RECENZE: Old Times, American Airlines Theatre ✭✭✭✭

Staré časy (Old Times)

American Airlines Theatre

10. října 2015

4 hvězdičky

Koupit vstupenky

Traduje se taková historka o Haroldu Pinterovi, jeho hře „Staré časy“ a slavném herci Anthonym Hopkinsovi, který v roce 1984 zářil v obnovené premiéře této hry v rámci Roundabout Theatre. Hopkins se prý tehdy mistra zeptal, co znamená závěr hry. „Nevím. Prostě to hrajte,“ zněla nevrlá odpověď.

Když jsem byl na dramatické škole, vedla mě jedna svérázná dramaturgyně. Ta se domnívala, že nejlepší způsob, jak moderní třídě přiblížit Čechovův Višňový sad, je předčítat text nahlas, zatímco studenti leží na podlaze studia a představují si, jaké to je být třešní těsně před pokácením. Právě tato lektorka měla velmi vyhraněné názory i na Staré časy.

Odmítala veškeré „teorie“. Ani na vteřinu nevěřila, že by hra byla pouhou fantastickou představou zrozenou v mysli Kate, manželky v příběhu. Taková interpretace totiž předpokládá, že Kate je psychotička, která zabila svou přítelkyni Annu – možná proto, že jí ukradla spodní prádlo, ale spíše proto, že se jí snažila přebrat jejího muže Deeleyho, nyní manžela. Teorie jde dál a naznačuje, že Kate zabije i Deeleyho, protože byl k neutišení kvůli Annině smrti. Kate je zkrátka blázen, pije, kouří a fantíruje – a to je celá hra.

Nevěřila ani výkladům, které Annu a Kate vnímaly jako dvě stránky jedné osobnosti: buď tak, jak Deeley viděl svou ženu v závislosti na jejích náladách, nebo jako skutečný případ mnohočetné identity, kdy Kate možná Annu na mnoho let potlačila do pozadí, aby se Anna náhle vrátila a narušila rovnováhu.

Ne, moje lektorka pevně zastávala názor, že jde o hru o paměti. O tom, jak paměť dokáže upravovat minulost, nově ji vytvářet a vytesávat do kamene. O tom, že různí lidé mohou mít stejné vzpomínky na tytéž události, ale tyto vzpomínky se nikdy neshodují. Pro ni to byla hra, kde všechno a zároveň nic byla pravda i lež: šlo jen o úhel pohledu. Postavy a události mohly i nemusely být skutečné; vše bylo otázkou perspektivy.

Pinter by si o jejích názorech na Višňový sad nepochybně myslel své, ale soudě podle jeho poznámky Hopkinsovi (pokud se zakládá na pravdě), možná by s ní v otázce Starých časů souhlasil.

V divadle American Airlines Theatre teď opět pro Roundabout běží inscenace Douglase Hodgeho, která zahajuje jubilejní 50. sezónu tohoto souboru. V programu Todd Haimes, umělecký šéf Roundabout Theatre, uvádí:

„Douglas (Hodge) přirovnal otevřenost Starých časů k básni nebo tanečnímu číslu. Hra se vzpírá snadné analýze či škatulkování, ale evokativní síla jejího jazyka a smyslnost vztahů – zde ztělesněná silným triem herců: Clivem Owenem, Eve Best a Kelly Reilly – jsou magnetické. Tuším, že každý divák bude z představení odcházet s jiným pochopením příběhu, a líbí se mi, že v přítmí našeho divadla ožije tolik různých interpretací.“

Jediný zaručený způsob, jak zabít inscenaci Starých časů, je snažit se o něco jiného než „prostě to hrát“. Hodge, který má k Pinterovi hluboký a dlouholetý vztah, tuto chybu nedělá. Nečekejte žádnou autorskou reinterpretaci ani snahu vnutit textu určitý výklad.

Vlastně nejblíže k prosazení vlastní vize v Pinterově slovním valčíku bolesti a dojmů má Hodge v samotné scénografii. Christine Jones vytvořila ohromující scénu, kterou lze jen těžko popsat. Jako dveře slouží obrovský tlustý blok ledu. Pozadí je vysoké a táhne se přes celou šířku, v barvě prachově růžové či lososové – takové té pomezní barvě sedmdesátých a osmdesátých let. Je to rovný povrch, ale s rýhou či linií kroužící stále dovnitř, což vytváří efekt tunelu nebo víru. Černé modulární pohovky jsou umně rozestavěny a uprostřed stojí křeslo vyhrazené pro muže.

