RECENZE: Sen noci svatojánské, Royal Shakespeare Theatre ✭✭✭✭

Libby Purves, naše neúnavná recenzentka z webu theatreCat, hodnotí Sen noci svatojánské v podání souboru RSC v Royal Shakespeare Theatre v Stratfordu nad Avonou.

Matthew Baynton (Klubko) a Sirine Saba (Titanie). Foto: Pamela Raith (C) RSC Sen noci svatojánské

Royal Shakespeare Theatre, Stratford nad Avonou

4 hvězdy

REZERVOVAT VSTUPENKY POHÁDKA JAKO FESTIVAL

„Blázen, milenec a básník“ se najdou v každém Snu noci svatojánské. Zde dostávají nejvíce prostoru první dva jmenovaní, zatímco poezie ustupuje do pozadí (až do Pukova závěrečného sbohem). Režisérka Eleanor Rhode stvořila psychedelický, snový svět teenagera v náladě 60. let: má to daleko k tradiční zeleni lesa, ale je to nesmírně zábavné. Nad celým rozlehlým hledištěm visí záplava kulatých papírových lampionů, na začátku nás oslní záblesk starých televizních zkušebních obrazců a lesní magie se mění v rej hlasů ze všech stran, světel, barev a vznášejících se jasných bodů, které představují Pavučinku, Hořčičné semínko a zbytek Titaniiny družiny.

Ryan Hutton (Lysandr) a Dawn Sievewright (Hermie). Foto: Pamela Raith (C) RSC

John Bulleid přidal k minimalistické scéně Lucy Osborne iluze – decentní, ale o to působivější. Síla této inscenace však tkví především v její mladistvé energii (včetně řady debutantů na prknech RSC), která se projevuje neustálým pohybem napříč prázdným jevištěm. Smrtelní dospívající, kteří se perou, milují a hádají, stojí v kontrastu k šedému úřednickému klidu Theseova dvora a následně k děsivé, pradávné autoritě Oberona, Titanie a jejich uštvaného stážisty Puka. Oberon v podání Ballyho Gilla, který se z autoritářského Thesea promění v otrhaného glam-rockera ve vojenském kabátě, je obzvlášť zapamatovatelný svou zvláštní nadpozemskou laskavostí. Jeho žertík na Titanii (čím jiným je, než prototypem „nasypání něčeho do pití“?) působí překvapivě mírně, když se neviditelný potuluje mezi smrtelníky: sleduje je, lituje je, plete se jim do života a učí se. Smíření s důstojnou královnou Sirine Saby je neobvykle dojemné.

Bally Gill jako Oberon. Foto: Pamela Raith (C) RSC

Zvláštní uznání si zaslouží Puk: kvůli dvěma absencím v obsazení musela právě v novinářský večer nasadit divokou zelenou paruku náhradnice Premi Tamang. Byla pozoruhodná. Svědčí to o preciznosti zkoušek RSC, že svou roli zvládla se suverenitou ostřílené hvězdy. S naprostou přesností ovládala světelné záblesky i sprchu kuliček a s obdivuhodnou vervou prošla náročně choreografovanými scénami rvaček a zmatků mezi dvěma páry milenců. Neudělala jedinou chybu a potlesk při odchodu ze scény po té nejdivočejší z nich byl naprosto zasloužený.

Vše působí mladistvě: tři z milenců zde hrají svou první sezónu. Hermie v podání Dawn Sievewright si zpočátku s veršem úplně netykala, ale byla skvělá v emocionální rovině svého zmateného odmítnutí a hořkosti. Boadicea Ricketts jako Helena pak sršela neuvěřitelnou energií. Jejich vzájemná rvačka, kdy se je muži snaží odtrhnout, připomínala klasickou scénu z mýdlové opery, v níž nechybělo škrábání očí i zuřivý výstup na žebřík. Textem zmíněná „cudnost a panenský stud“ vyvolaly v publiku salvy smíchu. Závěr, kdy je Puk s Oberonem „zmrazí“ a rozjedou do všech koutů, sklidil bouřlivý potlesk.

Ryan Hutton jako Lysandr. Foto: Pamela Raith (C) RSC

A co řemeslníci? Nádherně pošetilí. Čtyři z šesti, včetně Klubka v podání Matthewa Bayntona a Helen Monks, která z Poříze udělala typickou matronu ochotnického divadla, jsou také v RSC nováčky. Režisérka Rhode zjevně vsadila na nezkrocený komediální talent. Baynton (i bez svých nezávisle se hýbajících oslích uší) je radost sledovat – ztělesňuje otravného primadona z herecké školy. Svou vytáhlou postavou náležitě „vytěžuje“ svou smrt u hrobky v něčem, co lze považovat za Shakespearovu parodii na vlastního Romea z předchozího roku. Zvláštní pochvalu si ale zaslouží Emily Cundick jako Hubka; její kamenná tvář a odhodlané nepohodlí v roli Zdi byly kouzelné. Je to poprvé, co si pamatuji, že by koncept „skuliny“, skrze kterou se milenci líbají, byl pro tu ubohou hradbu tak nepříjemný.

Jedním z potěšení u často uváděných klasik je všimnout si něčeho nového díky aktuálnímu dění. Nikdy předtím mě nenapadlo, že to, co dělá Petr Poříz jako vedoucí řemeslníků v těch úzkostlivých prolozích, aby lev a bodání nevyděsily dámy, není nic jiného než vynález „trigger warnings“ (varování před citlivým obsahem) o čtyři sta let dříve, než s nimi Ralph Fiennes a ostatní začali mít takový problém. Pod sluncem není nic nového. Celkově vzato, tři velmi šťastné hodiny, na které se bude vzpomínat.

Hraje se do 30. března