RECENZE: Urinetown, St James Theatre ✭✭✭✭✭

Urinetown (Město močení)

25. února 2014

St James’ Theatre

5 hvězdiček

Jednou z neochvějných životních pravd je, že by člověk nikdy neměl chodit do divadla, pokud trpí migrénou. Riziko, že bolest otupí prožitek z představení, je příliš velké; stejně tak hrozí, že se nebudete schopni soustředit, porozumět a zachytit nuance inscenace a hereckých výkonů.

Ukazuje se však, že tato pravda možná není až tak neotřesitelná.

Protože dnes večer jsem sice migrénu měl, ale do divadla jsem šel. Přesněji řečeno do St James Theatre, kde právě probíhají předpremiéry první britské profesionální produkce muzikálu Urinetown v režii Jamieho Lloyda.

Vyléčilo mi to migrénu.

Je to oslnivá produkce v každém ohledu. Popravdě řečeno, je to zjevně lepší inscenace, než si dílo samo zaslouží.

Muzikál Urinetown s libretem Grega Kotise, hudbou Marka Hollmana a texty obou autorů, vznikl v roce 1999 a v roce 2001 se probojoval na Broadway, kde získal tři ceny Tony. V jednom z oněch zvláštních zvratů osudu cen Tony sice vyhrál v kategoriích nejlepší hudba, libreto a režie, ale cenu za nejlepší muzikál mu vyfouklo Thoroughly Modern Millie.

Patří k těm muzikálům, které mají kultovní status – jeho příznivci jsou velmi hlasití a o jeho genialitě skálopevně přesvědčení. Pro ostatní je to sice během sledování příjemná a zajímavá podívaná, ale nakonec se vykouří z hlavy.

Energická a do detailu propracovaná inscenace Jamieho Lloyda dává vyniknout všemu dobrému, co tvůrci vytvořili, a elegantně zakrývá veškeré nedostatky. Jde o inspirativní a objevnou režii v každém směru.

Je to zvláštní kus. Vypráví bizarní příběh ze světa, kde je voda tak vzácná, že jsou toalety na příděl a lze je používat pouze po zaplacení vysokého poplatku. Ti, kteří zaplatit nemohou, jsou posláni do „Města močení“ (Urinetownu) – místa, které nikdo neviděl a odkud se nikdo nevrátil. Máte tu dvě hlavní skupiny – ty, kteří vodu ovládají a přidělují, a ty, kteří trpí a snaží se sehnat peníze na každé vyčurání. Chudáci se nakonec vzbouří a následky této revoluce znamenají zkázu pro celou komunitu.

Vedle toho působí Šumař na střeše nebo West Side Story v podstatě jako veselé hříčky.

Drsné satirické podhoubí kusu je alarmující a až příliš uvěřitelné. A přesto je materiál – navzdory závažnosti tématu – v jádru lehký a hravý. Chytře a vtipně si utahuje z formy hudebního divadla a konkrétních děl, především z Bídníků.

Lloydova jasná vize kus elektrizuje a spojuje hravost se satirou. Výsledkem jsou vizuální i vokální hody, řada skvěle vykreslených postav, spousta zábavy i podnětů k zamyšlení. Na West Endu momentálně nic podobného nehraje: je to suverénně nejlépe zpívající soubor (nepočítáme-li Candida, který naneštěstí tento týden končí), jaký dnes v Londýně najdete. Je to mnohem trefnější satira než Book Of Mormon a nabízí nečekané potěšení, které předčí většinu dlouhohrajících titulů.

Choreografie Ann Yee je nekonečně vynalézavá a překvapivá: právě když máte pocit, že přijde klasická muzikálová sestava, Yee nechá ansámbl udělat něco úplně jiného. Toto neustálé vyvádění publika z míry je klíčem k radosti z celého kusu a choreografie to skvěle reflektuje. Vše je přesné, čisté a soubor to zvládá na jedničku. Je to jeden z těch momentů, kdy tanec přináší celku stejnou hodnotu jako text a hudba.

