Návrat k Wicked: Jak udržet dlouho uváděný muzikál stále svěží

Ray Rackham se vrací do londýnské produkce muzikálu Wicked v Apollo Victoria Theatre celých třináct let po jeho tamější premiéře a zjišťuje, že v tomhle představení je mnohem víc než jen trocha magie!

Helen Woolf (Glinda) a Nikki Bentley (Elphaba) v muzikálu Wicked. Foto: Matt Crockett „Nikdo neoplakává zlé,“ zpívá soubor v Apollo Victoria osmkrát týdně, padesát dva týdnů v roce. Ale chyběl by nám tenhle kus vůbec? Tento gigantický kolos mezi muzikály těší diváky ve West Endu už přes třináct let. Znovu jsem jej navštívil včera večer se svým desetiletým synem Barnabym; necelých třináct let poté, co jsem se zúčastnil jeho slavnostní londýnské premiéry 27. září 2006, a úctyhodných šestnáct let od chvíle, kdy jsem viděl zahájení v Gershwin Theatre na Broadwayi. A to mě přimělo k zamyšlení – proč Wicked (a další muzikály podobného ražení) vydržely tak dlouho? A co je důležitější, proč se stále hrají? Teď je asi ta správná chvíle upřímně přiznat, že když jsem před lety viděl toto představení poprvé, nebyl jsem jeho fanouškem. Během období, které s oblibou nazývám svou „sondheimovskou fází“, jsem se povýšeně díval na to, co jsem považoval za populistické převyprávění Čaroděje ze země Oz, zaměřené na náctileté fanynky, které se rozplývají nad kostýmy a chybí jim jen krůček k tomu, aby se přidaly k vysokým tónům na jevišti. Bylo sice vzrušující, že Idina Menzel přicestovala z New Yorku, aby si zopakovala roli Elphaby – nepochopené hrdinky, která bude ještě nepochopenější ve chvíli, kdy se objeví Judy Garland a shodí dům na její sestru. Bylo možná ještě zajímavější, že produkce ve West Endu měla obsahovat změny v libretu a ději, aby se odlišila od své broadwayské sestřenice (shodou okolností byly tyto změny později začleněny i do broadwayské verze a každé další produkce po celém světě). Ale u mě tehdy Wicked prostě neprošel. Vzpomínám si, jak jsem se vracel z divadla domů a v mém Sony Discmanu tehdy rozhodně nehrálo album s Elphie, Glindou a létajícími opicemi. To mě přivádí k mému prvnímu poznání: nejsem zrovna fanouškem žádného z těchto dlouho hrajících muzikálů. Od Fantoma opery přes Cats a Bídníky až po We Will Rock You – jejich kouzlo mě nechává vcelku chladným. Ale jako zodpovědný divadelní rodič s dítětem, které si čím dál víc užívá záři West Endu, bylo jen otázkou času, kdy začnu trávit čas v pařížské Opeře, na barikádách nebo – jako včera večer – v zemi Oz ještě před příchodem Dorotky.

Rebecca Gilliland

Představte si tedy mé překvapení, když jsem po více než 6000 reprízách při děkovačce vystřelil ze sedadla a vedl bouřlivé ovace vestoje, prakticky hned po posledním tónu partitury. V obsazení nebyla žádná okamžitě rozpoznatelná jména z popu, televize nebo sociálních sítí, obsazená do rolí kvůli své fanouškovské základně spíše než talentu, takže jsem netleskal jen za to, že to nějak zvládli (věřte mi, i to jsem zažil). Tleskal jsem představení jako takovému a konkrétnímu triumfu jedné z vynikajících účinkujících, náhradnice (understudy) za Elphabu Rebeccy Gilliland, která se ten večer poprvé „ukázala“ (jak se v branži říká záskoku za nemocného nebo dovolenou čerpajícího kolegu) a doslova zbořila sál.

Když jsem před lety show zavrhl jako čistě populistickou, nedošlo mi, jak nesmírně působivý politický příběh se skrývá pod nápaditým převyprávěním osudu naší zelené přítelkyně. Možná to souvisí s dnešním světem, v němž kolem nás bublá davová mentalita, kde se střídají úderná hesla, dezinformace a ověřování faktů (podle toho, na které straně stojíte); scénář Winnie Holzman je však natolik nabitý aktuálností pro rok 2019, že i ten nejnáročnější návštěvník Národního divadla a milovník Sondheima by jej musel považovat za částečně strhující. Dlouhověkost Wicked rozhodně těží ze společensko-politických změn v okolním světě; dnes zní jako varovná siréna před budoucností, v níž už téměř žijeme. Totéž by se dalo říci, i když možná s mírnou nadsázkou, o Bídnících. Ale řekli bychom, že Fantom opery je v dnešním společensko-politickém kontextu nějak zvlášť relevantní? A co Cats? Předává alternativní dystopický vesmír We Will Rock You nějaká varování? Ani ne.

