RECENZE: Bananaman, Southwark Playhouse ✭✭✭

Soubor muzikálu Bananaman Bananaman

Southwark Playhouse,

4. ledna 2017

3 hvězdičky

Rezervujte nyní

Lidé se znovu a znovu pokoušejí vdechnout muzikálový život komiksovým předlohám, ale výsledky téměř nikdy nenaplní očekávání.  Snad jedině u201eAnnieu201c představuje (téměř) zcela úspěšnou transformaci tohoto formátu, a to nepochybně díky tomu, že těží z něčeho, co většině komiksů chybí: ze silného, jasně definovaného ústředního příběhu.  A i v tomto případě je scénář ve srovnání s lehkostí a šarmem své lahodné partitury znatelně těžkopádný.

O kolik méně jistá je v porovnání s tím půda, kterou nabízí tento novodobý slepenec založený na komiksovém příběhu z 80. let, který však působí, jako by se z lůna národní psychiky plně zformoval o dobrá tři desetiletí dříve u2013 tak beznadějně zastaralé jsou jeho předpoklady a stereotypy.  Člověk se pak může divit, proč by někdo chtěl léta dřít na snaze oživit tento příběh v muzikálové podobě.  Leon Parris, který je pod tímto dílem podepsán v plném rozsahu, je svým tématem zjevně posedlý, a režisér Mark Perry v programu uvádí za svůj cíl zprostředkovat onen u201ehřejivý, nostalgický pocitu201c, který má z původních komiksů.  To je sice chvályhodný záměr, ale je nutně u201edramatickýu201c?  Když bylo dílo poprvé představeno veřejnosti na minulém festivalu u201eFrom Page To Stageu201c v komorním divadle Tristan Bates Theatre, bylo sice v podobě poloinscenovaného čtení zdlouhavé, ale často nesmírně zábavné.  Jsme ujišťováni, že od té doby se na něm hodně u201epracovalou201c.  Naneštěstí se však v tomto procesu zdá, že se z příběhu vytratila velká část jeho elánu a jiskry.

Při pohledu na výsledek, který se prezentuje na scéně v Southwarku, se lze jen divit, jak se to stalo. Autor, s neutuchajícím a osamoceným zápalem, přidal k vydanému materiálu několik melodií, které se opakují dostatečně často na to, aby se vám skutečně vryly do paměti.  Parrisovi rozhodně nechybí řemeslný um.  Z divadla nebudete moci odejít, aniž byste si dokázali zazpívat alespoň jeden z jeho kousků u2013 onu vzestupně arpeggiovanou titulní píseň u2013 tak neustále a neodbytně se vrací v reprízách.  Písně však spíše než motivy zůstávají znělkami, a to i přes veškerou snahu neklidného hudebního dozoru Alana Berryho, jeho bohatou orchestraci a občas komplexní vokální aranžmá.  Mezitím bohaté texty nesou velkou část zásadní expozice na začátku představení, což je problematické ve chvíli, kdy se hraje u201ena divákau201c, přičemž dvě třetiny publika sedí po stranách a dva hlasy zpívají spíše přes sebe než spolu, a to navíc za doprovodu poměrně hlasité kapely (hudební nastudování Mal Hall, zvuk Andrew Johnson).  Za to je samozřejmě zodpovědný režisér Perry a nenapadá mě proč: inscenaci opravdu nepomůže, pokud z ní nikdy nevyplývá, kdo jsou postavy, odkud pocházejí a proč dělají to, co dělají.  Je to velká škoda, protože řada mluvených pasáží je velmi vtipná.  Bohužel vtipy nemají správné tempo; přicházejí jeden za druhým, ale nikdy jako by se nenapojily na jasně definovaný a přístupný u201etónu201c.

Carl Mulaney (Generál Blight) a Marc Pickering (Dr. Gloom) v muzikálu Bananaman

Tyto nedostatky rozhodně nejsou vinou skvěle vybraného a schopného obsazení.  Tohle je především show pro záporáky (stejně jako tomu bylo v Tristan Bates), přičemž Marc Pickering předvádí mistrovské u201ečíslou201c jako Doctor Gloom.  Matthew McKenna jako hlavní hrdina zjevně pohltil většinu rozpočtu na výpravu svým špičkovým kostýmem (scéna a kostýmy Mike Leopold, jenž nám předkládá jasný a veselý svět a dbá na to, aby krátké scény plynule a bez zbytečného rozruchu přecházely jedna v druhou): rozhodně tvoří skvostnou macho postavu s fyzickou konstitucí natolik rozvinutou ve všech ohledech, že se jakýkoli smysl pro parodii superhrdinů ze stáje DC poněkud vytrácí: stává se spíše, jako tolik postav tohoto žánru, homoerotickou fantasy figurou, a v show, kde transformačním agentem je pojídání banánu, no... člověk se jen může dohadovat, z jaké svérázné osobnosti tato postava poprvé vzešla.

Kolem tohoto zářivého žluto-modrého zjevení obíhá řada mnohem prozaičtějších duší.  Eric Wimp, kluk s až trestuhodně nápady postrádajícím jménem a chutí na zahnuté žluté plody, není nikdo jiný než Mark Newnham, jehož chlupaté nohy potvrzují status dospělého muže, zatímco jeho maminka, Lizzii Hills, vypadá, že by ho ani v nejmenším nemohla porodit u2013 a přesto snáší svou strašnou, sexistickou karikaturu role s obdivuhodným klidem.  Její jediné dítě má věrného parťáka v podobě Crowa, kterého s přehledem a vtipem ztvárnila Jodie Jacobs.  Opět se jedná o vynikající interprety, u nichž je smích zaručen, ale znovu a znovu se zdá, že pracují hrozně tvrdě, aby dostali do vzduchu něco, co prostě odmítá vzlétnout.  Emma Roulston předvádí po vokální stránce působivý výkon v roli Fiony, která má být objektem milostného zájmu, a je to svým způsobem strhující, ale materiál prostě jejímu talentu nedělá čest.  Carl Mullaney jako generál Blight, T. J. Lloyd jako Chief O'Reilly, Brian Gilligan jako Šílený mág a Chris McGuigan s Amy Perry v ansámblu tvoří zbytek obsazení a všichni podávají solidní výkony v komiksovém stylu.  Nejlépe fungují groteskní prvky show, přičemž spoustu legrace přinášejí pošetilé pády a bláznivé chování.  Taneční čísla jsou dílem Granta Murphyho (též pomocný režisér), ale málokdy ukazují jeho nejlepší kvality.  Lze říci, že celek je poměrně zdařile nasvícen Mikem Robertsonem.

Přesto všechno show jako celek prostě nikdy nenajde pevnou půdu pod nohama.  Lze si ji užít v zjednodušené rovině, ale to podkopává její skutečně vtipnou a nápaditou stránku, které se tolik chcete poddat, a která přesto zůstává nepříjemně rozostřená a mimo dosah.  Děti pobaví a vy si možná užijete vtipné narážky, ale pravděpodobně to nebude vánoční představení, které byste si pamatovali dlouho.

Hraje se do 20. ledna 2018

VSTUPENKY NA MUZIKÁL BANANAMAN

Zobrazit fotografie z inscenace Bananaman