RECENZE: Hot Gay Time Machine, Crazy Coqs ✭✭✭✭✭

Hot Gay Time Machine

Crazy Coqs v Brasserie Zédel

23. ledna 2018

5 hvězdiček

Není mnoho britských muzikálových autorů, kterým by bylo čerstvých dvacet a měli ve West Endu v jeden týden hned dvě běžící show, ale Tobymu Marlowovi a Lucy Mossové se to podařilo.  Jejich ohromující novinka „Six“ odehrála v pondělí v The Arts svou poslední londýnskou štaci (prozatím) a hned ji vystřídal další kousek, který vytvořili spolu se spolupracovníkem (a Marlowovým hereckým partnerem) Zakem Ghazi-Torbati: nesmírně chytrá a stylová revue, která na pár představení zavítala do Piccadilly.  Obě inscenace byly k vidění v Edinburghu, kde v minulé sezóně nadchly davy, a tato konkrétní se naposledy předvedla v listopadu v Drayton Arms v South Ken.  Pokud ještě někdo pochybuje o síle a potenciálu těchto úžasných nových hlasů, dlouho mu to nevydrží.

Kluci v zářivých hot pants a leopardích topech ovládli prostor hned od začátku, mísili se s publikem a vybičovali atmosféru na úroveň rozjetého klubu.  Než Moss – která se starala o techniku – ztlumila světla v sále a zaměřila pozornost jen na ně, byli jsme jim zcela podmaněni.  Pak nás provedli nabitými 75 minutami skvěle vypointovaných písní a skečů, zdánlivě založených na jejich vlastní minulosti, i když nejspíš značně přikrášlených a vyšperkovaných sebedramatizací a drze apokryfní fantazií.

Show je rezolutně zacílena na převážně mladé, hipstry a lidi, co se chtějí hlavně bavit.  Ale hned od úvodního synth-popového revivalu „Welcome Aboard“, dokonalé pastiš na styl Stock, Aitken a Waterman, je jasné, že jejich umělecké kořeny sahají hluboko do klubového polosvěta před třiceti lety, čímž vtahují i starší publikum a vytvářejí příjemné mezigenerační pouto.  Hudební doprovod tvoří kombinace nahrávek, narychlo postavených elektrických kláves a rezidentního křídla v Coqs, u kterého Marlow často sedí, improvizuje a teatrálně se předvádí, zejména v parádním čísle „I Couldn’t Get It Up“.  Hlavní hudební zbraní Ghazi-Torbatiho je jeho vzrušující hlas: tenorový rejstřík nezapře jeho částečně velšský původ a má i úžasný kontraaltový falzet pro – ehm – ženské party, jako je jeho velkolepé operní ztvárnění Tobyho mámy.

Dvojice vystřídá pěknou řádku rolí, jak přeskakují z jednoho dětského příběhu do druhého: od momentů sociálního a sexuálního probouzení až po nakažlivé melodie, které vás nutí tleskat, s břitkými a vtipnými texty.  To vše ožívá na jevišti díky přesné Mossové „Beyonceografii“ (vážně, existuje pro to jiné slovo?) – pódium zdobí ne jedna, ale hned dvě lepenkové makety této ikony v životní velikosti, dokud se i ony nezapojí do akce a nezačnou „surfovat“ na rukou nadšeného davu.  Je to celé hrozně bláznivé a ujeté, ale řemeslně bezchybně zvládnuté, včetně neuvěřitelně povedeného zapojení diváků.  Ti se zdají být víc než ochotní jít s kluky do všeho, s radostí přijímají role v jejich oživených mladických psychodramatech, nadšeně odříkávají repliky, které jim předhazují, a dokonce zvládají i plynulé taneční kreace.

A show je vstřícná i k heterosexuálům – nebo si je alespoň vědoma jejich existence.  V jednu chvíli si kluci vezmou na paškál své hetero vrstevníky z univerzity a láskyplně si z nich utahují.  Všichni víme, že by tu mohli vytěžit i mnohem temnější příběhy, kdyby chtěli, ale zdá se, že záměrem je držet věci v lehkém tónu.  To je snad jediná oblast, kde by psaní mohlo jít trochu dál.  V show je pár opravdu krásných baladických momentů, které jsou ale převálcovány neustálou vysokoenergetickou hysterií, což výsledek vždy nakloní směrem k energickému, sebevědomému a hrdému gay sebepotvrzení.  To je sice fér, ale myslím, že diváci jsou pravděpodobně připraveni otevřít těmto klukům svá srdce ještě víc.  V „Six“ se v psaní mnohem víc riskuje s emocemi a možná se toho u nich dočkáme víc, až se posunou dál.

Jako chutný pamlsek se však to, co nabízejí, těžko překonává.  Na konci toužíte po nášupu a v duchu jste nadšeni, že jste objevili novou závislost.  Nemůžu se dočkat další porce a věřím, že už se něco chystá.  Ať je to brzy!