RECENZE: Jesus Christ Superstar, Frinton Summer Theatre ✭✭✭✭✭

Paul T Davies recenzuje rockovou operu Andrewa Lloyda Webbera a Tima Ricea Jesus Christ Superstar, uváděnou v šapitó v rámci sezóny letního divadla Frinton Summer Theatre.

Jesus Christ Superstar.

Frinton Summer Theatre

23. srpna 2022

5 hvězdiček

Webové stránky Frinton Summer Theatre

Moje první přiznání: Jesus Christ Superstar jsem až doteď nikdy neviděl. Moje druhé přiznání: Nejsem velkým fanouškem hudby Andrewa Lloyda Webbera. Moje třetí přiznání: I když jsem se nestal úplným konvertitou, nápaditá a mimořádná inscenace Clivea Brilla v šapitó vrhla na silné stránky tohoto muzikálu jasné a emotivní světlo. V podání vynikajícího souboru se zde potkává „Největší příběh všech dob“ s estetikou „Největšího showmana“, a to včetně akrobacie a mnoha cirkusových prvků. Působí to, jako by opuštění prostor MacGregor Hall soubor povzneslo a osvobodilo od omezení, přičemž uspořádání scény s diváky po obou stranách zachovává intimitu původního sálu.

Obsazení je excelentní. Tim Rogers dokonale vystihl Kristovu poslední cestu; zpočátku se zdá, že své slávě a zbožňování téměř až příliš věří, ale postupně zjišťujete, jak nepříjemná mu role superstar je – i ten nejmenší pohyb vyjadřuje tolik pochybností. Troufám si říct, že roli polidštil? Hugh Maynard, který byl před pár lety vynikajícím Sweeneym Toddem v divadle Mercury, je stejně úžasný jako Jidáš; jeho výkon je sympatický a hluboce dojemný. Rebecca Worth je vynikající Máří Magdaléna, a to nejen ve své stěžejní baladě I Don’t Know How To Love Him – kdykoliv k ní stočíte zrak, je do příběhu plně ponořená. Zvláštní zmínku si zaslouží hluboký bas Jada Habchiho v roli Kaifáše, který naplnil stan svou silou, a sám Clive Brill se skvěle představil jako principál Herodes. Nenajdete zde však jediný slabý článek. Připočtěte k tomu vynikající hudební nastudování Stevena Edise a skutečně úžasný sbor (sledujte je v kterémkoli okamžiku, žijí dějem) a vyjde vám, že tu máme něco výjimečného. Scénografie se do prostoru skvěle hodí; moc se mi líbil nádech „Mechanického pomeranče“ u postav představujících autoritu, přičemž zářivková tělesa působila jako velmi efektivní, hrozivý prvek.

Ať už jste věřící, nebo ne, museli byste mít srdce z kamene, aby vás tento příběh nedojal. Inscenace instinktivně ví, že nejlepší je nechat hudbu promlouvat samu za sebe, bez potřeby jakýchkoli křečovitých reedicí. Pro Clivea Brilla to byl srdeční projekt; o získání práv usiloval roky, v podstatě od té doby, co ho na původní představení vzal jeho učitel dramatu. Velmi oceňuji, že je show věnována všem učitelům dramatiky, kteří v lidech zapalují vášeň pro divadlo. Říkám, že se na to čekání vyplatilo – každý fanoušek tohoto kusu by se měl vydat na krásné pobřeží Essexu, aby si toto představení prožil.

Hraje se do 4. září