RECENZE: Mládež bez Boha v Coronet Theatre ✭✭✭

Julian Eaves recenzuje hru Mládež bez Boha, kterou zdramatizoval Christopher Hampton a zrežírovala Stephanie Mohr. Aktuálně se uvádí v Coronet Theatre.

Malcolm Cumming – Neumann, Finnian Garbutt – Bauer, Raymond Anum – Ziegler, Owen Alun – Reiss, Nicholas Nunn – Trauner, Brandon Ashford – Feuerbach. Foto: Tristram Kenton Mládež bez Boha (Youth Without God)

Coronet Theatre

23. září 2019

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Pro každého, kdo má pocit, že historie se ráda opakuje a kdo v náladě a směřování naší doby vidí znepokojivou paralelu k tomu, co postihlo svět před pár generacemi, by stěží mohl najít lepší odstrašující příklad než strohý román Ödöna von Horvátha „Mládež bez Boha“ („Jugend ohne Gott“).  Kniha byla vydána v Amsterodamu v roce 1937 a zachycuje tehdejší život v Německu pod nadvládou národních socialistů viděný pohledem maloměsta a očima místního učitele – sarkasticky odtažitého pozorovatele (v němž lze spatřovat samotného Horvátha), kterého však trápí potřeba hledat a nacházet pravdu.  Horváth byl v jádru dramatik, který se k próze uchýlil jen proto, že po nástupu nacistů k moci nemohl své hry uvádět.  V průběhu let vznikla řada adaptací – některé se snažily příběh výrazně zmodernizovat a dodat mu na aktuálnosti, jiné byly tradičnější.  Před deseti lety ve Vídni představil Christopher Hampton, specialista na uvádění děl evropských autorů na scénu, svou dramatizaci (kterou do němčiny přeložili a následně zpět do Hamptonovy angličtiny převedli jiní autoři).  Hamptonova pečlivá a uctivá anglická verze nyní dorazila do bohémské čtvrti Notting Hill Gate a do rozpadajícího se novobarokního interiéru Coronet Theatre, právě v době, kdy se svět kolem nás zdá být znovu zmítán pravicově populistickou demagogií.

Christopher Bowen, David Beames, Finnian Garbutt, Anna Munden, Nicholas Nunn, Raymond Anum, Alex Waldmann. Foto: Tristram Kenton

Režie se ujala další osobnost ze střední Evropy a převážně německojazyčného divadelního prostředí, Stephanie Mohr, pro kterou jde o debut ve Spojeném království.  Ve spolupráci se scénografem Justinem Nardellou přináší dobově laděnou interpretaci orámovanou třemi stěnami z černých tabulí, na které herci v průběhu děje píší a kreslí bílou křídou.  Šest mladých herců, které poprvé vidíme s akordeony na ramenou, hraje školáky – v podkolenkách a krátkých kalhotách – doplňuje je jedna mladá herečka a tři muži s jednou ženou v ostatních rolích.  Na tak malé divadlo působí obsazení velkoryse.  Přesto se dostavuje pocit, že inscenace ne zcela ví, jak s těmito prostředky naložit.

Nicholas Nunn. Foto: Tristram Kenton

Zápletka, pokud se to tak dá nazvat, připomíná thriller, respektive detektivku s vraždou.  Kdo ji však vede a co je jejím cílem?  Začínáme u stěžujícího si rodiče (jedna z mnoha zdařilých rolí Christophera Bowana), načež přejdeme k vážnějšímu vyšetřování, které vede učitel (v mírném a až podivně bezvášnivém podání Alexe Waldmanna) a místní prokurátor (jedna z mnoha skvěle vykreslených postav Davida Beamese).  Zároveň se do vlastního slídění pouštějí i mladí lidé.  Zachytit tuto atmosféru všudypřítomného špehování, nahlížení do soukromí – a kolektivní viny – je ošidný úkol, který se zde podařilo realizovat jen částečně.  Čím déle v hledišti sedíme, tím více máme pocit, že tušíme, kam by hra měla nebo mohla směřovat, a divíme se, proč tam nedokáže dojít, nebo nás alespoň přesvědčit, že je na správné cestě.  Objevují se zajímavé prvky, ale celek nepůsobí dostatečně celistvě.

Malcolm Cumming, David Beames, Nicholas Nunn, Brandon Ashford, Raymond Anum, Christopher Bowen, Finnian Garbutt, Alex Waldmann

Co zde chybí?  Nabízí se jedna úvaha: německé divadlo, jak ho znám, staví na bohatosti samotného jazyka a na intenzitě projevu, který je šokujícím způsobem přímý ve srovnání s oním kulantnějším, naturalistickým přístupem, jenž je v oblibě na britských scénách.  Při sledování jsem si v duchu neustále překládal dialogy zpět do němčiny: například věta „Měsíc zmizel za mrakem“ zní v angličtině lehce malebně, ale „Der Mond verschwand hinter einer Wolke“ je v němčině nabité extrémně silným romantickým symbolismem, evokujícím obrazy Caspara Davida Friedricha a veškerou filozofickou a světonázorovou (weltanschauliche) sílu reakce proti osvícenským hodnotám, která se projevila v německém nacionalismu.  Nic z toho prostě prostá věta „The moon disappeared behind a cloud“ nepřenese.  K tomu, aby k nám toto drama promluvilo, je třeba využít jiné prostředky.  Jaké to však jsou a jak je uchopit?

Clara Onyemere. Foto: Tristram Kenton

To je onen problém, který si Coronet při inscenování tohoto fascinujícího díla předsevzal vyřešit.  Pro tuto experimentální scénu, která se nebojí riskovat, je to odvážný krok.  Viděl jsem inscenace, kde se tento záměr podařil skvěle.  Jindy sázka úplně nevyjde.  I v tomto případě lze najít momenty k potěšení.  Debutující Finnian Garbutt dodává postavě Franze Bauera občasnou naléhavost a důstojnost.  Anně Munden se daří zanechat trvalý dojem i v nevelké roli Evy.  Nicholas Nunn působí hrozivě jako Dieter Trauner, zatímco Malcolm Cumming se nejpůsobivěji objevuje jako duch.  Naproti tomu melancholie Raymonda Anuma coby váhajícího Roberta Zieglera mu příliš nepomáhá překlenout zvláštní rozpory v jeho postavě.  Skupinu chlapců doplňují Owen Alun (Heinrich Reiss) a Brandon Ashford (Arno Feuerbach – jaké to filozofické jméno!).  Nejtěžší úkol má nejspíš Clara Onyemere ve svých třech, velmi zběžně načrtnutých rolích.

Kvůli tlumenému osvětlení Joshuy Carra a velmi proměnlivé hlasitosti zvuku Mikea Winshipa se v této inscenaci obtížně hledá pocit sounáležitosti.  A to je škoda.  Původní román vysoce oceňoval Thomas Mann a je jasné proč.  Horváth a Mann sdílejí mnoho stejných estetických a filozofických rysů.  Horváthův jazyk je podle mě sice živelnější a svižnější než Mannův, nepochybně díky jeho profesnímu růstu ve světě mluveného slova spíše než psaného, ale oba spojuje láska ke kultuře, o které viděli, že je ohrožena barbarstvím Třetí říše.  Oba jsou posedlí kronikáři zápasu mezi ctnostmi a neřestmi německy mluvícího světa.  V dnešní době stojí za to si tuto skutečnost připomínat, i kdyby to mělo být skrze ne zcela dokonalé ztvárnění tohoto náročného, leč podmanivého díla.