RECENZE: King Cowboy Rufus Rules The Universe, London Theatre Workshop ✭✭✭

King Cowboy Rufus Rules The Universe

London Theatre Workshop,

15. srpna 2017

3 hvězdičky

Rezervujte zde

V zadní části stylového tištěného programu k inscenaci 70minutové hry Richarda Foremana najdete užitečný článek od fascinujícího režiséra, producenta, scénografa a choreografa v jedné osobě (který má mimochodem na starosti i světla a zvuk) Patricka Kennedyho. Kdo se na toto představení chystá, nebo o tom alespoň uvažuje, měl by si ho přečíst jako první. Poměrně podrobně totiž vysvětluje několik zásadních věcí o samotném textu. Totiž že zde nenajdete nic z tradičního pojetí postav, děje či vývoje. Vlastně tu chybí jakýkoli smysl pro prostor, čas, vztahy či motivaci – zkrátka většinu toho, co od divadelní hry běžně očekáváme. Foreman tyto prvky z tohoto disciplinovaného, strohého a intelektuálně břitvovitého divertimenta prostě a záměrně vyškrtl. Takže, když už víme, do čeho jdeme, pojďme se podívat, co nám zbývá.

Vše začíná vizuálně agresivní výzvou. Diváci se musí nejprve prokousat překážkovou dráhou v malém černo-bílo-červeném sále v druhém patře nad hospodou The Sun Inn u Leadenhall Market. Cestu lemují herečky drsně deklamující v ruštině nechvalně známý výrok „Grab 'em by the pussy“ a prostor křižují pavučiny provázků, zatímco do uší zní digitálně zpracovaných sedm různých portrétů prezidenta Donalda Trumpa (jehož tvář zdobí program i plakát, ačkoliv v samotné hře jeho jméno nepadne). Jakmile se všichni usadíme, dveře se zavřou a akce začíná. Skládá se z řady velmi krátkých, většinou statických obrazů, v nichž čtyři ženy a jeden muž v propracovaných formálních kostýmech pronášejí heslovité výroky. Jejich účelem je v podstatě bombardovat publikum strohými prohlášeními. Občas padne otázka, ale většinou jde o egoistické deklarace prostých pudů. Žádného hlubšího vysvětlení se nedočkáme. Mezi jednotlivými salvami světla prudce zhasínají a rozsvěcují se za doprovodu nepříjemného rázového zvuku. Působí to jako scénář sestavený z pekelných tweetů.

Těžkou práci s tlumočením tohoto materiálu odvádí velmi pracovitý soubor. Ústřední postavou je Stewart Briggs jako titulní „Rufus“, oděný do nablýskaného hedvábí v kostýmu připomínajícím lacinou pantomimu s celou sbírkou korun. Jeho pravou rukou je neuvěřitelná Kate Baxter, které se daří udržet pozornost diváka s dokonalou kamennou tváří ve stylu Bustera Keatona, zatímco jí na krku visí cedulka „Baron Herman De Voto“. A pak je tu jakýsi chór tří dam. Nejprve Madelaine Nicole Jennings jako „Suzie Sitwell“ ve svatebním závoji à la Melania, Jessica Foden jako „Rhoda“ a Dev Joshi jako „Sophia“. Zaznívá také nehmotný „Hlas“ v podání pana Kennedyho, který se sice pouští do vysvětlování, ale nikdy ne příliš do hloubky. Kým vlastně všichni mají být, zůstává poněkud nejasné. Možná, že s dávkou vynalézavosti, rozhledem a ochotou udělat to, co autor zjevně neudělal, by se divák mohl pokusit najít odpovědi na nekonečné množství otázek, které tato vyčerpávající estetická ofenzíva Richarda Foremana klade. Ale možná také ne.

Dalo by se namítnout, že diváci chodí do divadla s oprávněným očekáváním, co v díle najdou – podobně jako děti, které se v posteli těší na pohádku před spaním. Foreman však ke svému publiku jako k dětem rozhodně nemluví. Spíše naopak. Představte si ho jako rodiče, který by dvouletému dítěti před spaním předčítal Komunistický manifest nebo citoval ze Společenské smlouvy, aby mu navodil patřičně hloubavé a společensky kritické sny. To je asi nejlepší příměr pro „náladu“ tohoto kusu. Záměrem, pokud tedy nějaký má, je pravděpodobně vyvést z míry, nikoli uklidnit. Tentýž rodič by z dětského pokoje vykázal Disneyho postavičky a místo nich tam pověsil obrazy Rothka nebo možná Lichtensteina. Celým dílem prostupuje všudypřítomná sžíravá ironie, ovšem bez jakéhokoli skutečného „humoru“.

Tuto neobvyklou podívanou doprovází hudba napsaná přímo pro tuto inscenaci hudebním ředitelem Kieranem Stallardem (u kláves), kterému sekunduje na dechy a flétnu Nathan Harding. Stallard do fragmentů textu vkládá kus lidskosti, což do jinak chladné a náročné scény přináší záblesky tepla. Ve své brilantní partituře využívá motivy populární, často až staromódní americké hudby i lehký popový nádech, čímž vytěžil maximum z úsečného formátu hry. Herecký soubor zpívá jeho hudbu s velkou krásou a – což je zde věc nejvzácnější – s emocionální intenzitou. Závěrečný chorál nám připomíná veškerou tu lidskost, se kterou se postavy ve svých krátkých a schematických existencích nedokázaly spojit.

Berte tedy toto představení takové, jaké je, protože jiné nikdy nebude. Přibalte si studené pití a lehké oblečení, protože v sále je úmorné horko (klimatizace se těsně před premiérou porouchala, i když slibují nápravu). Je to náročná jízda, ale zajímavá a bezchybně provedená. Sám Foreman, který obvykle adaptace svých děl bytostně nesnáší, je k interpretacím Patricka Kennedyho zjevně mnohem smířlivější – jde již o režisérův třetí pokus o jeho dílo. A to je další důvod, proč ocenit tento ojedinělý počin jednoho z nejpoutavějších divadelníků v zemi.

V uvádění do 26. srpna 2017

VSTUPENKY NA KING COWBOY RUFUS