RECENZE: Vanya and Sonia and Masha and Spike, Charing Cross Theatre ✭✭✭

Naše vlastní divadelní kritička Libby Purves recenzuje hru Christophera Duranga Vanya a Sonia a Masha a Spike, kterou právě uvádí londýnské Charing Cross Theatre.

Janie Dee, Charlie Maher a Michael Maloney. Foto: Marc Brenner Vanya a Sonia a Masha a Spike.

Charing Cross Theatre

3 hvězdičky

Do 8. ledna 2022

Rezervovat vstupenky

Vanya a Sonia jsou sourozenci – ačkoliv ona je adoptovaná – a vedou nudný život plný povinností v odlehlém venkovském domě obklopeném třešňovými sady,  financovaném jejich úspěšnější sestrou Mashou. Ta teď přijíždí, aby jim narušila víkend oznámením, že dům plánuje prodat. Vanya mezitím píše experimentální hru, která nikam nevede. Sonia má zase pocit, že nikdy nezažili skutečný život. Pokud se vám zdá, že v tom poznáváte Čechova, nemýlíte se – je to záměr, a to až dusivý. Venkovská dvojice neskrývaně vzpomíná na své rodiče a jejich posedlost ochotnickým divadlem a tímto ruským dramatikem.

Charlie Maher a Lukwesa Mwamba. Foto: Marc Brenner

Celé to působí jako velmi intelektuální sitcom, trochu těžkopádný, který se ale probere s příchodem Mashy. Tu hraje fenomenální Janie Dee ve své nejlepší komické formě jako ustrašená a neomalená diva po pěti rozvodech („Jsem krásná, talentovaná, okouzlující a úspěšná, tak proč mě opouštějí?“). V patách má tupého přítele Spika (Charlie Maher), parodii na všechny ty namyšlené popové idoly, který jen čeká, až si bude moct sundat tričko a pobíhat po sále ve spodním prádle k imaginárnímu rybníku. Masha se chystá na maškarní večírek jako Disneyho Sněhurka a ostatním přidělila role sedmi trpaslíků v nelichotivých kostýmech, které sama pořídila.

Janie Dee a Michael Maloney. Foto: Marc Brenner

Pouze Sonia se rozhodne jít za Zlou královnu (ovšem „v podání Maggie Smith“), hodí se do gala a celý večírek (který se odehrává v přestávce) mluví nosovým, protáhlým hlasem slavné britské herečky. Zatím je to čistý sitcom. Rebecca Lacey je ovšem skvělá jak v imitaci paní Maggie, tak – když se hra konečně rozjede – ve vyjádření skutečné bolesti z prázdného a zapomenutého života.

Občas jdete na hru, která získala prestižní cenu, v tomto případě americkou Tony, první hodinu nechápavě kroutíte hlavou, jak se to mohlo stát, až nakonec hádanku téměř rozlouskne strhující druhá půle.  Konkrétně zde jde o vrcholný monolog, který Michael Maloney v roli Vanyi přednáší con amore a tempestuoso. Vzkaz dramatikům: nechte v nás dobrou vzpomínku a my vám ten rozvláčný začátek odpustíme.

Obsazení hry Vanya Sonia Masha a Spike. Foto: Marc Brenner

Maloney, který doposud proseděl až příliš mnoho času v proutěném křesle, často převlečený za trpaslíka Štístka, se vybičuje k velkolepému výlevu proti nezralému hlupákovi Spikovi, který si raději esemeskuje, než aby poslouchal jeho hru. „Mám strach z budoucnosti a stýská se mi po minulosti,“ křičí a touží po poctivé, nudné Americe 50. let, kdy lidé olizovali známky, posílali dopisy a všichni společně plakali v kině u Old Yellera. Staví to do kontrastu s dnešní prázdnou on-line hysterií, pozorností jepice a pornem dostupným i pro batolata. Je to vskutku impozantní scéna. Mluví z duše celé jedné generaci, i když ta zároveň tuší, že je to (vzhledem k rasismu a omezením roku 1955) vlastně nesmysl.

Pokud Christopher Durang dokáže psát takhle – a brilantně vykouzlit předcházející emotivní scénu mezi dvěma ženami nebo příšerně vtipnou ukázku z Vanyovy hry, kde mluví molekula v kosmu – tak proč proboha mrhá naším časem v první polovině? Proč nás zasypává spikleneckými odkazy na Čechova, řeckou tragédii a náhodnými divadelními hádankami pro zasvěcené?  Když postava zmíní Pirandella, někteří z nás už sahají po naštvané propisce. A proč do toho všeho uvádět polokomickou hospodyni jménem Kassandra, která – ač statečně hraná Sarou Powell – opakovaně pronáší zbytečná a domýšlivá proroctví zkázy jen proto, aby ospravedlnila své jméno? Ve druhé půli se navíc ukáže, že má tato služebná na pár minut nadpřirozené schopnosti, a já už byl z těch literárních odkazů tak unavený, že mě okamžitě napadlo: „Aha, Rozmarný duch“.  Přesně takhle vás může extrémní sebezpytnost v divadle poznamenat.

Přesto nelituji, že jsem na představení zašla. Charing Cross Theatre nabízí často nejlepší poměr ceny a výkonu na West Endu (hned vedle milého Jermyn Street Theatre),  a sledovat herecký koncert Dee, Maloneyho a Lacey nikdy není ztráta času.