Působí to minimalisticky a zároveň jaksi excesivně. Atmosféra dýchá dekadencí, a když se začne pít a kouřit, pocit malátného požitkářství ještě sílí. Ledové dveře působí v závislosti na vašem naladění buď zvláštně, nebo až příliš okatě. Možná jsou prostým symbolem potřeby těchto postav roztát, rozehřát se, nebo naznačují, proč toho nejsou schopny. Nebo – a to je kontroverznější výklad – mají ledové dveře představovat kostku ledu plovoucí na hladině koktejlu, přičemž pozadí je sklenka na martini a herci jsou jednotlivé ingredience: oddělené, promíchané, vtíravé i trpké. Koneckonců, martini paměť ovlivnit umí.

Ať tak či onak, scéna je skvělá. Rámovala dění, ale nepřebíjela ho. Stejně tak

bizarní, podmanivá a zneklidňující hudba Thoma Yorkea přispívá k pocitu, že s věcmi není něco v pořádku. Začíná působit dlouho předtím, než herci promluví nebo se pohnou, a nastoluje pocit disharmonie, který nikdy nezmizí. Japhy Wiedeman využívá osvětlení, které je strašidelně reflexivní, mihotavé a neuchopitelné – přesně jako vzpomínky. Je to neuvěřitelně působivé. Kostýmy Constance Hoffman zdůrazňují nehmatatelné aspekty postav a zároveň podtrhují jejich sexuální apetit a vrtošivé povahové rysy.

V čem se Hodge rozhodl pro odlišnost, je způsob herectví. Nečekejte žádné tlumené, pomalu plynoucí nebo tiché komorní drama. Role jsou hrány s vervou, mnohem dravěji, než byste čekali na anglickém jevišti nebo u někoho, kdo si myslí, že Pinter patří do naftalínu. Výsledkem je ostřejší sexy náboj, vyšší nasazení a o dost vtipnější komediální rovina. Vše je to záměr. Nese to své ovoce, snad nejvíce v pasážích, kde se probírá krádež spodního prádla, vzpomíná na tělo v posteli nebo kde jsou tak trestuhodně interpretovány populární písně. Z jednoho pohledu je to od Hodgeho odvaha, z druhého je to prostě ono pinterovské „jenom to hrát“.

Obsazení nelze nic vytknout. Eve Best je jako enigmatická Anna smyslná, magnetická a uhrančivá. Jazyk si nesmírně užívá, nebojí se síly ticha a vyzařuje stejnou měrou žár i chlad. Vypadá skvěle, zní skvěle a ve skutečnosti prostě skvělá JE. Je radost ji sledovat.

Kelly Reilly vyplňuje veškerý ženský prostor, který Best nechává volný, a vyniká zejména ve vševědoucích, prázdných pohledech, mrazivých obratech a tichém, pronikavém zírání. Většinou volí cestu koketnosti a trucování, ale prokládá ji nečekanými polohami; působí povědomě, ale neustále překvapuje a hraje všemi barvami. Po koupeli dodává její svůdná noční košilka další smyslnou vrstvu jejím sklonům. Neustále působí jako doutnající oheň těsně předtím, než vyšlehnou plameny. Má to šmrnc i úroveň.

Trojici uzavírá Clive Owen v obleku a botách, kypící maskulinitou. Svou postavu Deeleyho vykreslil velmi trefně: jen kousek pod hranicí skutečného charisma a podmanivosti; Owen správně ponechává Deeleyho chyby na očích. Přechází po scéně, vrčí a servíruje mistrovskou dávku samolibé lhostejnosti. Má ocelový pohled a tělo napjaté jako struna. Skvěle vyvažuje projev Best i Reilly; v jeho očích se zračí náhoda i vzpomínání a věříte mu, že s oběma byl intimní, s oběma ztracený a oběma lapený. Komplexní a výrazný výkon.

Tato inscenace působí skoro jako koktejl French 75: Reilly je šampaňské, Best gin a Owen citronový bitter. Pěkně silná směs.