VELKÝ ROZHOVOR: Maury Yeston, skladatel muzikálu Titanic

Maury Yeston je skladatelem oceňovaných muzikálů jako Nine, Grand Hotel, Titanic a Death Takes A Holiday. Douglas Mayo se s ním setkal, aby si popovídali o tom, jak přenést největší námořní katastrofu v dějinách na divadelní prkna a co přesně ho inspiruje při psaní světových muzikálových děl. Je osvěžující mluvit se skladatelem, jako je Maury Yeston. O svých muzikálech mluví pozoruhodně otevřeně a upřímně. Naše povídání jsme se rozhodli začít u samotného zrodu tvůrčího procesu – otázkou, jak se vlastně rozhoduje, které příběhy stojí za vyprávění?

„Vždycky jsem věřil, že věci, které na první poslech znějí jako skvělý nápad pro show, jím nakonec být nemusí, a věci, které znějí neobvykle, mohou ve výsledku fungovat skvěle,“ říká. „Myslím, že je to tím, že diváci milují překvapení. Ve chvíli, kdy jim začnete ukazovat něco, co očekávají, přestanou dávat pozor. Pokud je ale vyzvete a řeknete, že máme muzikál podle surrealistického filmu od Felliniho nebo o největší námořní katastrofě v historii, vzbudí to jejich zvědavost. A když se vám to podaří dotáhnout, divák odchází velmi spokojený.“

Jak tedy vznikl nápad uvést Titanic na scénu?

„Nápad na tuhle show jsem dostal na podzim roku 1985, když Ballard objevil vrak Titaniku. S blížícím se miléniem jsem začal přemýšlet o tom, že příběh Titaniku je jedním z klíčových příběhů dvacátého století – je to moment, kdy staré 19. století skončilo a zrodil se moderní svět. Přišlo mi to jako důležitý příběh o omylnosti slepé víry v moderní technologie. Říkal jsem si, že by to byl mimořádný příběh. Krátce na to vybuchl raketoplán Challenger a já si uvědomil, že tohle je lekce, kterou se musíme učit neustále dokola.“

„Teprve na začátku 90. let jsem si uvědomil, že to není jen příběh katastrofy, ale také příběh velkých lidských snů. Je to naše celková představa o pokroku, totéž, co v lidech vyvolává touhu vyvinout například vakcínu proti obrně. Oni nechtěli nic jiného než postavit bezpečnou loď – loď snů. Měla lidi převézt do nového světa, dala vzniknout nové společnosti a my se díky ní rozjeli kupředu.“

Rozhodnutí uvést příběh Titaniku na Broadway se ale jistě setkalo s posměchem. Jaké reakce sklízel, když o svém nápadu začal mluvit s lidmi z oboru?

„Prvním člověkem, kterému jsem to řekl, byl autor Peter Stone, který napsal muzikál 1776. Ten mi odpověděl: ‚To je vtipné, vždycky jsem si myslel, že je to dobrý nápad. Chci to psát s tebou.‘ Tohle je muž, který vzal téma, jestli Kongres podepíše Deklaraci nezávislosti, a udělal z toho skvělý muzikál. Nám oběma to znělo jako naprosto rozumný záměr.“

„Petrovi jsem jen řekl: i když každý ten příběh zná, musíme diváky udržet v napětí, aby se až do konce ptali, co se stane. A myslím, že se mu to podařilo.“

„Trvalo asi sedm a půl roku, než byla premiéra. Tyto věci často trvají velmi dlouho, když vezmete v úvahu všechny součásti, které se musí spojit. Proto si myslím, že je pro muzikály moudré vybírat si nadčasové příběhy, něco jako Pygmalion nebo právě Titanic. Něco, co není jen sezónní módní záležitostí, ale co vytrvá a bude lidi zajímat celá desetiletí.“

Potíže provázející přípravy až do premiéry byly v tisku bohatě propírány. Bylo to opravdu tak dramatické, jak novináři líčili?

