RECENZE: Nell Gwynn, Divadlo Globe ✭✭✭

Nell Gwynn

Divadlo Globe

24. 09. 15

3 hvězdy

Když se ocitnete v galerii některého z anglických venkovských sídel, nezřídka kdy budete procházet kolem zástupu krásek z doby restaurace od Lelyho nebo Knellera. Je to poněkud ubíjející a skličující zážitek vidět tyto ženy bez špetky osobnosti a živosti, redukované na identikitové verze toho, co si přálo spatřit těkavé mužské oko krále Karla II. Dokud náhle nenarazíte na portrét Nell Gwynn. Malíři se mohli snažit sebevíc, ale její individualitu potlačit nedokázali. S hlavou nakloněnou na stranu, s odhodlaně odhaleným dekoltem, drzá a zjevně hádavá, vyčnívá z davu, připravena odpovědět vtipnou replikou, která si nezadá s jakoukoli kritikou či úšklebkem.

V závěrečné hře převážně vážné sezóny „Justice and Mercy“ (Spravedlnost a milosrdenství) nyní Globe nabízí to, co by se v řeckém pojetí dalo nazvat satyrským dramatem. To se snaží zachytit rošťáckého ducha Nell a zároveň nabídnout o něco víc než jen bujarou oslavu „zlatých časů dobrého krále Karla“. Je v tom i vážnější záměr: totiž podat zprávu o zrodu a raném vývoji restaurační komedie tím, že Nell představí jako její vtipnou a částečně i vědomou porodní bábu.

„Úsporná opatření“ jsou zde vyhnána v každém smyslu slova – ostatně když král Karel (David Sturzaker) výslovně vyhlásí jejich konec, vyvolá to největší (i když nejpředvídatelnější) jásot večera. Heslem dne je okázalost, což vidíme hned od začátku v tom, jak je scéna v Globe vyzdobena honosnými splývavými závěsy a hedvábnými šňůrami, přičemž vše se soustředí na královskou lóži na úrovni balkonu, která nese plnou parádu královského znaku. Kostýmy a paruky jsou dobové do posledního detailu, včetně honzíků, kudrlinek a nehorázně naddimenzovaných klobouků – skvělý výkon kostýmního oddělení divadla Globe pod vedením Binnie Bowerman.

Hra pochází z pera oceňované Jessiky Swale a v podstatě sleduje dvě témata před a po přestávce. První polovina se zabývá především vzestupem Gwynn z pochybného dětství v nevěstinci v Covent Garden a její prací na okraji divadelního světa jako prodavačky pomerančů v Drury Lane. Odtud její nespoutaná životní síla přitáhne pozornost Charlese Harta, jednoho z předních herců té doby, a získá jí vstup do jedné ze dvou konkurenčních divadelních společností, které po restauraci a konci puritánského zákazu divadla znovu testovaly přízeň publika.

Velká příležitost pro Gwynn – a další cílevědomé ženy z nízkých poměrů – pramenila z toho, že Karel II. zašel dál než jen k obnově divadla – povolil ženám vystupovat na jevišti, stejně jako tomu bylo v Paříži během jeho exilu. Využila hladu po lehkých, nadnesených mytologizovaných komediích, zejména těch z pera Drydena, které dávaly přednost ženám, jež uměly dobře zpívat a tančit, místo aby jen zaujímaly stylizované „postoje“ pro vyjádření nálad textu.

Dobové publikum samozřejmě také toužilo vidět ženy převlečené za muže v těsných kalhotách (tzv. „breeches roles“), než dojde k neodvratnému, lehce lechtivému odhalení. Gwynn byla v tomto ohledu (podobně jako Gypsy Rose Lee, která se momentálně hraje jinde) mistryní v tom, jak dát divákům trochu toho, co chtějí, ale ne příliš mnoho a ne příliš brzy. Stejnou strategii pak uplatnila i u Karla II., poté co si jí jednoho večera všiml při představení.

Druhá polovina hry se snaží prozkoumat, jak tato strategie obstála mezi úskalími a intrikami dvorské politiky. Jakmile Nell opustí jeviště, jak se vyrovná se slávou, žárlivostí ostatních milenek a nástrahami Karlových politiků, zejména Arlingtona – postavy vytvořené pro účely dramatu? Především, jak se jí daří udržet pozornost samotného Karla, když novost a první opojení z jejich vztahu pominuly? Hra naznačuje, že si vedla lépe než mnohé její soupeřky, protože za manýristickou a vtipnou fasádou rozpoznala jeho niternou osamělost; snažila se ho intelektuálně stimulovat svým přirozeným vtipem a citově ho podporovat, nikoli ho jako ostatní poutat pouze sexem.

