RECENZE: Thoroughly Modern Millie, Landor Theatre ✭✭✭

Obsazení muzikálu Thoroughly Modern Millie. Foto: Richard Davenport Thoroughly Modern Millie

Divadlo Landor

25. srpna 2015

3 hvězdičky

Některé muzikály fungují díky hvězdám v hlavních rolích. Jiné těží z fantastické hudby. Některé sází na příležitost pro strhující taneční čísla. Další uspějí, protože vyprávějí skvělý příběh skrze hudbu. Jiné zase fungují, protože objevují nové obzory, hrají si s formou a žánry nebo mění naši představu o tom, co je to muzikál. A některé fungují jednoduše proto, že jsou adaptací oblíbených knih, filmů nebo divadelních her.

Thoroughly Modern Millie není muzikál, který by do těchto kategorií jasně zapadal, a lze se přít o to, zda na divadelním jevišti skutečně funguje. Má sice fenomenální titulní píseň, která vás dokáže nakopnout svým vtipem a elegancí, a zároveň může sloužit jako hloubavá melodie nebo v pomalém tempu jako milostná píseň. Snímek vychází z poněkud bizarního béčkového filmu, který si díky svým hvězdám získal kultovní status. Přestože šlo o projekt, který katapultoval Sutton Foster ke slávě na Broadwayi a Amandě Holden vynesl nominaci na Cenu Lawrence Oliviera ve West Endu, zůstává toto dílo zvláštním, kempovým melodramatem kombinovaným s fraškou. Oživuje ho hudba, která je – s výjimkou titulní písně a pár kousků, z nichž jeden je vypůjčen z Ruddigore od Gilberta a Sullivana a další z Naughty Marietta od Victora Herberta – naprosto zapomenutelná.

Aby Thoroughly Modern Millie fungovala, musí být stylová, nespoutaná, plná energie a švihu, bezchybně zazpívaná a prošpikovaná jiskřivou choreografií. Celé dílo musí mít soudržnost a bláznivou, ale naprosto pohlcující vizi, která v podstatě křísí kouzlo němých filmů (ovšem s dialogy, které jsou vtipné jen při správném podání, ale nudné, pokud se hrají civilně). Je to jedna z těch vzácných příležitostí, kdy „více je lépe“ a kdy „méně je prostě špatně“.

V divadle Landor se momentálně uvádí nová produkce Thoroughly Modern Millie od SDWC Productions v režii Matthewa Iliffeho, s hudebním nastudováním Chrise Guarda a choreografií Sama Spencera Lanea a Freddieho Huddlestona. Je to energická a nadšená jízda, a i když se tu najde pár trefných výkonů, Iliffe jako celek zvolil k dílu až příliš opatrný přístup, který inscenaci ani hercům nedovoluje vyniknout tak, jak by mohli.

Thomas Inge, Chipo Kureya a George Hinson. Foto: Richard Davenport

Tanec je zde jedinou oblastí, kde se podařilo udržet konzistentní, stylový a patřičně nadsazený přístup. Celý ansámbl tvoří zkušení tanečníci a jejich čísla srší silou a radostí. Lane a Huddleston odvedli skvělou práci při sjednocování kroků a pohybu; sborová čísla jsou precizní, všichni jsou dokonale synchronizovaní a hrají v divokém souznění. Jak skladba „Thoroughly Modern Millie“, tak „Forget About The Boy“ jsou lahůdkou, přičemž George Hinson, Thomas Inge a celá dámská část souboru předvádějí skutečně špičkový step.

Andrew Riley proměnil prostor divadla Landor ve vibrující doupě možností 20. let minulého století. Využil k tomu krásně navržené zástěny, šikovný provizorní výtah a velký taneční parket, který se mávnutím třásní na šatech promění z kanceláře v hotelovou recepci. Vypadá to křiklavě i elegantně, přesně v duchu doby. Sam Waddington celou scénu nasvítil s jistotou a zručností, takže stíny tančí a vznášejí se v romantickém či strašidelném oparu podle potřeby scény.

Francesca Lara Gordonová v roli Millie profesně debutuje a dokazuje, že se vyplatí ji sledovat. Má skvělý pohyb a tančí s obrovskou chutí. Je obdařena milým hlasem a ve správné roli by byla naprostou senzací. Pod tímto režijním vedením ale nezáří tak, jak by Millie měla. Millie musí po příchodu rozzářit celou místnost a vyzařovat charisma. Když vyjde najevo její nečekaný těsnopisný talent, mělo by jí v očích jiskřit pobavením nad tím, jaké překvapení připravila.

