RECENZE: The Wolf From The Door, Royal Court Jerwood Theatre ✭✭✭✭

The Wolf From The Door Royal Court – Jerwood Theatre Upstairs 18. září 2014 4 hvězdy Uvedl někdy Royal Court hru, která by se tak trefně ocitla v samotném „oku bouře“ jako tato?

Vzpomínky na nepokoje v Londýně jsou stále čerstvé a jejich příčiny snad ještě naléhavější. Inscenace Little Revolution v Almeida Theatre nám onu dobu a tehdejší emoce připomíná a drsně ukazuje, jak jsme se nepoučili. Minulý týden byla na předměstí Londýna sťata žena. Skotsko dnes hlasuje o nezávislosti – přineslo by případné „ano“ občanské nepokoje? Propast mezi bohatými a chudými se prohlubuje, zatímco vláda a banky ždímají ty nejzranitelnější. Náboženství upadá v oparu nekonečných skandálů. Podobný osud potkává i modlu naší doby, kult celebrit. Teroristé a vrazi ničí životy, města i samotnou představu o míru. Jak je v tom všem vůbec možné udržet vlky za dveřmi?

Oceňovaná hra Roryho Mullarkeyho, The Wolf From The Door, která má právě premiéru v Royal Court (v úžasně klaustrofobním prostoru Jerwood Upstairs), se těmito tématy zabývá v pozoruhodném kuse, jenž je částečně satirou, bajkou, alegorií i hororem, částečně sociálním dramatem, milostným příběhem i komedií – ale především je zcela originální, znepokojivý a občas až k vzteku provokativní.

Je to hra typu „miluj, nebo nenáviď“: buď ji budete zbožňovat, nebo jí nebudete moci přijít na jméno. Lhostejnost nebo vlažná reakce nepřipadají v úvahu.

Částečně je to dané tím, že Mullarkeyho text pracuje v mnoha rovinách, a klíčem k pochopení je přijmout jeho autorskou stylizaci. Odsoudit hru jako „hloupou“ znamená úplně minout autorův záměr.

Dějiny jsou plné příběhů o utlačovaných, kteří povstali proti elitám, o fanaticích, kteří se nezastaví před ničím, aby prosadili svou vizi budoucnosti, o hroutících se impériích a vzniku nových náboženství. Mullarkeyho geniální nápad spočívá v tom, že splétá tapisérii ze všech těchto vláken, ale přidává k nim divokou texturu, která vyvolává okamžitou, elektrizující reakci.

Lady Catherine. Aristokratka s bezedným kontem, pohádkovými statky, poslušným služebnictvem a chladným, mrtvým duchem, kterého udolala moderní společnost se svými hodnotami a normami:

„Cítím se naprosto bezmocná a mám pocit, že váš supermarket je jednou z hlavních příčin toho pocitu. Lidská bytost by se neměla cítit bezmocně, Dereku, ale pokaždé, když procházím vašimi dobře zásobenými uličkami, cítím se přesně takhle – bezmocná a osamělá. Mám pocit, že organizace, pro kterou pracujete, tenhle pocit ve mně i v ostatních nejen vyvolává, ale že z něj přímo tyje. Takže jsem si přišla pro odškodnění… Nechci žádné vouchery, Dereku. Chci váš život.“

A pak je Derek sťat.

Náhodná vražda ve jménu ideologického principu. Je to mrazivé a podivně komické zároveň. Ale tento makabrózní a děsivý moment pulzuje syrovou silou a jasně formuluje hlavní téma: co kdyby elity, bohatí a pilíře společnosti povstali, aby zničili instituce, které je vyživují a hýčkají? Co kdyby dobrovolně obětovali sebe, své jmění i životní styl pro šanci na nový začátek světa, pro možnost jiné kultury a radikálně odlišné společnosti založené na absolutní rovnosti?

Klíčem k jejich plánu je mladý, velmi krásný (všichni mu neustále opakují, jak je krásný) muž – nevzdělaný, ale chytrý kluk, naprosto vyrovnaný, nekonečně šarmantní, lhostejný k oblečení, jídlu i vymoženostem moderní mládeže. Stává se jejich Mesiášem, postavou Ježíše, jejich novou nadějí. Jejich katem i inspirací. Jejich dětsky naivním tvůrcem zákonů. Amorální a svůdný. Panovník ve stylu filmové hvězdy z hitparády Top of the Pops, který vyhlašuje „mořské panny pro každou středu“.

