RECENZE: I Loved Lucy, Jermyn Street Theatre ✭✭✭

I Loved Lucy

Jermyn Street Theatre

5. února

3 hvězdičky

V divadle Jermyn Street Theatre ve West Endu se aktuálně uvádí I Loved Lucy, autobiografická hra Lee Tannena, adaptovaná podle jeho vzpomínek na přátelství s Lucille Ballovou.

Tannen, celebritami posedlý copywriter a obrovský fanoušek této komediální hvězdy, využije vzdálených rodinných vazeb k tomu, aby se s tehdy již mnohem starší Ballovou seznámil a navázal s ní přátelství. Postupně se u her vrhcábů (backgammon) stává jejím blízkým důvěrníkem, kterému se svěřuje se svými příběhy i nejniternějšími emocemi.

Vzhledem k tomu, že jsem v době smrti Ballové ještě nebyl na světě, nejsem pravděpodobně úplně cílovou skupinou této inscenace. Velká část hry se točí kolem lehce skandálních celebritních historek, které jsou sice zábavné, ale děj nikam zásadně neposouvají.

Mnohem zajímavější témata, jako kupříkladu její potíže s FBI kvůli údajnému komunismu, zůstala neprobádána na úkor toho, co se občas jevilo jen jako poněkud povrchní bulvární střípky.

Tannenův scénář je však sice často vtipný a nabízí spoustu humoru i několik dojemných momentů. Silnější je především v druhé polovině, kdy se věnuje uvědomění Ballové, že její sláva pohasíná a nejlepší léta má už za sebou.

Jako mnoho životopisných her, i tato občas padá do pasti přílišné expozice – mnoho dialogů je přehlceno jmény a daty. Trocha uvážlivého krácení by prospěla tomu, aby se tato mírně rozvleklá inscenace trochu „prořezala“.

To platí zejména pro posledních deset minut, které se odehrávají po smrti Ballové v jakési bizarní nebeské utopii. Mělo to snad působit dojemně, ale místo toho to bylo spíše znepokojivé a zbytečně to natahovalo hru za přirozený bod závěru, kterým byla její smrt.

Když si uvědomíte, že scénář napsal sám Tannen, nemůžete se ubránit pocitu, že jde o poněkud nespolehlivého vypravěče. Je pravda, že se nevyhýbá ani zdůraznění vlastních slabostí (v jednu chvíli se až divíte, co vlastně Ballová z jejich přátelství měla).

Obraz, který nám však předkládá, vykresluje Tannena jako jejího nejbližšího člověka, dokonce bližšího než oba její manželé a děti. Může to být pravda, ale bylo by užitečné slyšet více o tom, proč ostatní v jejím životě tak chyběli – zejména její děti, o kterých padla sotva zmínka.

Navzdory těmto výtkám předvádějí oba hlavní představitelé vynikající výkony. Sandra Dickinsonová je jako Lucille Ballová naprosto živelná; skvěle vystihla její gesta i sytý smích. Je hlučná, když je to potřeba, ale zároveň velmi dobře zprostředkovává pocit úpadku a osamělosti. Její komediální načasování je bezchybné, což jí umožňuje s lehkostí sypat z rukávu nesčetné bonmoty a trefné poznámky.

Relativní nováček Matthew Bunn byl v roli neurotického a nadšeného Lee Tannena rovněž skvělý. Bunn má za úkol odehrát i několik dalších mužských rolí, včetně irského taxikáře, komika Boba Hopea a hotelového recepčního, což mu dává prostor ukázat jeho značnou všestrannost.

Režie Anthonyho Biggse dobře využila malý prostor, zatímco jednoduchou scénu Gregora Donnellyho chytře doplňovaly projekce na jednu ze stěn divadla.

Lucille Ballová kdysi o komedii prohlásila: „buď to v sobě člověk má, nebo nemá“, ale tahle zábavná inscenace stojí někde uprostřed. Je plná smíchu a vtipu, ale potřebovala by nejspíš o něco údernější scénář, aby ji diváci spíše nemilovali, než jen měli rádi.

Hra I Loved Lucy se hraje v Jermyn Street Theatre až do 27. února 2016