RECENZE: The Book of Dust (Kniha Prachu), Bridge Theatre Londýn ✭✭✭✭

Naše divadelní kritička Libby Purves recenzuje inscenaci Kniha prachu (The Book of Dust), která se právě hraje v londýnském Bridge Theatre. Tvůrci se pro Pullmana skutečně vytáhli.

Sky Young (Ben), Ella Dacres (Alice), Samuel Creasey (Malcolm) a Helen Forster (Asta). Foto: Manuel Harlan The Book of Dust

The Bridge Theatre

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Začněme tím nejdůležitějším: tohle je ta nejúžasnější evokativní, romantická a dramatická scénografie a projekce, jakou letos uvidíte. Bob Crowley, mistři videa Luke Halls a Zak Hein a osvětlovač Jon Clark si zaslouží společnou poklonu. Píší světlem. Na vlnící se řece, chvílemi pokojně plynoucí a vzápětí bouřlivé, skrze větvovím zarostlé, kostely a převorstvími lemované Oxfordshire, kormidlují dvě děti kanoi z březové kůry na zoufalé misi za záchranou nemluvněte. A my jim to věříme. Na břehu se kolem nich s naprostou lehkostí zvedají dlážděné ulice, louky, univerzitní nádvoří i hospůdka Na Pstruhu v Godstow.

Je to paradoxně větší inscenační triumf než všichni ti poněkud otravní, svítící a upovídaní „démoni“, kteří v rukou pobíhajících loutkoherců vyjadřují vnitřní „id“ každé postavy. I když se mi moc líbí hyena největšího zloducha s papírovou hlavou a nervózním smíchem.

Ella Dacres (Alice), Pip Carter (Gerard) a Julie Atherton (hyena). Foto: Manuel Harlan

Znovu se ocitáme ve Phillipově Pullmanově fantastickém paralelním světě: po triumfální trilogii Jeho temné esence před několika lety v National Theatre se Nicholas Hytner (spolu s vynikající adaptátorkou Bryony Lavery) pustili do prvního dílu „prequelového“ příběhu o narození hrdinky Lyry. Obávané Magisterium – jakýsi katolický policejní stát 15. století, známý z Pullmanovy poněkud zastaralé paranoie vůči organizovanému náboženství v pozdějších dílech – ji chce zničit.

Člověk by se mohl v duchu nevkusné nepřejícnosti ptát, proč spisovatel tak opakovaně a s dawkinsovským zápalem horující proti křesťanským mýtům píše bajku o – inu – posvátném dítěti, které se podle „proroctví“ narodí, aby zachránilo svět před krutostí, a které pronásleduje herodovská moc a špehové. A také proč autor, který brojí proti Narnii C. S. Lewise, zabydluje svou řeku podobnými starými bohy a čarodějnicemi a každému dává mluvící zvíře jako démona. I když k tomu přidává pseudovědecké věci o vědomí hmoty a učenecké věštecké zařízení zvané alethiometr (Lewis si vystačil s obyčejnými staromódními hůlkami, protože se zjevně nestýkal s tolika fyziky a buněčnými biology jako jeho humanistický oxfordský dědic).

Heather Forster (Asta), Samuel Creasey (Malcolm) a Ella Dacres (Alice). Foto: Manuel Harlan

Ale na tom všem nezáleží. Je to dětská kniha, milostné vyznání hrabství Oxfordshire a velkolepé vypravěčské dílo v této obratné, svižné a vizuálně krásné inscenaci. Její hrdina je navíc skvělý objev: Samuel Creasey ve svém prvním profesionálním představení exceluje s okouzlujícím, poctivě „šprťáckým“ zápalem jako Malcolm, dvanáctiletý syn hostinské a pomocník v hospodě, plný srdce a dospívající slušnosti, který je vtažen do nebezpečného světa, zatímco mrazivé sevření totalitních prelátů sílí. Skvělá je i Ella Dacres jako Alice: hlučná patnáctka, rozhněvaná a pohrdavá vůči Malcolmovi, dokud se v duchu starých tradic dětské literatury nestanou přáteli v nouzi.

Obsazení je půvabné; Ayesha Dharker jako hlavní nepřítelkyně a pokrytecká kazatelka hraje noční můru v podobě ředitelky v kostýmku a na jehlách; Pip Carter je padouch jak se patří, se vším tím znepokojivým sadistickým a sexuálním ohrožením, které pan Pullman tak rád dodává. Dearbhla Molloy jako laskavá jeptiška, a později stejně irská Doris v odbojovém táboře, si s naprostou lehkostí krade každou scénu pro sebe.

Wendy Mae Brown (učenkyně Muriel), Samuel Creasey (Malcolm) a Derbhla Molloy (učenkyně Rosemary). Foto: Manuel Harlan

Stejně tak si publikum podmanilo i miminko z premiérového večera, které je sice občas prozíravě nahrazeno loutkou a zvukovým efektem, ale často se objevuje na scéně, usměvavé a klidné, a vyvolává v divácích dojaté vzdechy a touhu ho znovu spatřit. A to i ve chvílích, kdy bychom měli dávat pozor na ty bláznivé řeči o vědomí hmoty, o profesorech rozrušených granty na výzkum nebo o tom, kdo má ten ztracený alethiometr.

Hytner a odvážné Bridge Theatre do toho vložili veškerý svůj talent. Je to velkolepá show v nejisté době, a protože přijdou ještě další dva díly, udělal by pan Pullman dobře, kdyby je svěřil tomuto špičkovému týmu interpretů. Protože (jak jste asi uhodli) knihy mě zdaleka tak nebavily, nikdy jsem žádnou nedočetla kvůli podráždění z toho, že na tuhle fantasy prostě nepřistupuji – ale představení jsem si vyloženě užila. Takže výsledek je jasný.

Hraje se do 26. února