Poučení z historie i z této hry zní, že víceméně uspěla. Byla jedinou dlouholetou milenkou, která přežila bez nezávislých prostředků a mecenášů. Žádné jiné konkubíně se nepodařilo z tak nízkých poměrů vystoupat v hierarchii tak vysoko. Podařilo se jí to hlavně díky uvědomění, že pokud nebude žádat titul pro sebe, ale pouze pro své syny, zmírní tím návaly žárlivosti okolí. Byl to triumf chytré lsti i upřímné osobní vřelosti – vítězná kombinace na scéně i v životě.

Celkově je první polovina úspěšnější než druhá – je zde silný příběh a jasná trajektorie vzestupu, přičemž Swale udržuje osobní narativ a historii divadla v elegantním souladu. Po přestávce je děj nevyhnutelně statičtější a závislý na poněkud strojených hádkách a modelových konfliktech, jejichž výsledky se zdají být předem dané a málo podstatné.

Práce s tónem hry funguje v širším slova smyslu dobře. Nejde o pastiš restaurační komedie, ale přesto je dialog ostrý a místy vtipný, čemuž napomáhají i výborné písně Nigela Hesse, které trefují ty správné dobové noty, aniž by působily strojeně, odtažitě nebo bezdůvodně neslušně. Nutno však dodat, že k vědoucímu a ironickému světu seriálu Černá zmije není v některých momentech daleko a herci se k tomu občas až nestoudně přiklánějí. Diváci to milovali, a dost možná to tak musí být, protože tento druh humoru je dnes pro většinu z nás hlavním bodem kulturního kontaktu s tímto žánrem.

Vzhledem k všeobecnému ladění do šantánové komedie a potřebě výrazné projekce z jeviště Globe byly herecké výkony nutně typové, ale přesto vysoce účinné. Režisér Christopher Luscombe udržoval svižné tempo a scény na sebe plynule navazovaly prokládány čilou choreografií.

Gugu Mbatha-Raw v titulní roli nabízí přesvědčivou směs drzosti a kurážného šarmu; zpívá a tančí dobře, ale ne zase příliš dokonale. Raná scéna, v níž ji bodrý Hart (Jay Taylor) učí přednášet dialogy, je skvělou ukázkou toho, jak fungovalo restaurační divadlo a že živé napojení na publikum bylo důležitější než sofistikované interpretační nuance. Mezi herci souboru „King’s Company“ vynikli Greg Haiste jako pobouřený i pobuřující představitel ženských rolí Edward Kynaston a kostymérka a všeumělka Nancy, která si pro sebe opakovaně kradla celou show v postavě typu „Baldrick“. Graham Butler se jako mladý John Dryden také snažil, ačkoliv jeho role byla poněkud méně propracovaná.

U dvora si Sturzakerův Karel zachoval přesně tu správnou dávku nebezpečnosti a odstupu, aby si udržel důstojnost a autoritu nad vřavou, zatímco David Rintoul předvedl „padesát odstínů nesouhlasu“ s děním kolem sebe, zatímco sledoval vlastní politické zájmy. Živé výstupy předvedla Sasha Waddell jako dvě kontrastní Karlovy milenky – jedovatá Castlemaine a povýšená, snadno zesměšnitelná Louise de Keroualle. Sarah Woodward se pak podařilo být k nepoznání v rolích žlučovité královny Kateřiny a Nelliny matky, bordelmamá Gwynn. Anneika Rose v roli Nelliny sestry pak v klíčových momentech fungovala jako její svědomí i protihráčka.

Ačkoliv se v této hře najdou i vážnější momenty, zaměřené především na příležitosti pro ženy v novém divadle 60. let 17. století, nemá smysl v této lehké hříčce příliš úpěnlivě hledat hluboké významy. Mystérium Nell Gwynn zůstává stejně neproniknutelné jako úsměv na jejích dobových portrétech. Rozhodně však jde o okouzlující závěr převážně velmi vážné a podnětné sezóny v Globe a představuje zábavný způsob, jak strávit jeden z našich současných zlatavých podzimních večerů.

Nell Gwynn se v divadle Globe hraje do 17. října 2015.