Mullarkey využívá onoho bezmyšlenkovitého zbožňování, které zachvacuje svět, když se na scéně objeví fenomény jako Justin Bieber, One Direction nebo Lindsay Lohan. S přesností skalpelu ukazuje, jak lze tento fanatismus zneužít a že teroristé mohou mít jakoukoli podobu a pocházet z jakéhokoli prostředí. Jeho hlavní myšlenka je aktuální: moderní společnost nepřežije nekonečnou lhostejnost a izolaci jedněch, zatímco vyvolení vzkvétají.

Kus se odehrává v 16 scénách během 85 minut v bezchybné režii Jamese Macdonalda – je precizní, strohý a pohlcující. Do inscenace je velmi chytře vpletena esence anglického života: výjevy z každodenního dojíždění, úryvky vážné hudby evokující britskou hrdost a scéna Toma Pye, která neustále reprezentuje dvě věci: Anglii a náboženství skrze motiv typické farní slavnosti (zelený trávník, bytelné židle, lavičky a stany).

Výkony hlavních představitelů jsou bezchybné.

Nikdo neumí zprostředkovat absurditu společenského postavení, jízlivost vyšších vrstev a smyslnost moci a ideálů tak jako Anna Chancellor. Zde je excelentní jako jakási anti-Marie Antoinetta: rozdává koláče lidu, nabádá k popravám a zajišťuje zánik vlastní aristokracie. Je naprosto úžasná ve scéně s nešťastným Derekem v Tescu, při setkání s „Kulatohlavci“ (starosvětský pár, který si libuje v kostýmech z občanské války, ale před nadcházející revolucí couvá) i při lahodné Poslední večeři s biskupem z Bathu a Wellsu.

Jako každá velká herečka dokáže i Chancellor vyjádřit mnohé mlčením a pauzou a zde své mistrovství v tomto směru využívá s pozoruhodným efektem. Její tvář během dlouhé jízdy taxíkem do Bathu byla portrétem zoufalství, šílenství a stoického odhodlání. Je naprosto brilantní.

Zároveň poskytuje pevnou oporu Calvinu Dembovi v roli Lea. Demba je v roli Adonise vytrženého z anonymity teplákové soupravy naprostým zjevením. Díky své kráse a nevině je vycvičen Lady Catherine v zabijácký stroj a symbol hněvu a vzpoury – až se nakonec stává Bohem na zemi. Vše, co Demba dělá, je dokonale trefené – jeho odtažitá nahota, nepochopení zájmu Lady Catherine, jeho postupné přijetí její vize i role nového Ježíše. Jeho hněv, vhled i prostota.

Na Dembově výkonu nelze nic vytknout – zvláště když si uvědomíme, že hraje amorálního psychopata, který se stane diktátorem Anglie. Je to kluk v těle muže, který opojen mocí touží po tom, aby ho někdo miloval, řekl mu, ať nepláče, a v momentě tichého přijetí ho pohladil.

Závěrečný obraz Dembova hrdiny na trůnu – v černém kiltu, mikině a královském hermelínu, který mu směšně sedí na mladých ramenou – je stejně absurdní jako děsivý.

V tom však tkví krása a síla Mullarkeyho textu a MacDonaldovy režie: osvětlují temná zákoutí moderní Británie a zpochybňují status quo i ty, kteří z něj profitují. Je to působivý, alarmující a podnětný kus politického divadla.

Divoké, bizarní, absurdní a skvělé – rozhodně stojí za vidění.

4 hvězdy

Čt 18. září 2014 v 12:55, Stephen Collins <collinss9c@gmail.com> napsal:

Další:

The Wolf From The Door

Royal Court – Jerwood Theatre Upstairs

18. září 2014

Uvedl někdy Royal Court hru, která by se tak trefně ocitla v samotném „oku bouře“ jako tato?

