RECENZE: Peggy For You, Hampstead Theatre ✭✭✭✭

Naše vlastní divadelní kritička Libby Purvesová (alias theatreCat) navštívila hru Peggy For You v divadle Hampstead Theatre.

Peggy For You

Hampstead Theatre

4 hvězdy

Rezervovat vstupenky

Peggy odpočívá v pozdních hodinách na pohovce ve své kanceláři, pod stěnou plnou plakátů na hry svých klientů – těch slavných i zapomenutých. Právě se vrátila z policejní stanice, kde jednoho z nich vykupovala na kauci. Zjistila, že na stanicích je to zajímavé, každý by tam prý měl jít. Z rukou jí vypadne jeden scénář a ona okamžitě sahá po dalším. „Nádherně napsané. To je ten problém.“ Už je zase na (bosých) nohách a briskně odráží ty, kteří chtějí, aby se její milovaní klienti „prodávali“ Hollywoodu za drobné. „Dosáhl jste nové úrovně drzosti i na Američana... proberte to se svými kolegy pasáky.“ Přichází asistentka Tessa, aby si zapsala ostrou poznámku pro „toho děsného biskupa... poslal mi svou hru, jen přepsal název a předstírá, že ji přepracoval“. Došlo také k mírnému zmatku se špatně poslanými šeky jejím dvěma jorkšírským Alanům, Ayckbournovi a Platerovi. Předpokládá, že bydlí kousek od sebe, Hull a Scarborough, to je přece prakticky sousedství...?

Byl to právě ten z Hullu (Alan Plater!), kdo v roce 1999 napsal tuto hru o Peggy Ramsayové, porodní bábě a ochránkyni těch nejlepších dramatiků 20. století. Ten ze Scarborough (Alan Ayckbourn) po prvním přečtení prohlásil, že hra odhaluje tolik z „kuchyně“ řemesla, že je to jako pozvat kritiky do ložnice. Inu, pokud milujete divadlo, toto je pozvání, které se neodmítá: pojďte dál! Tamsin Greigová, elegantní jako anakonda a stejně neúprosná, je sama o sobě velkým zážitkem; a Plater zajišťuje jak komedii, tak i důležité, hluboké myšlenky v jejích interakcích s trpělivou sekretářkou (Danusia Samalová) a třemi autory – fiktivními, ale založenými na něm samotném a vzpomínkách na ostatní. Prvním je Simon (Josh Finan), neohrabaný jedenadvacetiletý mladík s odzbrojující směsicí ostychu a bezhlavého uměleckého sebevědomí, který jí nejen pošle svou hru „Odstíny nicoty“, ale vyžaduje, aby se ještě ten večer přišla podívat na zkoušku v hospodě. Ona souhlasí a s pokrčením rameny odmítá nového Strýčka Váňu v Národním divadle s tím, že tu hru zná tak dobře, že by ji mohla zpívat z hlavy. A s kouzelnou jízlivostí dodává, že podobné produkce mívají tendenci „vrazit mezi diváka a hru kulisy za padesát tisíc liber“ a že mladí režiséři by se měli držet dál od „konceptů“. Famózní.

Jakákoli hra o skutečné osobě musí být, jak jednou řekla, snůškou lží; ale tyto lži jsou vzpomínkami, uznáním a pikantními chutěmi, za které by měl být její stín Platerovi vděčný. Nejen za ty historky, které musí být pravdivé; o tom, jak Orson Welles snědl všechny sušenky, jak Ionesco vášnivě miloval i se vášnivě urážel, nebo o Samu Beckettovi v Paříži „dvě ulice od mého andíčkáře“.

Druhým dramatikem je Philip (uhlazený Jos Vantyler) v roli klienta ve fázi „zlatého chlapce“: na Broadwayi i ve West Endu, bere ji na obědy, oznamuje zasnoubení. Peggy s ním nezachází o nic lépe ani hůře než s mladým Simonem. Protože se jí Simon položil tu vzácnou a záludnou otázku „Co JE to vlastně divadelní hra?“, konfrontuje s ní i Philipa. Dočká se uměleckých klišé – „Oslava našeho lidství. Vzkaz budoucnosti...“ atd. Ale nejlepší odpověď přišla dříve, když uvažovala nad mostem v Hullu: vyrazíte do mlhy a nevíte, kam vede, pak se mlha rozestoupí a vy jste někam dorazili. To vás chytne za srdce; stejně jako mimořádný moment, kdy cituje Jindřicha IV. a Falstaffovo zavržení: „Neznám tě, starče.“

To je mistrně vymyšlené a předznamenává to jádro celé hry. V první polovině jsem se bál, jestli nepůjde jen o zábavnou vzpomínkovou show na Peggy a její éru plnou uměleckého „miláčkování“. Třetím klientem je však Trevor Fox – drsný Geordie, který už jí má plné zuby, dává výpověď a nenechá se oslnit jejími vrtošivými odbočkami. Je jediný, kdo ji umlčí zdrcujícím: „Nebyl jsem zrovna blázen do skutečné Lucille Ballové“, tak proč se spokojit s „levnou imitací“? Štve ho její předpoklad (patrný při jednání se zasnoubeným Philipem), že život se musí žít chaoticky, aby mohlo vzniknout umění.

Mlha se zvedá, blížíme se k rozuzlení na konci mostu. Přes všechen ten vtip a oslovování „miláčku“ potřebujeme vidět (a milovat a v zájmu umění odpustit) ten zásadní střep ledu v jejím srdci. Telefonáty z redakcí oznamují sebevraždu jiného propitého klienta a Tessa, upřímně otřesená, dostává pokyn vyjednat honoráře za nekrology od ostatních autorů. Peggy jen poznamená, že ten muž přestal psát. Je jí to jedno. „Nerespektuji spisovatele, respektuji jejich dílo.“ Když se zeptá Henryho na nekrolog a on odsekne „Na hrobech za peníze netancuju“, odpoví mu: „Nemá smysl to dělat jen pro zábavu.“

Její obhajoba ji však v našich očích zachraňuje pro naši podrážděnou, ale ohromenou lásku. Prochází se mezi policemi přeplněnými scénáři a ukazuje, že její mysl je neustále plná všech možných dramat – nových pojetí Romea a Julie, iniciačních příběhů, „dvou psychiatrů šílících ve vedlejších pokojích, setkání Casanovy s Revizorem, zasazené do Wokingu...“.

Ach ano. Mám pocit, že většinu z nich už jsem viděla. Všechna čest těm, kteří hry píší a financují, ale těm, kteří je nacházejí, podporují, brání a prodávají, patří také zvláštní uznání. A tato hra je, myslím, právě tímto holdem. Užívala jsem si každou minutu.

Hraje se v Hampstead Theatre do 29. ledna 2022