RECENZE: Torch Song, Turbine Theatre Battersea ✭✭✭

Julian Eaves hodnotí Torch Song, hru Harveyho Fiersteina, která se právě hraje v nově otevřeném divadle Turbine Theatre v Battersea.

Matthew Needham (Arnold) v Torch Song. Foto: Mark Senior Torch Song

Turbine Theatre, Battersea

6. září 2019

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Režisér Drew McOnie na novinářské premiéře této skvělé hry Harveyho Fiersteina v zbrusu novém londýnském divadle nápadně chyběl. Je to velmi vytížený muž a jsem si jistý, že pro jeho neúčast existoval dobrý důvod. V jistém smyslu to však symbolizovalo nedostatečný vliv, který na tuto produkci měl. Ta se místo toho, aby se pořádně zakousla do skvělého materiálu dodaného autorem, raději jen klouže po povrchu; nabízí sice pobavení a trocha jemného patosu, ale většinou jí uniká hloubka, drama a – co je klíčové – onen „závratný“ humor, který program divákům slibuje.

Matthew Needham (Arnold), Rish Shah (Alan). Foto: Mark Senior

Nejlépe z toho vycházejí herci ve vedlejších rolích. Dino Fetscher jako bisexuální Ed je nejsilnější osobností na scéně: jeho pozoruhodný vzhled dokonale vypracovaného „klonu“ 70. let, kdy v newyorských barech flirtuje s kluky i dívkami, spolu s atletickou energií v každém pohybu či gestu – i když jen stojí – ho činí magnetickým a fascinujícím. Do citové cesty své postavy vkládá spoustu detailů, díky čemuž je uvěřitelná a zapamatovatelná.

Daisy Boulton jako jeho partnerka Laurel vytěžila ze své role maximum; díky jejímu velkorysému a vášnivému výkonu je pro Eda naprosto logickou partnerkou. Po přestávce Bernice Stegers předvádí odvážné a rázné podání matky hlavního hrdiny: dominantní a panovačná židovská matriarcha, která se se synem nedokáže smířit, ale ani ho nechat jít. Na její roli, která vede k vyvrcholení hry, závisí mnohé, ale čím déle je na scéně, tím více si uvědomujeme celkový nedostatek tempa a načasování celé show. To podkopává schopnost herců správně „usadit“ humor i smutek. A to je skutečně něco, za co nese odpovědnost režisér. Chtělo by to více režijních připomínek a více péče věnované precizní výstavbě komiky, jinak vtipy prostě nevyzní a divákovi na postavách nezáleží tak, jak by mělo.

Bernice Stegers jako Matka. Foto: Mark Senior

Bez brilantní lehkosti, veselí a joi-de-vivre, které k této show patří, nepociťujeme ani zdaleka tak silně bolest a utrpení, které se skrývají v jejím jádru. A to je velká škoda. Toto obsazení si zasloužilo lepší přípravu, než bylo předhozeno publiku – herci to nemohou vyřešit jen sami za sebe. Není to zdaleka přímočaré drama: všechny postavy jsou složité a svět, ve kterém žijí, je víc než trochu mate. Je třeba učinit jasnější rozhodnutí, aby vzestupy a pády jejich verbálně obratných monologů, rozhovorů a hádek měly svou plnou sílu a účinek.

Dino Fetscher (Ed), Rish Shah (Alan). Foto: Mark Senior

Objevují se zde i nováčci debutující na divadelních prknech: Jay Lycurgo je veselý a energický v roli patnáctiletého adoptovaného chytráka Davida a Rish Shah odvádí solidní práci při ztvárnění tragického Alana, Arnoldovy ztracené lásky. Naše pozornost se však stále vrací k Matthewu Needhamovi v roli Arnolda, spisovatelova alter ega. Ten nabízí výkon založený na studované lakonické uzavřenosti, což je pravý opak toho, co mu předepisuje scénář. Jeho zasmušilá, často neměnná maska se zamračenou tváří zabíjí jeden vtip za druhým. Pár jich sice přežije, ale obětí je mnoho. No, je to jeden ze způsobů interpretace role, ale nemyslím si, že funguje. Toto je ve skutečnosti vysoká komedie. Je to druh dramatu, který nejlépe funguje, pokud herci dokážou demonstrovat hluboké citové zapojení a dokážou se v sekundě otočit mezi extrémy lidské zkušenosti: v jeden okamžik by nás měli otřásat „závratným“ smíchem a v dalším nás šokovat náhlým tichem a zármutkem. Takový je scénář. Předstírat opak znamená přijít o jeho podstatu.

Matthew Needham (Arnold), Dino Fetscher (Ed). Foto: Mark Senior

A je v tom mnohem víc. Je to také hra „o“ divadle samotném: začíná „dramatem“ nanášení řasenky a převlékání se do dragu; nabízí monology a recitace různého druhu, včetně jejich poslechu v naprosté tmě (osvětlení James Whiteside); provádí nás důmyslným „kvartetem“ hlasů ve společné posteli; využívá fyzické divadlo ke karikování příběhu; a vrcholí ve zdánlivě tradiční konverzační komedii v uzavřeném pokoji (scéna Ryan Dawson Laight, jehož kostýmy jsou naprosto trefné), jakou by mohl napsat Neil Simon. To vše prokládá eklektický, i když ne vždy úplně jistý zvukový mix Sebastiana Frosta. Skrze tyto styly však neustále zaznívá autoritativní hlas Arnolda, který zkoumá své teze o lásce, ztrátě a identitě. To vše jsou aspekty divadla, ve kterých by McOnie mohl excelovat; pokud se mu to při této příležitosti nepovedlo, určitě k tomu existovaly důvody. Možná nás v tomto směru osvětlí producent a umělecký šéf divadla Paul Taylor-Mills.

Matthew Needham (Arnold) a Daisy Boulton (Laurel). Foto: Mark Senior

Ať je to jak chce, dostáváme průměrné podání opravdu, ale opravdu dobrého scénáře. Poslouchejte, co herci říkají, včetně Needhama, a bez ohledu na to, jak to na vás působí, jeho kouzlo zapůsobí: přiměje vás obrátit myšlenky do vnitra a položit si hledající, důležité otázky o tom, koho a co milujete, kde a jak jste v životě pocítili ztrátu a – především – kým se přesně cítíte a kým si myslíte, že jste. Připravte se ale na to, že přijdete o skutečné vrcholy a pády hry. Což, doufejme, bude stačit k ospravedlnění toho, že jste zvládli cestu na toto místo: jel jsem vlakem z Victorie do Battersea Park, pak jsem za rohem nasedl na autobus a popojel dvě zastávky k jižní straně Chelsea Bridge a zbytek došel pěšky. Bylo to celkem snadné. Jiné trasy mohou být méně pohodlné. Cesta zpět na Waterloo po představení byla mnohem komplikovanější a časově náročnější. Doufám, že webové stránky divadla brzy nabídnou jasnější a úplnější pokyny k dopravě.

Přečtěte si další recenze