Nad hudební stránkou bdí Alan Williams a šestičlenný orchestr hraje bezchybně. Balanc je skvělý a ačkoliv artikulace občas pokulhává, zpěv je většinou srozumitelný, čistý a radostně naladěný. Obsazení opravdu ví, jak zpívat a tančit, a do partitury dávají všechno. Sledovat tyto profesionály v plném nasazení je naprosté blaho.

Casting je – napříč všemi rolemi – bezchybný. Nenajdete tu jediný falešný tón. Každý zvládá své úkoly na maximum a ještě víc. Každý dostane svůj prostor a v něm naplno zazáří.

Richard Fleeshman je v roli Bobbyho Stronga naprosto vynikající. Skvěle trefil onen téměř komiksový styl a jeho hvězdný vzhled v kombinaci s dokonalým citem pro možnosti role vytváří bohatou a působivou postavu. Ano, je to romantický hrdina, ale zároveň morální svědomí kusu a obětní beránek. V upnutém šedém tričku a s upřímným obdivem k Hope (v perfektním podání Rosanny Hyland) diváky dokonale připravuje na moment, kdy vyjde najevo pravda o „Městě močení“. Talent, který v něm dřímá, byl v muzikálu Ghost (Duch) poněkud nevyužitý – tady je radost ho vidět v plném proudu. Jeho „Run Freedom Run“ je vrcholem večera.

Nikoho nepřekvapí, že Jenna Russell je jako rázná strážkyně toalet Penelope Pennywise naprosto kouzelná. Neuhne ani o píď z pravidel a trvá na každém poplatku za vyčurání. Je to v podání Russellové křzyklavá a živočišná role, plná komediálního švihu a vokální jistoty.

Jonathan Slinger nebyl nikdy lepší. Jako mazaný, bezohledný a sardonický strážník Lockstock je jakýmsi „Drsným Harrym“ latrín, zatímco zároveň vede dialog s publikem, čímž boří čtvrtou stěnu a vyvolává salvy smíchu. Jeho komplice, odpudivého Caldwella B. Cladwella, hraje Simon Paisley Day bez jediné chybičky. Právě on zbohatl na přídělech vody a regulaci močení. Je to mistrovsky jedovatý výkon, plný odpornosti i energie.

Karis Jack je v roli Malé Sally prostě rozkošná, stejně jako Marc Elliott jako pan McQueen. Mark Meadows vnáší radost jako úlisný senátor Fipp a Madeleine Harland vytěžila maximum z postavy Soupy Sue. Obzvláště zapamatovatelný je Cory English, který s naprostým přehledem ztvárňuje dvě kontrastní postavy: jeho Starý Strong je dokonalý a jako nenávistný Hot Blades Harry je k nepoznání.

Jak už bylo řečeno, všichni jsou skvělí, ale z ansámblu vyčnívají zejména Alasdair Buchan, Chris Bennett a Julie Jupp.

Soutra Gilmour vytvořila další úžasnou scénu. Celý prostor St James Theatre byl upraven podle její vize a výsledek stojí za to. Scéna rafinovaně evokuje Bídníky, ale jejím největším přínosem je pevný, reálný rámec pro bizarní a satirické dění. Krásně to podtrhuje celkové vyznění satiry. Pro Lloydovu inscenaci je to ideální design, který se nemalou měrou podílí na celkovém úspěchu.

Kostýmy jsou skvělé – odkazují na jiné muzikály a dávají tomuto dystopickému světu jasný tvar. Osvětlení Adama Silvermana je náladové, atmosférické a přesné – zejména nasvícení scén s krví je výborné.

Tato inscenace skutečně stvrzuje pověst Jamieho Lloyda jako dynamického a fascinujícího mladého režiséra. Jeho vize je velkolepá a on dohlíží na to, aby byla provedena precizně a s naprostou lehkostí.

Tohle by klidně mohl být nejlepší nový muzikál roku 2014. Bude velmi těžké ho překonat.

Urinetown se od 29. září 2014 stěhuje do Apollo Theatre. Rezervujte si lístky hned teď!