RECENZE: Les Misérables (Bídníci), Queen's Theatre ✭✭✭✭

Bídníci (Les Misérables) – One Day More. Foto: Johan Perrson Bídníci

Queens Theatre

16. prosince 2014

4 hvězdičky

REZERVUJTE ZDE | VÍCE INFORMACÍ

Muž sedící o dvě sedadla dál má zjevně zdravotní potíže. Vrávoravě vstane a zamíří k uličce, ale po pár krocích v řadě se zhroutí. Pomoc je okamžitě na blízku, lidé vstávají a pomáhají, přibíhají uvaděči. Muž a jeho partnerka mizí ve foyera. Lidé, na které se svalil – návštěvníci z germánských končin – jsou značně rozrušení, postávají, krčí se, rozsvěcují baterky a telefony a hledají něco tak důležitého, že to musí být nalezeno hned teď – snad hodinky Rolex nebo zlatý lístek?

Zatímco tento rozruch neutichá, malá Cosetta zpívá naprosto nádherně Zámek v oblacích (Castle On A Cloud), načež děj plynule přechází k písni Hlava včelařova (Master of the House) a scéně, kde Valjean konfrontuje ohavné Thénardiery, aby malou Cosettu zachránil. Ano, byl to dlouhý, iritující a hlučný poprask. Ale nedokázal ani trochu poškodit divadelní alchymii probíhající na jevišti Queen’s Theatre, kde tento hit Alaina Boubila a Claude-Michela Schönberga z roku 1985, Bídníci, vstoupil do svého 29. roku. V aktuálním obsazení je plný elánu, talentu a muzikality. Když jsem představení viděl naposledy, asi před dvěma lety, byla produkce v žalostném stavu – se špatně obsazenými rolemi a smutným nedostatkem detailů, textury, vokálního lesku či charakterizace.

Teď je to úplně jiné kafe.

V původní produkci pod vedením sira Trevora Nunna a Johna Cairda, s ikonickou scénou Johna Napiera, bezchybným světelným designem Davida Herseyho, kostýmy Andreane Neofitou a hudebním nastudováním Kate Flatt, záviseli Bídníci na síle velkého ansámblu a schopnosti zkušených i mladších interpretů vytvořit téměř neustále se měnící mozaiku situací a postav. Spolupráce se silným, skvěle vycvičeným souborem RSC to tehdy usnadňovala, ale byl to klíčový prvek úspěchu oné původní inscenace v Londýně, poté na Broadwayi a následně v Sydney.

Austrálie. Bídníci (Les Misérables) nejsou show, která „prostě funguje“ sama od sebe; je to dřina a vyžaduje všestrannost a dovednost od každého člena obsazení, nasazení pro každý moment a dokonalou rovnováhu mezi orchestrem a herci. Co Bídníci nemohou přežít, jak názorně ukazuje současná broadwayská produkce (ne tato, ale ten „remake“), je přístup k partituře ve stylu talentových soutěží X-Factor. Když byla show uvedena poprvé, žádná z písní jako Knížka snů, Pod hvězdami, Samotářka, Otčenáš nebo Prázdné stoly a židle nebyla evergreenem; nikdo je tehdy nezpíval stále dokola, od Barbry Streisand po Susan Boyle. Pravdou je, že v kontextu jevištního díla není žádná z nich ničím víc než momentem osvětlení vnitřního světa konkrétní postavy. Ano, když se zazpívají dobře, mohou sklidit ovace na otevřené scéně, ale to není jejich účelem.

Je tedy osvěžující a upřímně vzrušující zjistit, že obsazení pro rok 2014 přistupuje k show víceméně původním způsobem. Je to prvotřídní, tvrdě pracující soubor všech věkových kategorií a typů, který plynule vytváří různé a odlišné skupiny francouzského lidu, s nimiž se Valjean na svých cestách setkává: galejníky, dozorce, sedláky, dělnice v továrně, prostitutky, jeptišky, hosty v krčmě, studenty, žebráky, zloděje i aristokraty. Mezi těmi mnoha rolemi není cítit žádná podobnost – téměř každý herec vytváří v každé scéně, kde se objeví v jiné úloze, zcela novou personu. Díky tomu detaily, komplikovaný příběh i emocionální napětí jiskří upřímností, vynalézavostí a srozumitelností.

