RECENZE: Vincent River, Trafalgar Studios 2, Londýn ✭✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje hru Philipa Ridleyho - Vincent River. V hlavních rolích inscenace, kterou uvádí Trafalgar Studios, excelují Louise Jameson a Thomas Mahy.

Louise Jameson a Thomas Mahy ve hře Vincent River. Foto: Scott Rylander Vincent River Trafalgar Studios 2,

21. května 2019

5 hvězdiček

Rezervujte nyní

Philip Ridley je mistrem epické miniatury.  Vezme prchavý okamžik, precizně vykreslenou událost, jedinou postavu nebo dvojici dělající něco nevysvětlitelného, podivného či vzrušujícího, a vytěží z toho maximum. Zkoumá nespočet faset v záři reflektorů své pátravé mysli, konfrontuje ty nejtemnější a nejděsivější lidské popudy a neustane, dokud je nepředloží k veřejnému ohledání.  Neřekl bych, že jsem se někdy s jeho postavami citově sžil – zdá se, že k nim má méně vřelý vztah a spíše nad nimi vynáší chladný, nezaujatý soud jako autor řecké tragédie.

Pro herce i režiséra představuje Ridley obrovskou výzvu; jeho hermeticky uzavřené repliky motivace postav spíše maskují, než odkrývají, a virtuózně rozsáhlé monology neustále hrozí narušením rovnováhy a toku dramatu.  Jeho hry jsou jako překážková dráha, na které si i ti nejtalentovanější tvůrci sáhnou na dno svých sil.  Naštěstí se v této inscenaci dvacet let starého komorního dramatu o setkání truchlící matky a mladíka, který možná ví něco o smrti jejího syna, setkáváme s dokonalým souzněním myslí – i talentů.

Louise Jameson a Thomas Mahy ve hře Vincent River. Foto: Scott Rylander

Louise Jameson předvádí hvězdný výkon v roli, která je pro herečku skutečným darem. Nabízí jí možnost zahrát širokou škálu poloh a barev – od přísné mateřské kontroly po křičící zoufalství, od břitké jízlivosti z East Endu až po stav opojení a neuvěřitelně nepatřičný – a erotický – polibek s chlapcem, který by mohl být jejím synem.  A mnoho dalšího.  Je to velkolepá ukázka hereckého řemesla a čistá radost sledovat, jak dokáže v mžiku změnit výraz, aby zachytila každou prchavou nuanci významu nebo stín emoce a mistrně nás na ně upozornila, než se posune v příběhu dál.

Její návštěvník a zdroj tolika zásadních a transformujících informací, Thomas Mahy, si vede s obdivuhodným klidem.  Začíná v roli, která působí poněkud ploše, ale postupně v ní nachází sebe sama a stává se fascinujícím způsobem složitou osobností.  Scénář mu sice nedává úplně všechna psychologická opodstatnění, která by potřeboval, aby některá jeho radikálnější prohlášení a činy zněly věrohodně.  Naštěstí během krátkých 80 minut stopáže představení není na scéně dost dlouho na to, aby nás to muselo trápit příliš dlouho.

Louise Jameson a Thomas Mahy ve hře Vincent River. Foto: Scott Rylander

Střídmá, ale výstižná scéna a kostýmy Nicolaie Harta Hansena – v kombinaci s mistrovským světelným designem Martyho Langthornea – posouvají hru (už od prvního světelného střihu!) výrazně směrem k expresionismu, přestože neustále koketují s naturalistickou věcností.  Vše, co vidíme nebo slyšíme, má symbolickou hodnotu.  A nikdo z týmu tomu nerozumí lépe než režisér.

Robert Chevara tuto hru oživil už před několika lety v The Park a je snadné pochopit, proč se jí on ani producenti Danielle Tarento a Stephen M. Levy nechtějí vzdát dřív, než budou muset.  Jasně vidí, že dílo je mnohem víc než jen součet jeho částí.  V Chevarově vizi jde o drama, které plynule překračuje hranice svého prostředí a vrhá nás do konfrontace s nejtemnějšími a nejděsivějšími prvky lidské psychiky. Odhaluje naše slabosti, neřesti, krutost, hloupost i marnivost, nenabízí žádný lék ani útěchu a nakonec nás nechává napospas našim vlastním problémům.  A režisér přesně ví, jak tuto děsivou podívanou vyjádřit díky dokonalému tempu a bravurnímu ovládnutí pohybu i ticha.

Z této hry plyne poučení o tom, jak bychom měli žít: jako jednotlivci i jako společnost.  Je to vážné dílo s hlubokými ideály v srdci, nikoliv jen plytká snaha pobavit.  Možná není dokonalé, ale ruku na srdce – kdo z nás je?

VSTUPENKY NA VINCENT RIVER