RECENZE: The York Realist, Donmar Warehouse ✭✭✭✭✭

Ben Batt (George) a Jonathan Bailey (John) v inscenaci The York Realist. Foto: Robert Hastie The York Realist.

The Donmar Warehouse

14. února 2018

5 hvězdiček Rezervujte zde Je symbolické, že scéna Donmar Warehouse uvádí revival překrásné hry Petera Gilla právě v měsíci historie LGBT. V ději zasazeném do počátku 60. let by mužům jako George a John hrozilo za vzájemnou lásku a touhu být spolu vězení.  Oba pocházejí z odlišných světů: George je zemědělský dělník, John asistent režie pracující na inscenaci jorkširských pašijových her, v nichž vystupují místní ochotníci jako George. Příběh z odlehlé jorkširské farmy v mnohém připomíná moderní nezávislý hit Na konci světa (God’s Own Country), Gillův scénář je však něžnější a sexualita je zde ještě pod silnějším tlakem společenských konvencí. Muž v montérkách by se klidně mohl stát homoerotickým trendem sezóny.

Lesley Nicol (Matka) a Ben Batt (George) v inscenaci The York Realist. Foto: Robert Hastie

Herecké obsazení je bezchybné, stejně jako citlivá a naprosto precizní režie Roberta Hastieho. Ben Batt je v roli George vynikající; zajímavým způsobem svou orientaci přijímá a zpočátku se zdá, že má ve vztahu navrch. Je zosobněním potlačované mužnosti a touhy, v němž skutečné city bojují s rolí vzorného syna a platného člena komunity. Ideálním protihráčem mu je Jonathan Bailey v roli Johna – kultivovaný, se sebevědomím Londýňana, schopný vidět krásu přírody, kterou George už dávno přestal vnímat. Jejich láska je podána velmi decentně, skrze pohledy, letmý dotek ruky na rameni či odvracení tváře ve snaze ovládnout emoce – nikdy se nepolíbí, a o to silněji jejich vztah působí.

Soubor inscenace The York Realist v Donmar Warehouse. Foto: Robert Hastie

V textu lze vyčíst náznaky, že ostatní postavy o Georgeově orientaci vědí, ale kolektivně nad ní přimhuřují oči, dokud nevyvolá skandál a ctí určité hranice. Lesley Nicol je jako Matka excelentní – lidská, nohama na zemi, zakořeněná v rodinných tradicích, zatímco ji pomalu přemáhá nemoc.  Georgeova sestra Barbara (Lucy Black) sice ví, že George „není na ženění“, přesto nevaruje dobrosrdečnou, věřící a nešťastně zamilovanou Doreen v podání skvělé Katie West. Matthew Wilson dodává postavě Arthura jorkširskou přímočarost i starostlivost a Brian Fletcher je kouzelný jako dospívající Jack, který stojí na prahu mužnosti, a přitom netuší, co se životem – kromě toho, že se chce, stejně jako jeho matka, posunout někam dál.

Je to svět církevních setkání, kondenzovaného mléka a až úzkostlivé posedlosti domácími pracemi, který v scénografii Petera McKintoshe ožívá s naprostou věrností. Matčina smrt by pro George měla být vysvobozením, které mu umožní žít po svém, on však nedokáže opustit svůj svět a John s ním na jorkširském venkově žít nemůže – budilo by to přílišné podezření. Závěrečná scéna je hluboce dojemná, a i když proklínáte Doreen, že přišla v tu nejmíň vhodnou chvíli, nedokážete ji nenávidět, protože po lásce touží stejně zoufale jako oba muži. Je to nádherná časová kapsle ztracené lásky a Gillův scénář překypuje něhou. V roce 2012 režíroval Gill na této scéně krásnou inscenaci hry Roberta Holmana Making Noise Quietly. A to přesně vystihuje Gillovu práci – dělá hluk v tichosti, a přesto ve vás jeho dílo zůstane navždy.

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA THE YORK REALIST