Pokud jste Bídníky nikdy neviděli, letos je ten správný čas; pokud jste je viděli, toto obsazení přináší nové přístupy a zajímavé nuance do scén, o kterých si myslíte, že je dobře znáte, a k postavám, které vás podle vašeho mínění už nemohou překvapit. Nejpatrnější je to u rodiny Thénardierových a jejich kumpánů. Je zásadní, aby dospělí Thénardierovi byli komičtí i monstrózní zároveň; nesmí to být karikatury, ale plnokrevní, až příliš zralí upíři, kteří dokážou vysát život i z mramorové desky. Humor v Hlavě včelařově musí být autentický, aby rozbil tu litanii smutku a hrůzy, která charakterizuje prvních 40 minut show, ale také aby vytvořil fascinující kontrast k následnému krutému a chladnokrevnému handlování o Cosettu.

Tom Edden je bezpochyby nejlepším Thénardierem, jakého jsem viděl od skvělého výkonu Petera Carrolla před desítkami let. Do role vnáší svěží veselí, ale nebojí se být v případě potřeby neúprosně zlomyslný a brutální. Jeho oči vyzařují dar věčného hazardéra okamžitě využít každou šanci a jeho šlachovitá postava se ohýbá a kroutí s velkým komickým efektem, zatímco okrádá své nic netušící hosty. Jeho scény v kanálech jsou nesmírně znepokojivé.

Jako sopka vokální síly, komického timingu a nekompromisní fyzické průbojnosti působí Helen Walsh (zaskakovala za Wendy Ferguson) jako provokativní a nesmírně zábavná Madame Thénardier. Jejich výstupy s Eddenem v obou částech Hlavy včelařovy byly sehrány dokonale; vypadalo to, jako by se vše dělo poprvé, tak skvěle byl tento pár sehraný. Ani jeden z herců nepromarnil ani sekundu na jevišti; každý vytěžil ze své role maximum – a ještě víc. Úžasné. Díky této solidní opoře se Carolina Gregory (záskok za Carrie Hope Fletcher) stala vynikající Eponinon. Její odpor k chování vlastní rodiny je naprosto srozumitelný stejně jako její náklonnost k pohlednému Mariovi v podání Roba Houchena. Je výmluvná i ve svém mlčení a nebojí se zpívat tiše s velkým účinkem. Protože je její postava tak dobře vystavěna, je její Samotářka (On My Own) velmi dojemná a zcela v charakteru role. Díkybohu se nekoná žádné hvězdné manýristické sólo. To nejlepší si ale nechává na konec: její poslední okamžiky v Houchenově náruči byly nádherně odměřené a emočně nabité. Jen to nejtvrdší srdce by mohl její výkon nechat chladným. Houchen je jedním z nejlepších představitelů Maria, jaké jsem kdy viděl – role, která v nesprávných rukou může působit bezvýrazně a hloupě. Tady ne. Houchen naprosto přesvědčivě ztvárňuje idealistu, který se náhle a nečekaně zamiluje a jehož život se kvůli této lásce navždy změní. Má přirozené charisma, vynikající baryton a umí hrát. Prázdné stoly a židle jsou podány citlivě a krásně a finální scény s Valjeanem a Cosettou fungují, protože mu divák u věří každé slovo. Pevně nastaveno je i jeho přátelství a věrnost k Enjolrasovi, jak se dá čekat, ale Houchen si poněkud neobvykle dává čas i na to, aby jeho vztahy s ostatními studenty působily reálně, zejména s Grantairem v podání Christiana Edwardse.

Jako Enjolras vypadá Michael Colbourne patřičně švihácky a o jeho přesvědčení o nutnosti revoluce nelze pochybovat. Vokálně však v několika pasážích lehce zaváhal a potřeboval by zapracovat na technice, aby zajistil čisté a jisté linky vokální síly. Charisma a styl mu rozhodně nechybí a obzvlášť se mi líbil jeho vztah ke Gavrochovi a upřímnost, se kterou čelil realitě, již signalizuje Eponinina smrt.

Ansámbl je plný výjimečných interpretů, nadaných herců se skvělými hlasy. Zvláště dobří byli Tamsin Dowsett, Jordan Lee Davies, Jeremy Batt, Bradley Jaden, Joanna Loxton, Jonny Purchase a Jade Davies. Trochu mimo soulad s ostatními byl příliš exaltovaný Bamatabois Adama Pearce a nevýrazný biskup z Digne Adama Linsteada.

