RECENZE: Raisin in the Sun (Rozinka na slunci), Ethel Barrymore Theatre ✭✭✭✭

A Raisin in the Sun (Hrozna na slunci)

Divadlo Ethel Barrymore

8. dubna 2014

4 hvězdičky

Často se stává, o přestávce divadelních představení odcházejí lidé z hlediště. Důvody bývají různé. Dnes večer však více než dvacet diváků opustilo obnovenou inscenaci hry A Raisin in the Sun, která se právě hraje v Ethel Barrymore Theatre na Broadwayi. Všichni, kdo odešli, byli běloši starší 40 let. Zaslechl jsem poznámky typu „Tohle nemám zapotřebí na jevišti sledovat“ nebo „To je ale snůška s****“. Čtyři lidé se shodli na názoru „Zpátky na Floridu, tam se takové s**** nedějí“.

Vážně?

Píše se rok 2014.

Hra Lorraine Hansberryové A Raisin in the Sun byla na Broadwayi poprvé uvedena v roce 1964. Hansberryová byla první černošskou autorkou, která získala prestižní cenu New York Drama Critics Circle Award. Její hra byla tehdy přelomovým počinem.

A stále jím je.

Her, které se tak hluboce zabývají životem Afroameričanů v USA, je jako šafránu. Tento kus je úžasný v každém ohledu: chytré, pronikavé dialogy; postavy sršící hněvem i rozhořčením, hloupostí i pevnou morální zásadovostí; děj, který se nikdy neubírá směrem, jaký byste čekali; a především pravdivé vykreslení střetu mezi asimilací, podřízeností a vědomím vlastního původu.

Podíváme-li se na to jinak, existuje jen málo her, které nabízejí tak skvělé ženské postavy – ženy, které jsou shodou okolností černošky. Tato hra má však hned tři a každá z nich je úplný drahokam.

Tuto produkci režíruje Kenny Leon, tentýž muž, který hru na Broadwayi uváděl naposledy. Přesto jde o diametrálně odlišné zpracování.

Hra vypráví o rodině Youngerových: babičce, synovi a dceři, synově manželce, vnukovi a dalších. Děj se odehrává v malém bytě v Chicagu po smrti hlavy rodiny. Jak budou využity peníze z jeho pojistky? Kdo o tom rozhodne? Ženy v rodině, nebo syn zesnulého, tedy muž hlavy rodiny? Co toto rozhodnutí znamená pro celou rodinu? Co se stane, když jdete za svým snem, který se promění v noční můru? Jak sladit lásku s naprostým nepochopením?

Hra zpracovává velká témata na malém, komorním prostoru. Rodina zde však představuje mikrokosmos černošských rodin po celé Americe. Mají se držet matriarchálního modelu, nebo adoptovat ten patriarchální, aby se zalíbili bílému okolí? Jak uniknout faktickému nevolnictví? Jaký je rozdíl, pokud vůbec nějaký existuje, mezi pouhým přizpůsobením se a schopností postavit se sám za sebe?

Jednoduše řečeno, je to úžasná hra a člověk stěží věří, že byla napsána před padesáti lety. Působí aktuálně, svěže a až znepokojivě trefně.

Z celé inscenace vyzařuje vytříbený styl. Scéna Marka Thompsona je lahodně opotřebovaná a věrná dobové estetice. Využití točny, která scénu střídavě vrhá vstříc budoucnosti a zase vrací do minulosti, je geniální. Kostýmy Ann Rothové podobně silně evokují zašlou éru.

Leon režíruje s vervou a jasnou vizí. Z postav a situací ždímá každou kapičku humoru, ovšem nikdy ne povýšeně. Humor je tu přirozený, pramenící z reakcí a činů skutečné, milující se rodiny.

Tři mimořádné ženy tvoří vrcholy precizně prokresleného trojúhelníku. Ať už je přeponou cokoliv, jeho odvěsnami jsou láska a povinnost. V proměnlivých náladách, od temných až po ty jemné jako pavučina, tento trojúhelník rezonuje jako klíčový nástroj v orchestru.