„U Titaniku se stalo snad úplně všechno špatné, co si dokážete představit. Technické závady byly neuvěřitelné – dodnes nás trochu mrzí, že nám Julie Taymor a její Spiderman vyfoukli rekord za nejhorší období předpremiér v historii Broadwaye. My jsme si na tom rekordu docela zakládali. Tisk nás od začátku cupoval, jeden newyorský kritik dokonce přišel s posměšným sloganem: ‚Sledujte, jak zpívají, jak tančí, jak se topí.‘ Na scéně nic nefungovalo. Měli jsme malou loď, která se měla hýbat – a nehýbala. Výtah, který měl zvedat polovinu scény, dělal takový hluk, že nebylo slyšet hudbu, a jindy zase nefungoval vůbec, takže jsme museli rozsvítit a říct: ‚Dámy a pánové, máme potíže s potopením Titaniku.‘ Samozřejmě se to všechno propíralo v novinách, takže bylo úžasné, když jsme nakonec vyhráli všech pět cen Tony, na které jsme byli nominováni. Zachránil nás britský tisk a mimonewyorští kritici. Protože během předpremiér nežili v New Yorku, přišli na představení s otevřenou myslí, aniž by očekávali problémy, o kterých místní pořád slyšeli. Když dorazili, viděli show v její zamýšlené podobě a ona skutečně zazářila.“

Snaha ztvárnit tak tragický historický okamžik musela být výzvou. Jak se v muzikálu na jevišti vyjadřují takové momenty hrůzy?

„V show máme scénu, kde muži posazují ženy a děti do záchranných člunů. To je neuvěřitelně těžká volba – jak to dát do muzikálu? Vzpomněl jsem si na jeden svůj dřívější muzikál, kde jsem psal scénu, v níž otec musel něco vysvětlit dítěti. To bylo řešení – museli jsme tu hrůzu vysvětlit způsobem, jakým byste dítěti vysvětlovali Hitlera nebo jinou děsivou věc. Paní Thayerová zapíná dítěti záchrannou vestu a sbor u toho zpívá „We’ll meet tomorrow“ (Zítra se setkáme). Ta píseň vznikla přes noc a hned druhý večer se hrála v představení bez orchestrace. Od té chvíle se karta obrátila.“

„Věřím, že muzikály musí fungovat jako rozhlasové hry – musí se dát jen poslouchat. Zároveň musíte být komplexním skladatelem v tom smyslu, že nepíšete jen melodii nebo harmonii, ale tvoříte veškerou hudbu. Máte tam moment, kdy pan Fleet ve vraním hnízdě zpívá ‚No Moon‘ a hudba musí vyjádřit ten absolutní klid oceánu. Najít správný tón pro celou show bylo těžké, ale nastavili jsme ho už v ouvertuře kombinací durových a mollových akordů. Úkolem nebylo přesvědčit diváky, že se Titanic nepotopí, ale přesvědčit je o tom, že lidé na palubě tomu nikdy nevěřili. Byli ve stavu neustálého popírání, i když se ta loď skutečně potápěla.“

„Také si myslím, že ze všech mých děl je Titanic tím, který dokáže vytvořit nejsilnější pocit sounáležitosti mezi těmi, kdo ho hrají – ať už je to školní kroužek, profesionální soubor nebo ochotníci v Belfastu či Stevenage. Doslova to vytváří rodinu zapálených jednotlivců a pro ty lidi je to zkušenost, která jim změní život. Jeden student sociologie v USA o tom dokonce napsal doktorskou práci – o sociologii amatérské skupiny nastudovávající Titanic. Když se zeptáte kohokoli, kdo v tom hrál, zážitek je vždy umocněn tím pocitem rodiny. Člověk si to začne personifikovat a říkat si, co by se s ním tenkrát na té lodi stalo. Jak by se zachoval on sám – přežil by?“

Mauryho nový muzikál Death Takes A Holiday se představí v Charing Cross Theatre koncem tohoto roku. Více o této produkci se dozvíte brzy. RESERVUJTE SI VSTUPENKY NA MUZIKÁL TITANIC V CHARING CROSS THEATRE