Všechny tři děti v obsazení, Freya Griffiths, Phoebe Lyons a Aaron Gelkoff, byly velmi dobré, přičemž Gelkoffův Gavroche byl vzhledem k jeho nízkému věku (8 let!) výjimečný. Každý hrál prostě a přirozeně a jak malá Cosetta, tak Gavroche zpívali jako staří profíci, ovšem bez oné strojenosti a neupřímnosti, která takové momenty často kazí.

Dospělá Cosetta je obtížná role. Jako koncept vypadá dost jednoduše, ale zpěv je náročný a postava vyžaduje obratnou techniku, aby se člověk vyhnul bažině sentimentality a nudy. Emile Fleming se role zhostila statečně, ale její horní rejstřík je příliš ostrý a sevřený a v jejím pohybu na scéně je určitý neklid, který působí rušivě. Měla by se více opřít o sílu Houchenova výkonu a jít s ním, nikoli proti němu. Klíčem ke Cosettě je totiž její oddanost Mariovi; bez toho, aby to bylo hmatatelné a skutečné, nemůže druhé dějství fungovat.

V Fantině Celinde Schoenmakerové je příliš mnoho hněvu a agrese, což vede k tomu, že je člověku skoro jedno, co se s ní stane. Navíc píseň Knížka snů (I Dreamed A Dream) doslova vyštěká, jako by to bylo Rose’s Turn z Gypsy; je to pomýlený „hvězdný“ moment. Schoenmakerová by měla nechat postavu promlouvat skrze text a melodii, a ne se snažit ohromit imaginární porotu v X-Factoru. Celkově mě nepřesvědčil ani Valjean Petera Lockyera, který byl v některých pasážích opět až příliš agresivní. Valjean je nádherně napsaná role a tak trochu vytrvalostní test. Vyžaduje pečlivé, promyšlené tempo a v popředí by měla být především Valjeanova péče a starost o druhé: synovce, Fantinu, Cosettu, Maria. Pohání ho potřeba konat dobro, splatit svůj dluh Bohu. Otčenáš (Bring Him Home) není o Valjeanovi, je o Mariovi a tak by měla být i podána. Lockyer k ní přistoupil jako ke svému velkému číslu, spíše než jako k důležitému bodu prozření na cestě své postavy.

V závěrečné části show byl Lockyer ve své nejlepší formě, ačkoliv kdykoli sdílel jeviště s Javertem Davida Thaxtona, jeho výkon šel výrazně nahoru. Vokálně si nebyl tak jistý, jak by mohl být; i když výšky i hloubky byly celkem solidní, střední poloha hlasu byla kupodivu nevyrovnaná.

Žádné takové obavy se však netýkaly hřmotně působivého Javerta v podání Thaxtona. Pokud chcete vymazat z paměti otřesný výkon Russella Crowea ve filmu, tohle je ten pravý lék. Thaxton je dokonalý v každém ohledu a v každé scéně – nejlepší Javert, jakého jsem viděl od doby, kdy tuto roli v roce 1987 hrál Philip Quast.

Jeho hlas je krásný a konzistentní v barvě i plnosti od nejnižších po nejvyšší tóny. Každá fráze je precizně, dokonale zazpívána v naprostém souladu s charakterem. Význam slov doručuje skrze sílu tónů, které volí s vytříbeným citem. Pod hvězdami (Stars) je elektrizující a jeho Sebevražda (Soliloquy) je naprostou mistrovskou lekcí dramatického muzikálového herectví. V každém okamžiku je stoprocentně v roli, a když se vynoří ze stínů nebo v nich zmizí, jeho přítomnost tam buď předem cítíte, nebo v nich doznívá. Na tohoto Javerta nezapomenete. To je výkon světové úrovně.

Adam Rowe diriguje orchestr suverénně, i když občas by pulz a perkusivní zvuky zasloužily větší důraz a občas dovoluje Valjeanovi i Fantině velmi zvláštní frázování. Celkově je však hudba ve velmi dobrých rukou.

Díky Thaxtonovi, Houchenovi, Gregoryové, Eddenovi a Walshové v tak velkolepé formě, a za podpory tak úžasně talentovaného ansámblu, nejsou drobné nedostatky u ostatních hlavních postav ničím, co by dokázalo oslabit zážitek z celého představení.

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA BÍDNÍKY V QUEENS THEATRE