Vzpomínky na nepokoje v Londýně jsou stále čerstvé a jejich příčiny snad ještě naléhavější. Inscenace Little Revolution v Almeida Theatre nám onu dobu připomíná a drsně ukazuje, jak jsme se nepoučili. Minulý týden byla na předměstí Londýna sťata žena. Skotsko dnes hlasuje o nezávislosti – přineslo by případné „ano“ občanské nepokoje? Propast mezi bohatými a chudými se prohlubuje, zatímco vláda a banky ždímají ty nejzranitelnější. Náboženství upadá v oparu skandálů, podobně jako kult celebrit. Teroristé a vrazi ničí svět. Jak je v tom všem možné udržet vlky za dveřmi?

Oceňovaná hra Roryho Mullarkeyho, The Wolf From The Door, která má právě premiéru v Royal Court (v úžasně klaustrofobním prostoru Jerwood Upstairs), se těmito tématy zabývá v pozoruhodném kuse, jenž je částečně satirou, bajkou, alegorií i hororem – ale především je zcela originální a znepokojivý.

Je to hra typu „miluj, nebo nenáviď“: Lhostejnost nebo vlažná reakce nepřipadají v úvahu.

Částečně je to dané tím, že Mullarkeyho text pracuje v mnoha rovinách, a klíčem k pochopení je přijmout jeho autorskou stylizaci.

Dějiny jsou plné příběhů o utlačovaných, kteří povstali proti elitám. Mullarkeyho geniální nápad spočívá v tom, že splétá tapisérii ze všech těchto vláken, ale přidává k nim divokou texturu pro okamžitou reakci.

Lady Catherine. Aristokratka s bezedným kontem a chladným, mrtvým duchem, kterého udolala moderní společnost:

„Cítím se naprosto bezmocná a mám pocit, že váš supermarket je jednou z hlavních příčin toho pocitu. Lidská bytost by se neměla cítit bezmocně, Dereku, ale pokaždé, když procházím vašimi uličkami, cítím se přesně takhle. Chci váš život.“

A pak je Derek sťat. Náhodná vražda ve jménu ideologie.

Je to mrazivé a podivně komické zároveň. Ale tento moment pulzuje syrovou silou: co kdyby elity povstaly, aby zničili instituce, které je vyživují? Co kdyby se obětovali pro šanci na radikálně odlišnou společnost založenou na rovnosti?

Klíčem k plánu je mladý, krásný muž – nevzdělaný, ale chytrý, sálající šarmem. Stává se jejich Mesiášem, postavou Ježíše, novou nadějí. Panovník, který vyhlašuje „mořské panny pro každou středu“.

Mullarkey využívá fanatismu, který obklopuje celebrity, a ukazuje, jak jej lze zneužít. Jeho hlavní myšlenka je aktuální: společnost nepřežije izolaci jedněch, zatímco vyvolení vzkvétají.

Hra trvá 85 minut v bezchybné režii Jamese Macdonalda. Do inscenace je vpletena esence anglického života a chytře navržená scéna Toma Pye evokuje atmosféru klasické farní slavnosti.

Výkony hlavních představitelů jsou bezchybné.

Nikdo neumí zprostředkovat absurditu společenského postavení tak jako Anna Chancellor. Je excelentní jako anti-Marie Antoinetta, ať už v Tescu, nebo při setkání s „Kulatohlavci“.

Chancellor dokáže vyjádřit mnohé mlčením. Její tvář během jízdy taxíkem byla portrétem zoufalství a odhodlání. Je brilantní.

Calvin Demba je v roli Lea naprostým zjevením – Adonis zrozený z hněvu a neviny, vycvičený v symbol vzpoury. Demba hraje svou roli s naprostou přesností.

I přes svou roli amorálního psychopata vyvolává jeho postava soucit – touhu po lásce a lidském doteku uprostřed moci.

Závěrečný obraz Lea na trůnu v černém kiltu a hermelínu je stejně absurdní jako děsivý.

V tom je síla Mullarkeyho psaní: osvětluje temná místa moderní Británie. Je to podnětné politické divadlo.

Divoké, bizarní a skvělé – stojí za vidění.