RECENZE: Muzikál Tickle, King's Head Theatre ✭✭✭

Julian Eaves hodnotí Tickle, nový muzikál zasazený do světa vytrvalostního lechtání profesionálů, který se momentálně uvádí v londýnském King's Head Theatre.

Soubor muzikálu Tickle. Tickle

16. října 2019

King's Head Theatre

3 hvězdičky

REZERVOVAT VSTUPENKY[/thrive_2step

Chris Burgess je chytrý a talentovaný písničkář a také jeden z největších mistrů revue v naší zemi, což ho řadí do velmi vybrané společnosti. Revue je nechvalně známá jako „obtížný“ žánr, kde úspěch závisí především na schopnosti vypointovat jednotlivé, samostatně charakterizované momenty, které sice pojí obecné téma, ale jsou dostatečně soběstačné, aby dávaly smysl samy o sobě, bez ohledu na zbytek celku.

Ben Brooker a James McDowell v muzikálu Tickle.

Právě tato dovednost a talent pro revue z něj však dělají autora, který se pro psaní příběhových muzikálů příliš nehodí. Přesto jich napsal – a já jich viděl – několik, ale žádný z nich nezměnil můj názor, že tento skvělý autor revue je v oblasti muzikálů poněkud problematický. A nejnovější počin z produkce Lambco Productions, komorní muzikál o bizarním prostředí „vytrvalostního soutěžního lechtání“, bohužel není výjimkou.

Děj je volně (a mnohem prostěji) založen na úspěšném nezávislém novozélandském snímku „Tickled“ z roku 2016. Tato 75minutová hříčka opouští dokumentární formát filmu i jeho mrazivé prvky thrilleru a servíruje nám příběh dvou pohledných mladíků, kteří se ocitnou v nepředstavitelném – a dosud zcela utajeném – světě, kde se snaží rozesmát jiné pohledné kluky. Ne vtipy, ale manipulací s jejich těly pomocí prstů nebo peří. Homoerotické podtexty organizátoři samozřejmě urputně popírají a snaží se přesvědčit sami sebe i naverbované heterosexuální kluky, že jde o naprosto nevinnou věc. Je to zvláštní příběh, kterému se zpočátku dostává až příliš doslovného a přímočarého dramatického zpracování, což pak způsobuje dosti prudké přechody ve chvíli, kdy na scénu nastupují bizarnější postavy.

Richard Watkins a Amy Sutton.

Tak se stane, že po úvodní písni „Drab Town“, která zní jako setkání Sondheima s Urinetownem, změníme tón a dočkáme se nádherného duetu pro dva hlavní představitele s názvem „Beautiful“. Je to skutečně skvělá píseň a představuje Burgesse v jeho nejlepších letech. Kdyby psal – nebo vydával – pouze skladby takové kvality, byl by světově proslulý. Poté se však propadáme do odlišného, upjatého stylu v písni „It's Not Gay“, kde narážíme na Burgessův největší nešvar: příliš hutné texty. I v komorní a suché akustice pubového divadla King's Head, bez rezonance zvučení a s výborným klavírním doprovodem Davida Eatona, musí tento talentovaný ansámbl neustále bojovat s hordami slabik, které jim Burgess vkládá do úst. Pokud se podíváme na Sondheima (což Burgess nepochybně dělá), víme, že lze psát rychlé pasáže, ale vyžaduje to obrovskou péči o volbu a umístění souhlásek a samohlásek – a především o to, kolik dějových informací na ně naložíte. Nejlepší „patter songs“ jsou dějově nadbytečné, slouží k předvedení verbální ekvilibristiky. Tady ne. Divák musí napínat uši, aby mu neunikly podstatné body zápletky.

James McDowell a Ben Brooker.

Ben Brooker jako gay Callum a James McDowell jako objekt jeho zájmu, heterosexuál Chris, si jsou toho dobře vědomi; často je vidíte lapat po dechu, když se snaží vychrlit ty nejsložitější části Burgessových textů. To samé platí pro Amy Sutton v roli zloduchy Daviny Diamond. Klobouk dolů před všemi třemi za jejich snahu, ale je to boj do kopce. Drag vystoupení Richarda Watkinse jako Tiny Tickle dopadá o něco lépe díky nablýskanějším, melodičtějším muzikálovým číslům – včetně skvělého závěrečného čísla „What Would Julie Andrews Do?“. Ale i Watkins si prochází svou kalvárií v nebezpečných výškách, které po něm autor vyžaduje, ačkoli na ně jeho hlasový rozsah úplně nestačí.

Popravdě, proč u zbrusu nové show, se kterou si mohou dělat, co chtějí, vystavují autoři své herce takovým potížím? Stává se to neustále. Připadá mi upřímně neuvěřitelné, že by hudební nastudování a vnímavý režisér Robert McWhir vícekrát nenavrhli úpravy, které by lépe vyhovovaly schopnostem konkrétního obsazení. Možná se mýlím, nevím to jistě, ale považuji za vysoce nepravděpodobné, že by si nikdo nevšiml pastí v partituře, nebo že by o nich – pokud si jich všiml – nic neřekl.

Ať je to jak chce, představení je krásně nasvíceno samotným producentem a v závěru, který je konečně řádně velkolepý, nabízí příjemnou choreografii Sama Spencera-Lanea. Scéna je minimalistická – využívá závěsy z představení hraného dříve večer – ale kostýmy jsou současné a nakonec nechybí ani spousta peří. Vzal jsem s sebou kamaráda, který o muzikálech nic neví, a jemu se to líbilo. Diváci s cvičeným kritickým okem však mohou mít s některými částmi větší problém.

V King's Head Theatre do 26. října 2019