RECENZE: Hamnet, Garrick Theatre Londýn ✭✭✭

Tim Hochstrasser hodnotí inscenaci Hamnet souboru RSC, kterou uvádí londýnské divadlo Garrick Theatre.

Madeleine Mantock, Tom Varey a Ajani Cabey. Foto: Manuel Harlan Hamnet

Garrick Theatre

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Román Maggie O’Farrell byl jedním z literárních triumfů období pandemie. Jeho lyrické zaměření na rodinu, vyrovnávání se se zármutkem a odloučení mezi městem a venkovem tehdy hluboce rezonovalo s dobou. Lolita Chakrabati zdramatizovala tento román pro RSC ve Stratfordu, kde měl premiéru v dubnu, a nyní se v režii Eriky Whyman přesouvá do Londýna.

Tom Varey a Madeleine Mantock. Foto: Manuel Harlan

První věc, kterou je třeba zmínit, je fakt, že se hra od románu značně liší. Zatímco kniha si, jako mnoho současných děl, pohrává s časem a chronologií, zde sledujeme vcelku přímočarý příběh. Ten začíná námluvami Shakespeara a Anne/Agnes Hathawayové a rozvíjí detailní, možná až příliš podrobnou expozici jejich rodinného zázemí ve Stratfordu. Teprve v druhé polovině se skutečně setkáváme s jejich synem Hamnetem a začínáme chápat jeho význam pro hru. Možná to byla nutná, ba nevyhnutelná změna – časové prolínání a neustálé změny scén mohou být v divadle zdlouhavé a únavné, a to i s nejmodernější technikou pro rychlé přechody. To, co funguje v mysli a představivosti čtenáře, má na jevišti jinou dynamiku. Člověk se však neubrání otázce, zda by se měly k divadelní adaptaci zvažovat skutečně všechny romány. Někdy je nejlepší nechat umělecké dílo v jeho původní podobě na pokoji…

Mhairi Gayer, Alex Jarrett, Madeleine Mantock a Ajani Cabey. Foto: Manuel Harlan

Hra zkoumá premisu, že některá klíčová témata Shakespearovy tvorby byla formována událostmi z jeho soukromého života, o němž toho ovšem víme jen málo. Co však víme bezpečně, je zásadní rodinná tragédie – smrt jeho syna na mor v roce 1596 ve věku jedenácti let. Inscenace naznačuje, že samotné napsání „Hamleta“ a několik jeho stěžejních motivů pramení právě z tohoto neštěstí. Tento moment je podán velmi přímočaře v druhé polovině, kdy se herec v roli Hamneta znovu objevuje v závěrečné scéně, která ztvárňuje monolog ze hry na zrekonstruovaném jevišti divadla Globe.

I přes veškerou péči a talent vložený do této produkce je zde však příliš mnoho vysvětlování a málo prožívání. Najdeme tu spoustu expozice, ale chybí drama, které by přirozeně vyvěralo ze samotného materiálu. Naléhavost Hamnetovy touhy zachránit svou sestru-dvojče za cenu vlastní oběti a vrcholné scény v Londýně nakonec nevyváží zdlouhavé detaily rodinného života ve Stratfordu, jakkoli je chvályhodné, že se Agnes Hathawayové dostává v příběhu vlastního hlasu a důstojnosti.

Peter Wright a Karl Haynes. Foto: Manuel Harlan

Je však spravedlivé říci, že na straně inscenace je mnoho věcí, které lze ocenit. Scénograf Tom Piper vytvořil úžasně flexibilní scénu postavenou na skutečně invenčním, rozsáhlém tesařském zpracování. Raným scénám, kdy Will a Agnes začínají manželský život v přístavku u rodičů, dominuje krov ve tvaru písmene A. Odtud se prostor otevírá do více úrovní, až se v závěrečné scéně vynoří samotný Globe, doplněný balkony, které navazují na interiér samotného divadla Garrick. To nás všechny spojuje v závěrečném rozuzlení v nádherném, doslova divadelním objetí.

Herecké obsazení i úroveň produkce jsou pečlivě promyšlené. Jde o ansámblové dílo, kde herci plynule a věrohodně přemisťují nábytek i rekvizity, čímž udržují děj v chodu. Madeleine Mantock v hlavní roli Agnes předvádí silný a ucelený portrét nedoceněné ženy, které O’Farrell přisoudila šamanské schopnosti a svéhlavou nezávislost. Tom Varey má nelehký úkol ztvárnit Shakespearův přerod z neohrabaného, byť vzdělaného mladíka v profesionálního dramatika. Text mu to ovšem neulehčuje – nedává dostatek prostoru k vysvětlení jeho vývoje v Londýně, ani z něj nedělá pouhou figurku viděnou očima manželky.

Frankie Hastings a Tom Varey. Foto: Manuel Harlan

Ve vedlejších rolích zaznívají opravdu silné výkony. Hodně prostoru dostávají Willovi rodiče, zejména jeho násilnický, opilecký a nečestný otec John, který byl rukavičkářem. Ostatně jednou z nenápadných silných stránek hry je způsob, jakým rukavice a ruce tvoří neustálé referenční body, stejně jako je tomu později v Shakespearových vlastních hrách. Tento domácký svět, kterému předsedají Peter Wight jako otec a Liza Sadovy jako matka, je věrohodný, ale je ho tam zkrátka příliš a postrádá větší divadelní tah na branku – s výjimkou výstupu Sarah Belcher v roli nezapomenutelně jedovaté macechy. Děj značně ožije ve druhém dějství, kdy se do popředí dostanou děti. Phoebe Campbell, Alex Jarrett a Ajani Cabey zde vytvářejí tři kouzelné a rázovité postavy plné energie a patosu.

Zatímco inscenace jako celek nabízí mnoho dílčích potěšení a odměn, ve výsledku se nezdá být něčím víc než jen součtem svých talentovaných a pečlivě připravených částí.

V Garrick Theatre do 17. února 2024