Gordonová se role zhostila statečně, ale její hlas není dostatečně průrazný, její „belt“ v nejvyšších polohách není dost silný a její projev postrádá energii potřebnou k tomu, aby show skutečně vzlétla. Hlavním problémem je, že se Gordonová snaží hrát Millie civilně, což je přesně to, co tato role nepotřebuje.

Francesca Lara Gordon, Ben Stacey a Samuel Harris. Foto: Richard Davenport

Příliš jí nepomáhají ani muži v jejím životě. Oba sice mají jistý styl, ale ani jeden se do své role úplně nehodí. Ben Stacey je pohledný ten „sympaťák odvedle“, jakého známe z nekonečných amerických seriálů, ale postrádá sebevědomí i zranitelnost, kterou jeho postava vyžaduje. Také on má příjemný hlas, který však v koruně rejstříku ztrácí sílu. Tančit ale umí a partu dodává zápal a nadšení. Nejlepší je v závěrečných scénách, kde spolu s Gordonovou vytvoří velmi milé finále.

Millieina budoucího manžela a šéfa Trevora Graydona III. ztvárnil Samuel Harris méně úspěšně. Má sice správný vzhled, ale ne hlas, a už vůbec ne smyslnou sebejistotu. Graydon je prototypem bohatého, privilegovaného lva salónů, což Harrisovi nešlo věřit. Jeho hlas zní výborně ve středních polohách, ale ve výškách je rozostřený a často mimo intonaci. U této role je prostě základním požadavkem, aby s lehkostí zazpíval „Sweet Mystery of Life“ a s hravou rychlostí „The Speed Test“. Harris bohužel ani v jednom neobstál.

Nejlepších výkonů se dočkáme ve vedlejších rolích. Christina Meehanová je skvěle fúriovitá slečna Flanneryová – ale přesně ten typ fúrie, která má srdce z maršmelounu, jakmile si vás oblíbí. Její paruka byla mistrovským dílem a skvěle doplňovala postavu. Do Thoroughly Modern Millie vnesla přesně tu správnou dávku ráznosti. Na opačném konci spektra, ale se stejnou suverenitou a přesnou charakterizací, zazářila Sarah Marie Maxwellová jako slečna Dorothy. Energická, s očima dokořán a uvolněným hlasem (i když „Sweet Mystery of Life“ bylo na hraně), vnáší do role naivky s tajemstvím osvěžující bláznivost.

Sarah Marie Maxwell a Alex Codd. Foto: Richard Davenport

Tento muzikál nabízí dvě skvělé role pro starší herečky s komediálním talentem, ale zde byly k nepochopení obě svěřeny mladým dámám: Steph Parryové jako zlé, ale hloupé paní Meersové a Chipo Kureyové jako Muzzy. Ani jedna nebyla dostatečně věkově zralá na to, aby tyto charakterní postavy mohly fungovat tak, jak mají. Obě byly skvělé tanečnice i zpěvačky a obě zářily ve sborových číslech, kde mohly těžit ze svého mládí. Škoda, že jejich zjevný talent nebyl využit lépe.

Anthony Starr a Alex Codd se ve svých rolích Bun Fooa a Ching Hoa pohybovali na té správné hraně komické absurdity. Codd je obzvlášť přesvědčivý a nachází přesnou linku mezi vtipnou nepatřičností a romantickým zápalem. Oba tančili výjimečně dobře a se ctí zvládli i ty nejbláznivější kousky.

Po hudební stránce, zejména když zpívá celý soubor, není co vytknout. Guard drží hudební otěže od kláves pevně v rukou a soubor je výborně sezpívaný. Harmonie sedí a artikulace je skvělá, i když herci zároveň tančí. Složení malého orchestru nebylo úplně přesvědčivé; možná by lépe fungovala kombinace pouze kláves a bicích. Přesto, i přes občasný falešný tón, byl orchestr souboru dobrou oporou.

Tento muzikál je těžké zinscenovat i za ideálních podmínek, a o to těžší je to v případě, kdy casting (Anne Vosserová) není úplně ideální. Mladý soubor však do představení vkládá spoustu nasazení a nadšení, k vidění jsou vynikající taneční výkony a několik skvělých vedlejších rolí.

Je těžké si nepodupávat do rytmu spolu s Millie a její partou – a nezvědavě čekat, co tento soubor a tito umělci předvedou příště.

Muzikál Thoroughly Modern Millie se v divadle Landor hraje do 13. září 2015