel s naší současností: bohatí a mocní k sobě přitahují příživníky nejpochybnějšího ražení, kteří – namísto toho, aby sklidili veškeré naše odsouzení – vrhají spíše špatné světlo na své chlebodárce, u nichž má divák pocit, že by měli mít více rozumu.  A pak jsou tu umělci, jako malíř Walter Hartwright (Ashley Stillburn s nádherným hlasem), který přijíždí učit dámy malbě akvarelem.  S promyšlenou řadou vedlejších rolí v podání pohotového ansámblu (Christopher Blades, Olivia Brereton, Janet Mooney a Dan Walter) a jedním ze tří dětských herců (Alice Bonney, Olivia Dixon a Rebecca Nardin) patří tato společnost k tomu nejlepšímu v Londýně a je radost ji sledovat.

Greg Castiglioni jako hrabě Fosco v The Woman In White

Postavy jsou o to zajímavější, když dostanou hlas skrze břitké a elegantně frázované texty pana Zippela: on i Jones dokáží, že i záporáci působí lidsky a uvěřitelně, a kladným hrdinům propůjčují dostatek temných zákoutí, čehož Lloyd Webber s chutí využívá.  Zatímco partitura začíná vcelku vlídně a ukolébává nás do falešného pocitu bezpečí, brzy jsme vtaženi do bahna sobectví, klamu, zrady a nenasytnosti, čemuž se přizpůsobuje i hudební terén.  Přesouváme se tak od varietních čísel ke složitým atonálním strukturám, za které by se nestyděl ani pozdní Bernard Herrmann.

Carolyn Maitland, Ashley Stilburn, Anna O'Byrne v The Woman In White

Není to však jen o akustickém zážitku.  Vizuální styl představení určuje nádherně velkorysá scéna vynalézavého Morgana Large, jehož svižně se proměňující kulisy jsou v naprostém souladu s filmovým, plynulým pohybem scénáře.  Vše je osvětleno s úžasnou smyslností expertem Rickem Fisherem, krásné kostýmy dodal kmenový návrhář Jonathan Lipman a o účesy a paruky se postaralo další známé jméno, Richard Mawbey.  Pod taktovkou uměleckého šéfa divadla Thoma Southerlanda, který je zde ve špičkové formě, vzniká nekonečná řada skvostně komponovaných obrazů, které jako by vypadly z pláten prerafaelitů.  Je zajímavé, že právě tento směr je velkým favoritem známého milovníka umění a sběratele Lloyda Webbera, takže jde možná o další estetickou paralelu.  Southerland se navíc projevuje jako mistr proporcí a rytmu žánrových konvencí, v každém taktu produkce odhaluje jemné nuance a mezi jednotlivými výstupy manévruje s nenucenou lehkostí.  Jeho důvěrnicí je choreografka Cressida Carre, která pohyb a tanec v inscenaci vede s dokonale odhadnutým vkusem.

Carolyn Maitland jako Marian Halcombe v The Woman In White

V zákulisí zatím Simon Holt diriguje desetičlenný orchestr – což je úctyhodné těleso na to, jak prakticky neexistující jsou v tomto divadle boční prostory: jeho přístup spočívá v následování dění na scéně; herce doprovází, namísto aby je nutil následovat jeho vedení.  A výsledek je bravurní.  Přistihnete se, že se v sedadlech nakláníte dopředu, abyste zachytili každý krásný tón partitury a každou drahocennou slabiku skvěle vyváženého textu. Vše je jemně a citlivě ozvučeno Andrewem Johnsonem, jehož sound design umožňuje i tomu nejtiššímu a nejpřirozenějšímu vokálnímu projevu bez námahy doletět do celého sálu.  Lloyd Webber se rovněž pustil do práce se zbytkem týmu, aby show vtesnal do kompaktního komorního formátu; přehodnotil velkou část partitury a osobně dohlížel na oslnivě brilantní orchestraci Davida Cullena: instrumentace jednotlivých partů je naprosto úchvatná a znovu a znovu zasahuje srdce s tím nejjemnějším patosem.  Podobně ansámbl zapracoval na úpravě částí textu pro nové podmínky, čímž vznikla inscenace, která plyne s grácií, napětím a krásou.  Třikrát sláva producentům Patricku Graceymu a místním stálicím Stephenu Levymu a Vaughanu Williamsovi, stejně jako Adamu Roebuckovi za dotažení tohoto projektu do zdárného konce.

V muzikálovém divadle, jak už Andrew Lloyd Webber dříve prohlásil, se může pokazit tolik věcí, že je téměř nemožné, aby vše klaplo najednou.  Ale když se to podaří, výsledek je velkolepý.  A to je i tento případ.  Jde o fantastické znovuobjevení nádherného díla, které promlouvá z minulosti přímo k dnešním problémům; je to silná a důležitá výpověď o soužití mužů a žen.  Nejde o žádnou útulnou maloměšťáckou eskapistickou fantazii, ale o nekompromisní pohled na vztahy, peníze, moc a zneužívání, který z nás nedělá děti, ale oslovuje nás jako myslící a cítící dospělé, staví nás před obtížné životní výzvy a nabízí naději v tom, jak se jim postavit a třeba je i zvládnout.  A to je rozhodně poselství, které stojí za to v dnešní době slyšet.

KOUPIT VSTUPENKY NA THE WOMAN IN WHITE