Podívejme se nyní na obsazení. Když se Wicked otevíral, k importované Idině Menzel se na premiéře připojila skutečná elita britských osobností, od hvězdy Young Ones Nigela Planera po miláčka publika Adama Garciu. Během let se v obsazení střídala další známá jména, aby udržela zájem o show. Wicked také vystřelil ke slávě své vlastní hvězdy, jako jsou Kerry Ellis nebo Rachel Tucker, které byly ve West Endu sice už známé, ale za své zástupy fanoušků vděčí do velké míry právě momentu, kdy naskočily do létající bubliny nebo sáhly po zelené barvě na líčení. Totéž lze říci o víceméně všech dlouho hrajících kusech ve West Endu; z hlediska obsazení začínají téměř vždy s velkou pompou. Vybavují se mi ty šílené účesy lorda Lloyda Webbera z 80. let, jak ve vestibulu dalšího divadla ohlašuje hlavní role ve svém novém megahitu. Nedávno, možná aby zmírnila obavy ze ztráty své slavné točny, oznámila produkce Bídníků hvězdně obsazenou koncertní verzi v Gielgud Theatre, zatímco jejich obvyklý domov – nově pojmenované Sondheim Theatre – prochází rekonstrukcí.

https://www.youtube.com/watch?v=jR6sJO12FOQ

Včerejší obsazení Wicked však tvořili poctiví, pracovití herci. Žádný potlesk při příchodu na scénu, žádné vrtění na sedadlech, aby diváci lépe viděli na celebritu, ani jedno nenápadné selfie. Místo toho bylo publikum vtaženo ansámblem herců, kteří vyprávěli příběh, a vyprávěli ho skvěle. Rebecca Gilliland, hrající ten večer Elphabu, byla ve své roli skutečně senzační; vdechla jí nový život a našla nové polohy ve svěřepém a nápaditém prvním vystoupení. Možná je právě střídání členů obsazení částečně zodpovědné za dlouhověkost kusu; odklon od hvězd směrem k souboru takřka repertoárových herců. Koncem 70. let, kdy se uvádění hry po dobu dvou až tří let považovalo za fenomenální úspěch, vyvolal broadwayský režisér muzikálu Annie Martin Charnin pozdvižení, když po dvou letech odmítl obnovit smlouvy dvaceti členům obsazení. Tvrdil, že herci už jen mechanicky opakují rutinu a svou rolí nežijí. To dalo muzikálu Annie další čtyři roky života (skončil po 2377 reprízách) a otevřelo cestu k myšlence, že obsazení by se mohlo, nebo možná i mělo, měnit, aby představení zůstalo svěží. Jakmile je show zajetá, je samozřejmě úkolem inspicientů a rezidentních režisérů dohlédnout na to, aby nováčci věděli, kam se postavit, což vyžaduje neustálé umělecké hlídání; ale je to herec, kdo přináší tu nejdůležitější krev do žil – vlastní osobní pohled. A v tomto směru Gilliland v nádherné zemi Oz excelovala v každém ohledu.

Zdá se tedy, že bychom Wicked skutečně velmi oplakávali, kdyby se brány Smaragdového města někdy trvale uzavřely. Stejně jako by nám chyběl Fantom, kdyby v pařížské Opeře zazněla poslední árie, nebo kdyby se Bídníci rozhodli rozebrat barikádu. Důvodem prý není to, že by měly tyto kusy jen zázračné štěstí na popularitu, ale to, že jde o univerzální příběhy, skvěle vyprávěné, zabalené do špičkové produkce a schopné sebeproměny pokaždé, když se herečka formátu Rebeccy Gilliland nabarví na zeleno, nasadí si masku nebo zamává červeným praporem. Moje nová návštěva Wicked a pohled na mého syna, který sice netuší proč, ale zkrátka musí nadšením vyskočit ze židle, mi dokazuje, že nejde o muzejní exponáty, ale o živé, dýchající organismy, které má nová generace diváků to štěstí potkat – a které mohou i otráveného divadelního kritika překvapit a ukázat se mu v úplně novém světle. Wicked se v londýnském Apollo Victoria Theatre aktuálně hraje s předprodejem až do listopadu 2020.