RECENZE: Pomona, National Theatre ✭✭

Pomona v National Theatre. Foto: Manuel Harlan Pomona

16/09/15

National Theatre, scéna Temporary Theatre

2 hvězdičky

Koupit vstupenky Pomona se tváří jako dystopický mysteriózní thriller zasazený do současného Manchesteru. Hra Alistaira McDowalla měla premiéru v Orange Tree Theatre v Richmondu v roce 2014 a do Národního divadla přichází jako koprodukce tří scén, včetně manchesterského Royal Exchange Theatre, kam se koncem roku přesune. Představení se hraje bez přestávky.

Děj se odehrává kolem velkého sedmibokého kanálu, který v jedné chvíli hrozivě přetéká krví. Na scéně není žádný nábytek, ale kombinace zlověstného soundtracku a komplexního svícení úspěšně navozuje atmosféru městského odcizení a napjatých, potenciálně násilných střetů.

Sledujeme několik volně propojených dějových linií šesti postav – je tu Ollie (Nadia Clifford), která přijela do Manchesteru hledat svou pohřešovanou sestru; Fay (Rebecca Humphries), prostitutka, která se jí snaží pomoci a kličkuje nebezpečným podsvětím ovládaným majitelkou nevěstince Gale (Rochenda Sandall) a agresivními klienty. Dále potkáváme Zeppa (Guy Rhys), tajuplného realitního magnáta, který se před nepřáteli chrání neustálou jízdou po manchesterském okruhu. Postavou poněkud mimo ostatní je Keaton (Sarah Middleton), která občas zasahuje do děje a jindy jen přihlíží v masce chobotnice Cthulhu. Obsazení doplňuje dvojice hlídačů, Charlie (Sam Swann) and Moe (Sean Rigby), kteří neklidně střeží vstup do Pomony – opuštěné oblasti v centru Manchesteru mezi dvěma rameny průplavu.

Do areálu vjíždějí a zase vyjíždějí kamiony, ale co vezou? Souvisí to s tajemným zmizením lidí v centru města, o kterém se Zeppo zmiňuje hned na začátku? Je zmizelá sestra součástí tohoto příběhu? Obchoduje nevěstinec, kde pracuje Fay, s lidskými orgány? Plánují Moe a Charlie vraždu? Podaří se Ollie dostat do Pomony a co tam najde? Tyto a mnohé další otázky jsou během 100 minut nastoleny a částečně rozehrány, ale souvislosti mezi nimi zůstávají po celou dobu neobjasněné.

Možná je to tím, že veškeré dění je součástí složité RPG hry na hrdiny ve stylu „Dungeons & Dragons“. Jsou to právě Charlie a Keaton, kdo připravují scénáře, o jejichž výsledku rozhodne hod kostkou, takže vlastně žádný pevný příběh ani neexistuje? V jakém pořadí se události dějí, nebo je i to náhoda? Vše zůstává nezodpovězeno.

Máme tu tedy sled jednotlivých scén, z nichž mnohé jsou samy o sobě brilantně napsané i zahrané, které se však nikdy nespojí v ucelený narativ nebo stabilní emocionální tvar. Lze předpokládat, že jde o autorův záměr – ostatně řada recenzentů chválila tento odpor k tradičním formám jako chytré mísení naturalismu a fantasy, městské vykořeněnosti a herních rituálů, sci-fi thrilleru a tajuplné lovecraftovské mytologie.

Připouštím, že mi možná leccos uniklo, a mladší publikum o premiéře bylo nadšené. Pro mě to však byl nakonec jen nesourodý mišmaš možností, který nedržel pohromadě. Císař si na sebe prostě neoblékl šaty na dostatečně dlouhou dobu, aby mi na postavách začalo záležet, nebo abych se nechal pohltit atmosférou situací.

V detailu odvedli všichni herci skvělou práci, která zaslouží uznání. Například Humphries vložila obrovskou dávku emocí do role sexuální pracovnice na pokraji sil. Nebyla to jen klišé postava „lehké holky s dobrým srdcem“; ukázala upřímnou něhu i mrazivý realismus v pozoruhodné scéně s Rigbym, kterému slouží jako vrba, když rozebírá své násilnické fantazie a minulost.

Všechny scény s Charliem byly díky nuancovanému výkonu Swanna také nezapomenutelné. Skvěle vystihl plachost tváří v tvář nesplnitelným úkolům a vnesl do textu osvěžující humor, který jinde chyběl. Dokázal také vdechnout život pasážím z RPG hry, než se energie rozmělnila v dalším zmatku. Tato postava je napsaná mnohem plastičtěji než ostatní. Právě zde se ukazuje autorův talent pro prokreslenou charakteristiku, kdyby se jím rozhodl šetřit méně.

Uvědomuji si, že tato kritika může znít zpátečnicky, a rozhodně netvrdím, že v tomto žánru musí být každá stopa doslovně vysvětlena. Materiál hry je velmi slibný, a kdyby se autor věnoval hlouběji alespoň několika z těch mnoha témat, výsledek mohl být působivější. Zatím mám pocit, že to, co dává smysl uzavřené komunitě herců, by potřebovalo otestovat na širším vzorku publika. Pomohlo by to jasnější orientaci v postavách, ději i náladě.

Jak se v National Theatre dá očekávat, tvůrčí tým odvedl profesionální práci v oblasti kostýmů, zvuku i světel. Režisér Ned Bennett udržuje svižné tempo a skvěle využívá otevřenou scénu. Problém je v tom, že celá show je až příliš „chytrá“ a zamotaná do vlastních odkazů. Je to zkrátka mnoho povyku pro nic.

Pomona se v National Theatre hraje do 10. října