RECENZE: Under Milk Wood, National Theatre London ✭✭✭✭

Paul T Davies recenzuje hru Dylana Thomase Pod mléčným lesem, kterou uvádí londýnské National Theatre.

Michael Sheen v inscenaci Pod mléčným lesem. Foto: Johan Persson Pod mléčným lesem.

National Theatre.

23. června 2021

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

„Začít od začátku...“ Tedy, tato produkce tak úplně od začátku klasického kusu Dylana Thomase nezačíná. Den startuje v domově s pečovatelskou službou, kde pan Jenkins zmeškal snídani a je zmatený. Tento doplňující materiál z pera Sian Owenové je krásně naturalistický a šikovně naznačuje text, který má přijít. Je to trochu šok, když se na scéně objeví syn pana Jenkinse (Michael Sheen), který trvá na tom, že otce uvidí, přičemž tato naléhavost není příliš vysvětlena. Má zanedbaný zevnějšek a záhy se ukáže, že bojuje s alkoholem – je to duch samotného Dylana Thomase, který možná říká sbohem, které v reálném životě nikdy nestihl. Skrze album fotografií a vzpomínky na dědečka, reverenda Eliho Jenkinse, se fiktivní městečko Llareggub přibližuje, ale když už je na dosah ruky, textu se spíše křečovitě chopíme, než abychom jej radostně přijali.

Cleo Sylvestre a Alan David v inscenaci Pod mléčným lesem. Foto: Johan Persson

Teprve když se scéna vyčistí a zůstane holá, potvrdí se stará pravda této hry – méně je více. Líbilo se mi, že v inscenaci účinkuje starší soubor, snad jako připomínka mladší generaci, aby nikdy nezapomněla. Ústředním bodem konceptu je vztah mezi otcem a synem; Karl Johnson je v roli pana Jenkinse (přebírajícího roli reverenda) naprosto vynikající, naslouchá s hlubokým soustředěním – je to nádherný výkon. Michael Sheen exceluje jako Owain Jenkins i jako „První hlas“, text přednáší, jako by si ho vymýšlel přímo na místě, aby otce zaujal. Celý ansámbl je skvělý a je radost slyšet velšské hlasy na jevišti National Theatre. Siân Phillips dodává Polly Garterové důstojnost a šarm, Anthony O’Donnell je dojemným kapitánem Catem a legendární Alan David je dokonalým panem Pritchardem i panem Pughem. Thomas zemřel jako alkoholik a představení to reflektuje skrze postavu paní Cherry Owenové (v podání skvělé Kazreny Jamesové), která není nadšená z manželova pití, a i v Sailor’s Arms je boj s alkoholem jasně vykreslen. Soubor hraje s chutí, k čemuž přispívá i parádní scéna Merle Henselové – blesková snídaňová sekvence a rybářská loďka Nogood Boya jsou obzvláště vydařené.

Členové souboru Pod mléčným lesem. Foto: Johan Persson

Vzhledem k uvedení na arénovém jevišti v prostorném sále Olivier Theatre (s dodržením rozestupů) se nevyhnutelně část dialogů vytrácí a režisérka Lyndsey Turnerová občas až příliš lpí na konceptu, kdy melancholie vítězí nad hravostí textu. Jde však o odvážnou koncepci, a když se ke konci vrátíme do pečovatelského domu, zařazení Večerní modlitby reverenda Jenkinse vytvoří krásný a velmi emotivní moment: „Zda tuhle noc přečkáme, či ne, vím, vždy je to jen tak-tak, pane.“ Zde se tato interpretace vyplácí a hvězdou večera zůstává, jako vždy, Dylan Thomas.