RECENZE: Lizzie, Greenwich Theatre ✭✭✭✭✭

Jodie Jacobs, Bjorg Gamst, Eden Espinosa, Bleu Woodward. Lizzie

Greenwich Theatre

24. února 2017

5 hvězdiček

Více o muzikálu Lizzie Tohle je nejlepší americký muzikál od dob „Sweeneyho Todda“. Viděl jsem ho tento týden hned dvakrát, a to v úžasné inscenaci americké režisérky Victorie Bussert, která se teď hraje pouhé tři týdny v Greenwich Theatre. Toto tvrzení nevypouštím z úst jen tak do větru. Za žádných okolností byste si ho neměli nechat ujít.

Svým způsobem není divu, že je to tak skvělá podívaná. Výsledek zhruba třicetiletého postupného zrání prošel nesčetnými fázemi. Původně za ním stáli Steven Cheslik-Demeyer (hudba a texty) a Tim Maner (texty, libreto a doplňující hudba), ke kterým se později připojil Alan Stevens Hewitt (hudba, další texty písní, aranže). Trio na díle pracovalo dlouho a tvrdě v neuvěřitelné symbióze a společné snaze show neustále vylepšovat. Nyní se zdá, že skutečně dosáhli něčeho, co se tak moc blíží dokonalosti, jak jen lze doufat. V této velkolepé produkci sledujeme v podstatě jednu z nejlepších věcí, které jsou v současnosti v Londýně k vidění – jen je k dispozici na velmi omezenou dobu na jedné z „Off-West End“ scén.

Lizzie pochopitelně odkazuje na nechvalně proslulou otcovražedkyni z konce 19. století, Lizzie Bordenovou. Ta se „proslavila“ říkankou o tom, jak vzala sekeru a dala matce čtyřicet ran, a když viděla, co udělala, otci jich dala jednatřicet. Tuto rýmovačku zná celý svět a Lizzie je dost možná jednou z největších „zlých holek“ historie. Příběh se dočkal mnoha zpracování a toto pravděpodobně není poslední, ale pro kohokoli jiného bude nesmírně těžké dosáhnout takové hloubky a síly, jakou má tato interpretace. Lizzie a její osud jsou zde povýšeny téměř na úroveň postav z řecké tragédie. Shakespearovské odkazy prostupují celou strukturou příběhu o rozvrácených rodinách, zanedbávání, krutosti, sexuálním zneužívání a krvavé pomstě.

Celé představení působí jako velkolepý rockový koncert. Ačkoliv dílo napsali tři muži, na scéně dominují – nepočítáme-li kapelu v pozadí – výhradně čtyři ženy. Kdy jsme něco takového v muzikálu viděli naposledy? Rocková kapela hraje v portálech a diriguje ji hudební ředitel u kláves v orchestřišti (vynikající Martin Bermann Konge). Z konstrukcí pálí a blikají světla. Vzduchem se valí dým. V pozadí se třpytí digitální projekce. Zvukový systém nás obklopuje dokonale vyváženým (a vždy příjemně nastaveným!) zvukem. Skutečně by to mohl být rockový koncert.

Něco je ale jinak. Ženy mají na sobě dlouhé šaty z 19. století – elegantní měšťanský brokát nebo jednoduché pracovní oděvy. Přesto v rukou drží mikrofony a neustále nám připomínají, že jsme v moderním světě. Zpívají nám: služebná Bridget Sullivanová (vynikající Jodie Jacobsová, míchající děsivý koktejl hrozby a komiky), sousedka a nejlepší kamarádka Alice Russellová (v podání procítěné a okouzlující Bleu Woodwardové), přísná starší sestra Emma Bordenová (jediná Američanka v souboru, uhrančivá Eden Espinosa) a konečně samotná tragická antihrdinka Lizzie Bordenová (v nezapomenutelném ztvárnění Bjorg Gamst, jediné přeživší z původního dánského obsazení). Každá z nich by hravě utáhla celý písňový večer, ale my jako šťastné publikum dostáváme rovnou celé kvarteto, které servíruje strhující partituru plnou stadionových hymnů, dojemných balad, dramatických scén i postavených „folkových“ písní a pokřivených hymnů, to vše propojené kratšími dialogy. A tančí. Na podpatcích!

Světla blikají a září z ramp (díky genialitě Martina Jensena). Atmosféru doplňuje dým a digitální projekce Martina Sanda Vallespira. Zvuk nás pohltí svou čistotou a vyvážeností, za což vděčíme umu zvukového designéra Tima Hoyera. Opravdu to působí jako prvotřídní rocková show.

V kostýmech Michaela Nohra a Anny Juul Holmové se mísí historická věrnost s moderním švihem, podtržená výrazným líčením Freye Olafssona. A to nás ve druhé polovině čekají ještě pozoruhodnější proměny.

Eden Espinosa

Je to svižná jízda, kde každý výraz přesně odpovídá potřebám příběhu. Například v jednom z čísel druhé poloviny se hudba zvrhne do zběsilého 7/8 rytmu, kde jeden takt naráží do druhého, než ten předchozí stačí skončit. Partitura je plná takových lahůdek, že by jejich soupis vydal na celou knihu. Instrumentace je mistrovská, srovnatelná s alby Quincyho Jonese. Motivický vývoj a práce s barvou nástrojů zvyšují dramatický dopad s pucciniovskou přesností. Celé to drží pohled hudební ředitel, který u show stojí od roku 2014, společně s prvotřídním týmem hudebníků (Steffen Schackinger a Jens Kokholm na kytary, Allan Nagel na baskytaru, Lars Daugaard na bicí a Jess Cox na violoncello).

Režisérka Victoria Bussert dlouhodobě spolupracuje s dánským producentem Sorenem Mollerem, který v dánském Fredericia Teater už roky uvádí odvážné muzikálové premiéry. Poté, co viděl off-broadwayskou produkci Lizzie a zamiloval se do ní, angažoval Bussertovou, aby vytvořila tuto verzi. Greg Daniels se postaral o vášnivou choreografii. Po uvádění v dánštině se show nyní vrací v původní angličtině pod taktovkou Aria Entertainments Katy Lipsonové. Je to ta nejlepší britská premiéra, jakou si tento kousek mohl přát, navíc za skvělé ceny, které Greenwich Theatre nabízí (nejdražší vstupenka za 26 liber). Není divu, že lístky rychle mizí; na obou představeních, která jsem navštívil, bylo prakticky vyprodáno. Nabízet takto kvalitní experimentální divadlo za lidovou cenu je něco, co byste čekali od National Theatre. A tohle je stejně dobré jako cokoli na scénách Olivier nebo Dorfman.

Tak neváhejte. Rezervujte si lístky a buďte rádi, že se do Lizzie můžete zamilovat skrze její hudbu a divadelní kouzlo – v bezpečné vzdálenosti od „té“ sekery!

ZJISTĚTE VÍCE O MUZIKÁLU LIZZIE