RECENZE: Spy Plays, divadlo Above The Stag ve Vauxhallu ✭✭

Julian Eaves hodnotí večer Spy Plays, který se právě uvádí v divadle Above The Stag ve vauxhallském Londýně.

Spy Plays

Above The Stag,

28. února 2020

2 hvězdičky

REZERVOVAT VSTUPENKY

Před lety slavil Alan Bennett velký úspěch s televizní hrou „An Englishman Abroad“ (Angličan v cizině). Následně se ji pokusil adaptovat pro divadelní prkna ve spojení s další komorní hrou na podobné téma, avšak bez toho, aby se mu podařilo zcela zopakovat kouzlo originálu.  Prvně jmenovaná těží z fascinujících, výrazných postav, u nichž nikdy není jasné, kdo má navrch, ani jak jejich interakce dopadne.  Ta druhá se jen točí v kruhu, aby se zastavila přesně tam, kde jsme celou dobu věděli, že skončí.  Skutečnost, že i Bennett může mít problém zopakovat svůj vlastní úspěch, by měla být varováním pro ostatní dramatiky.  David Thame se však nenechal odradit a pokouší se představit tyto dvě aktovky, kde rovněž vystupují tragické postavy „vyoutovaných“ i utajených gayů.  Prvním je dobře situovaný maďarský uprchlík z 50. let, kterého oddělá příležitostný milenec; druhým je onen agent MI5, který se nedávno dostal do novin, když byla jeho hnijící mrtvola nalezena v jeho bytě zapnutá ve sportovní tašce: v této hře je pro příběh z MI5 dopsán stejně odporný návštěvník.  Problémem autora však je, že žádná z jeho postav není lidsky zvlášť zajímavá – nebo aspoň nenašel způsob, jak je zajímavými udělat – a rozhodně se žádná z nich nesnaží působit sympaticky; výsledek jejich setkání je předem jasný a dění na jevišti ho málokdy zpochybní.  Jak tedy diváka do dramatu vtáhnout?

Když Thame občas sklouzne ke grotesknosti typu „The Ruffian On The Stair“ nebo se – po vzoru Brentona v „Christie In Love“ – ponoří do kriminální mysli, objevují se momenty dramatického zájmu: tyto záblesky vizionářství však nikdy nestačí k tomu, aby osvětlily jinak fádně nudné ztvárnění těchto situací.  Režie se ujal Peter Darney (u první části „London/Budapest“ je spolurežisérkou Julie Addy).  Scény, v nichž vystupuje Sean Browne – a to jsou ty nejlepší okamžiky celého večera – jsou od všeho ostatního naprosto odlišné, a to záměrně.  Podle slov producentů jsou „extrametrické“ a jsou režírovány i hrány v jiném stylu, který mi jako recenzentovi připadal velmi poutavý až pohlcující.  Jinak se po většinu času sází na dosti statický, chladně „neutrální“ projev, který ve mně zanechal pocit dojetí na bodu mrazu.

Co se týče obsazení, Max Rinehart má úmorně dlouhé – a monotónní – party; zvládl je dobře, ale text mu bohužel vrací jen minimum hloubky či rozsahu.  Proti němu stojí Guy Warren-Thomas, který má nevděčný úkol ztvárnit dvě hluboce nesympatické „oběti“: scénář z něj dělá chladného, povrchního člověka natolik plného domýšlivosti, že není schopen vidět nebezpečí své situace.  Představení však ožívá, když na scénu nastoupí Sean Browne v nejméně čtyřech menších rolích v první hře: úspornost psaní v jeho scénách naznačuje, že Thameovi to jde lépe při psaní takto koncentrovaných střetů, kde není hned jasné, kam věci směřují.  Mezitím se můžete kochat scénou Boo Williams, která je krásná jako obrázek, vkusným nasvícením Jacka Willse a nápaditým využitím atmosférických zvuků Nicoly Chang.

Tato hra si nepochybně najde – a osloví – určité úzké publikum, a možná je to zcela v souladu s komunitním posláním tohoto divadla.  Pokud tomu tak je, pak bylo cíle dosaženo.  Pokud však hledáte něco s širším dopadem a přesahem, může pro vás být tato zkušenost poněkud frustrující.

V uvádění do 29. března 2020