RECENZE: Richard II., RSC ✭✭✭✭

Richard II.

RSC Stratford-upon-Avon / The Barbican

16. listopadu 2013

4 hvězdičky

Nepamatuji si, že bych někdy viděl inscenaci Shakespearovy hry tak vytříbenou, jako je tato úžasná verze Richarda II. v režii Gregoryho Dorana. Představení dnes večer v Royal Shakespeare Theatre skončilo, než se v rámci londýnské sezóny přesune do Barbicanu. Zažil jsem kusy napínavější, vzrušující, vášnivější, vtipnější, magičtější i podmanivější – to ano, ale toto je bezpochyby inscenace nejúchvatnější.

Vzhledem k tomu, že jde o Doranův první režijní počin od jeho jmenování uměleckým šéfem RSC, nastavuje laťku velmi vysoko.

Scéna Stephena Brimsona Lewise je prostá a vznešená, přesně navozuje náladu a určuje místo děje. Světelný design Tima Mitchella je nesmírně sugestivní a obohacuje každou scénu. Hudba Paula Englishbyho je ohromující, podmanivá a dokonalá; s neomylnou přesností balancuje na hraně mezi modernou a středověkem, což je „bezčasí“ vlastní celé této inscenaci. Jde o vzácný soulad všech uměleckých složek, které jsou nezbytné k vytvoření uceleného a hluboce uspokojivého celku.

Tato verze začíná v katedrále, kde uprostřed jeviště stojí rakev se zavražděným Gloucesterem a nad ní leží jeho zdrcená vdova. Hudební doprovod v několika momentech podtrhuje pocit okázalosti, protokolu, moci a vášně, zatímco se soubor shromažďuje za rakví a kolem ní. Klid a intenzivní pocit napětí jsou zde téměř hmatatelné.

David Tennant přichází s rozevlátou královskou hřívou, v šustivém rouchu. Na jedné straně mu radí trio mladých šlechticů, na druhé ho rozptyluje jiný oblíbenec. S panovnickým jablkem a žezlem v dlaních s lehkostí ztělesňuje zženštilého, utrápeného a nejistého monarchu, který si libuje v lesku a pompě, ale na úkol rozhodného regenta vnitřně nestačí.

Od prvních slov je zřejmá naprostá práce s textem – tato inscenace vypráví smutný příběh Richarda a Jindřicha jasněji a čistěji, než jak jsem ho kdy viděl podaný.

Tennant je naprosto zázračný – nenechal v sobě ani stopu po svém Doctorovi, Hamletovi, Berownovi či Benedickovi. Je vtipný, chytrý, náladový, intenzivní, lehkovážný, vypočítavý, kajícný i poražený – a přesto to není žádný ufňukaný vladař ani slaboch.

Jeho Richard II. se v situaci topí, je důvěřivý, ale přitom plný tajností. Jeho největší slabinou je neschopnost být tvrdý. Okamžik, kdy políbí Aumerleho (Oliver Rix ve vynikající formě), je stejně dojemný jako cokoli jiného v Shakespearově kánonu, protože přichází těsně před Richardovým pádem a představuje tak poslední chvíli jeho vlastní touhy.

Obsazení je velmi silné, téměř každý je ve své roli dokonalý.

Michael Pennington je famózní Jan z Gentu a jeho monolog o „ostrovu s žezlem“ je vskutku pozoruhodný. Jane Lapotaire je v roli truchlící lady Gloucesterové božská a každé slovo v její scéně díky ní pulzuje bolestí a významem.

Oliver Ford Davies v roli Yorka je rozkošně vtipný, a když je třeba, dokáže do postavy vložit i spravedlivé rozhořčení a žal. Prvotřídní výkony podávají také Sam Marks, Edmund Wiseman, Keith Osborne, Sean Chapman, Antony Byrne, Miranda Nolan a Simon Thorp.

Nigel Lindsay jako Bolingbroke podává solidní výkon, který však postrádá větší hlasovou dynamiku; zejména mu zcela unikají emocionální možnosti jeho závěrečné scény. Většinou mu však jeho prchlivé hřímání vychází velmi dobře.

Emma Hamilton je jediným slabším článkem; její královna nezanechá výraznější stopu, ale v kontextu celku to téměř nevadí.

V režii najdeme spoustu drobných detailů, zejména v interakcích mezi členy různých frakcí, přičemž pocit moci, kterou disponují Bushy, Bagot a Greene, je zřetelný a výmluvný.

Scéna abdikace je naprosto fascinující a zastihuje Tennanta v jeho absolutně nejlepší formě – je ve stejné míře ohnivý i křehký.

V RST sklidil soubor zcela po zásluze ovace vstoje – což je v Stratfordu nad Avonou úkaz nevídaný. Jde o překvapivě srozumitelnou a nádhernou inscenaci hry, která může působit překombinovaně a která, popravdě řečeno, nemá žádné hrdiny.