RECENZE: Weald, Finborough Theatre ✭✭✭✭

David Crellin (Samuel) v inscenaci Weald (Foto: Alex Brenner) Weald

Finborough Theatre

4. února 2016

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky „Weald se zabývá podstatou odkazu v moderním světě, silou dědictví a naší touhou porozumět tomu, proč jsme tím, kým jsme. Přesto existují věci, které zůstávají neměnné, věci, jimiž neotřese svět zaměřený na vyrýsovaná těla, rychlé zbohatnutí ani studentské dluhy. Jako místo, kde jsem vyrostl. Místo, kterému říkám domov. Weald zkoumá, co se mění a co zůstává stejné, a jak si někdy až příliš pozdě uvědomíme, že se tyto dvě věci prohodily.“ – Daniel Foxsmith

Daniel Foxsmith si ve své hře klade ambiciózní cíl: zachytit způsob, jakým je naše identita s postupem času tříbena i zpochybňována. Dosahuje toho skrze sondu do životů dvou postav v odlišných etapách, které však obě spojují pochybnosti o vlastní budoucnosti.

Weald mapuje proměnlivý vztah dvou mužů pracujících na statku. Hra začíná u Samuela (David Crellin) v letech, majitele hospodářství, jenž za prvních paprsků světla rozhánějících ranní tmu zpívá tesknou verzi písně ‚My Young Man‘ od Kate Rusby. Když se na dvůr vrací Jim (Dan Parr) – jeho bývalý zaměstnanec krátce po dvacítce – a prosí o tři týdny práce, Samuel váhá. Jim se snaží, možná až příliš urputně, vzkřísit jejich staré přátelství, ale naráží na ticho. Telefon vyzvání a vyzvání, ale nikdo ho nezvedá. Nakonec se Samuel, zdánlivě proti svému přesvědčení, podvolí a z obou mužů jsou opět kolegové.

Tato úvodní scéna nádherně vykresluje charaktery obou postav, které se v průběhu hry přirozeně a přesvědčivě vyvíjejí. Samuel je hloubavý, přímočarý muž, tiše hrdý na svou práci i na to, že jeho rodina vlastní zdejší půdu po generace. Jim je naproti tomu výřečný a sebevědomý – pracovitý, ale impulzivní a nezralý. V jedné z prvních scén se sblíží při kritice městských majitelů sousedního statku, načež Jim spustí invektivami nabitý monolog o jejich Range Roveru a „trofejní“ manželce. Samuel trefně poznamenává: „Takhle se nedá žít, trávit život agresivitou a netolerancí. Není to čestné.“ Je to cenná lekce, symbolizující otcovské city, které Samuel ke svému mladému svěřenci chová a u něhož si zoufale přeje, aby v životě uspěl.

Dan Parr (Jim, v popředí) a David Crellin (Samuel, v pozadí) v inscenaci Weald (Foto: Alex Brenner)

Samuelovo pojetí „cti“ je však nezdravě propojené s pocity ztráty mužnosti a děsivým vědomím mizejícího smyslu života, což jen zhoršuje nejistá budoucnost statku. Jeho instinktem je izolovat se od světa, předstírat, že žádný telefon nezvoní. Právě zkoumání Samuelovy neschopnosti smířit se s měnícími se okolnostmi v kontrastu s Jimovým dospíváním patří k největším přednostem hry. Pokaždé, když Samuel pomůže Jimovi v krizi, jejich role se o kousek obrátí. S každým momentem, kdy Jim získává sílu čelit svým profesním i osobním povinnostem, se Samuelův smysl vytrácí a on se stále více uzavírá do sebe. Když Jim přizná, že práce na farmě mu nejde úplně sama od sebe, Samuel mu opakuje: „Nejsi nula“ – a my s bolestnou jasností vidíme, že jako mentor si tím vlastně léčí vlastní pocit bezvýznamnosti, který ničí jeho smysl pro čest.

Vynikajícímu scénáři Foxsmitha pomáhají dva fenomenální herecké výkony. David Crellin je v roli Samuela velkolepě zkroušený, přesto postavě dodává obdivuhodnou komplexnost – je to postava milující, vtipná i frustrovaná zároveň. Kontrast mezi jeho málomluvností v úvodu a například pozdějším nadšeným monologem o nečekaném vzestupu šipkařského šampiona Keitha Dellera je fascinující a velmi přirozený. Takové momenty dokreslují průzkum polarizovaných, a přesto paradoxně propojených osudů Samuela a Jima, a Crellin využívá jejich dramatický potenciál s působivým lidským dopadem.

Jimův upřímný a sympatický charakter tvoří k Samuelovi skvělý protipól. Dan Parr zachycuje radosti i strachy člověka sžívajícího se s dospělostí takovým způsobem, že i občasné pasáže vysvětlující minulost působí jako symboly jeho zrání. Tím, že o věcech mluví a je k sobě upřímný, dokáže přijmout své nové místo ve světě, což je v ostrém kontrastu k jeho mentorovi. Je to rozkošně drzé představení, a přesto je Parr nejzapamatovatelnější ve chvílích, kdy mluví o svém otci, Samuelově bývalém kolegovi. Složitá intimita mezi Jimem a touto dávno zesnulou postavou, kterou nikdy neuvidíme, je vykreslena naprosto podmanivě. Obzvláště dojemná je odvaha, s níž Jim čelí těžkým odhalením, což u diváka vyvolává pocit rozuzlení, který uzavírá uspokojivý vývoj postavy.

Komorní scéna divadla Finborough je využita mistrně – variabilní interiér připomínající stodolu slouží jako Samuelova kancelář, stáje i pole, kde Jim jezdí na koni. Režisérka Bryony Shanahan a scénograf Christopher Hone zaslouží uznání za uvěřitelnost prostředí, které dosáhli několika jednoduchými, ale chytrými detaily. Když prší, Parr si pere věci ve vodě; když jede na koni, dřepí na stoličce, zatímco v pozadí se ozývá dusot kopyt. Mezi scénami herci vykonávají manuální práci na dvoře za doprovodu tísnivé scénické hudby, což nám připomíná, že oba muži před něčím utíkají. Vše vrcholí efektním zvukovým doprovodem v poněkud snovém, ale nezapomenutelném monologu o občanské válce, který vykresluje Samuelovo atavistické chování s velmi zajímavým efektem. Weald je velmi vydařená hra, působivá studie toho, jak měnící se životní okolnosti ovlivňují naše vnímání sebe sama. Foxsmith je nesmírně empatický autor a osudy jeho postav jsou velmi dojemné. V kombinaci s vynikajícími výkony Davida Crellina a Dana Parra a pohlcujícím scénickým zpracováním nabízí Weald obohacující divadelní zážitek. Hra Weald se v divadle Finborough uvádí do 27. února 2016