LaTanya Richardson Jackson je v roli babičky a matriarchy Leny naprosto excelentní. Přísná, radostná i dojímavá – je to ztělesněná majestátnost, živelná síla, vřelý rodič i nelítostná ochranitelka. Navíc umí prodat vtip i trefný postřeh. Je těžké netoužit po tom, aby to byla vaše vlastní babička. Je to výkon ohromné síly i důvtipu.

Stejně působivá, ne-li více, je Sophie Okonedo jako Ruth, manželka Lenina syna. Od prvních okamžiků na scéně, kdy je se svými myšlenkami sama, ztrhaná a unavená břemenem života, je její Ruth studií pragmatismu a citu. Okonedo je neuvěřitelná v každém ohledu. Okamžitě bych jí dal cenu Tony.

Anika Noni Rose je rozkošná jako dcera Beneatha, budoucí lékařka, která se nechává dvořit dvěma mužům – jednomu, jenž po ní žádá asimilaci s bílou většinou, a druhému, který jí připomíná její kořeny a chce v ní probudit hrdost na původ. Tento vnitřní konflikt Rose zachycuje mistrně. Scéna, kde se oblékne do nigerijského oděvu a tančí domorodý tanec, je překrásná – a zároveň zvláštně znepokojivá. Člověk by neměl mít možnost nahlédnout do historie druhého tak snadno – nebo snad ano? Je to prostě úchvatné.

Denzel Washington v roli muže, který se potácí mezi těmito třemi ženami ve svém domově, přímo vyráží dech. Jeho výkon má v sobě tesknou kvalitu, která přesahuje jeho hvězdný status; je to výkon „bez příkras“, odvážný útok na samotnou podstatu hvězdného herectví. Washington je střídavě odporný, násilnický, krutý i zlomený; je nestálý a dysfunkční. Jeho Walter Lee je ukázkový smolař, naprosté ztělesnění životního fiaska – ale je také skutečný, poháněný potřebou dokázat svou mužnost. Tím, že v něm odkrývá vnitřní dítě, z něj Washington dovedně činí naprosto srozumitelného, zcela neodpustitelného, leč podivně sympatického chybujícího muže. Je dechberoucí.

David Cromer coby mimořádně odporný rasista, skrytý za cukrkandlovou fasádou pohostinnosti, je živelný a děsivě přesvědčivý. Z jeho scén s rodinou, kdy se je snaží přesvědčit, aby se nestěhovali do Clybourne Parku (kde Lena koupila dům), protože tamní běloši si prý tvrdě vypracovali komunitu podle svých představ, vám naskočí husí kůže. Cromer tu roli vystihl dokonale ve dvou skvělých scénách. I jemu bych dal Tony hned teď.

Sean Patrick Thomas vnáší do role idealisty Josepha, který chce, aby Beneatha odjela s ním do Nigérie a pracovala tam jako lékařka, lidskost a radost. Jeho rival George v podání Jasona Dirdena je stejně přesvědčivý: vysokoškolák v bílých botách a obleku, který se zoufale snaží zapadnout do moderní bílé Ameriky. Oba herci vdechli těmto postavám výjimečnou pravdivost a realismus.

Hra Hansberryové, střídavě hřejivá i nepříjemná, nutí diváka přímo konfrontovat osud amerických černochů a vnímat je jako sobě rovné – jako lidi, kteří žijí, sní, vítězí i selhávají úplně stejně jako kdokoliv jiný.

V roce 1964 to byla významná hra, a soudě podle dnešních reakcí některých diváků, je důležitá dodnes. Ukazuje, že rovnost a upřímnost jsou nástroji skutečného člověka – a o těch, kteří o tomto tvrzení chtějí nebo dokážou pochybovat, nestojí za to ani přemýšlet.

Mimořádně nadané obsazení vdechlo této ohromně důležité hře život, který se chvěje radostí, hrůzou i surovostí každodenního bytí. Je to strhující podívaná.