RECENZE: The Burnt Part Boys, Park Theatre ✭✭✭

Joseph Peacock, David Leopold a Chris Jenkins v muzikálu The Burnt Part Boys. Foto: Sacha Queiroz The Burnt Part Boys

Park Theatre

22. srpna 2016

3 hvězdy

Za uvedením příběhu Mariany Elder o mladické vytrvalosti a dobrodružství v hornickém městečku v Západní Virginii stojí především vášeň režiséra Matthewa Iliffea. Inscenaci doprovází svižná a jasná hudba v country stylu z per Chrise Millera a Nathana Tysena. Iliffe ušel dlouhou cestu od své vydařené inscenace „Thoroughly Modern Millie“, kterou jsme loni viděli v divadle Landor. Nyní se zbavil veškerých divadelních příkras a představuje nepřerušované devadesátiminutové drama na prakticky holé scéně – a to díky scénografii a kostýmům Rachel Wingate (pouhých šest dřevěných židlí a strop zahalený množstvím provazů) a tradičně geniálnímu atmosférickému svícení Charlieho Morgan-Jonese. Hudbu obstarává precizní, převážně akustický soubor Nicka Barstowa a v komorním prostoru Studia divadla Park Theatre se herci s lehkostí pohybují mezi mluveným slovem a (nezvučeným) zpěvem. Píše se rok 1962, což potvrzuje dobové hlášení z rozhlasu. Realistický dojem z díla podtrhují často dosti silné přízvuky typické pro Západní Virginii. Je to krásně ucelený kus divadla a Iliffeova živá interpretace z něj dělá tvůrce, jehož další kroky se vyplatí bedlivě sledovat.

Jeho současná volba, jak demonstrovat své režijní a scénické umění, je virtuózní přehlídkou s mnoha změnami prostředí – od interiérů domů přes les a hory až do dolu, přičemž se (možná) pohybujeme v různých rovinách vědomí. O jeho schopnostech režiséra a choreografa svědčí fakt, že toho dosahuje s takovou přirozeností a lehkostí. Stimuluje divákovu mysl k představivosti, vizualizaci, úžasu i zamyšlení. A my skutečně přemýšlíme. A v tomto městečku, které tak barvitě vyvolává v našich představách, je první věc, která nás opravdu zajímá: Kde jsou všechny ženy?

Tento mužský svět, který je nám předkládán, je zvláštním způsobem zbaven ženského protipólu. Jsme už hluboko v představení, než se náhle a nečekaně objeví jedna ženská postava, která o sobě dá rázně vědět – v podání intenzivní a energické Grace Osborn. Tuto herečku dlouhodobě obdivuji a podle mého názoru právě ona nejvíce dodává představení ono srdce, po kterém jeho tklivé, prosté melodie evidentně touží.

Ale i přes její velkou snahu jsou karty rozdány proti ní. Dvě dvojice mužských přátel – světácký a zodpovědný starší bratr Jake (Chris Jenkins) se svým kumpánem Chetem (David Leopold) a mladíci Pete (Joseph Peacock) a Dusty (Ryan Heenan) – se vydávají na oddělené cesty divočinou k dolu, který byl opuštěn před deseti lety po neštěstí, při němž zahynuli někteří z jejich otců. Kolem nich se občas objevuje sbor pěti zesnulých otců, aby nám zazpívali serenádu, a jeden z nich, David Haydn, se projevuje častěji jako postava Jima Bowieho: jeho syn, mladý Pete, zbožňuje hrdiny svého oblíbeného filmu „Alamo“ a zdá se, že si svého zesnulého otce do této role projektuje (alespoň myslím, že se to děje).

Pokud vás tato situace už teď citově oslovuje, pak je velká šance, že se vám toto představení bude líbit. Režisérovi se zjevně líbí. Vychází zde ze silných prvků amerického dědictví, z povídek Nathaniela Hawthorna, románů dalších autorů lyrické venkovské tradice, tajemství Edgara Allana Poea nebo dobrodružství chlapců, kteří ve svých životech musí hledat otcovské vzory. Téměř výhradně mužské prostředí skutečně připomíná filozofické a psychologicky hloubavé příběhy Hermana Melvilla. Nicméně si uvědomme, že když tito spisovatelé vyprávějí příběhy o mužích, bývá velmi jasné, proč tomu tak je – obvykle skrze volbu prostředí (loď na moři, armáda na tažení atd.).

Jestliže je toto látka, která podněcuje vaši fantazii, pak vás představení svou podmanivou cestou strhne. Iliffe v inscenaci této estetice více než dostál; přímo se v ní vyžívá. V Londýně jsme však v poslední době viděli i jiná dramata z hornického prostředí: tři hry D. H. Lawrence v Dorfmanu, „Wonderland“ v Hampstead Theatre a nesmíme zapomenout na „Billyho Elliota“, který se roky hrál ve Victoria Palace a stále s úpěchem putuje na turné. Většina těchto děl se zaměřuje na ženy stejně jako na muže. Myslím, že pro to existují různé důvody. Hlavním z nich je možná poznání většiny autorů, že chtějí-li, aby diváci jejich postavám věřili, musí je ukázat v co největší úplnosti. Pokud se tak nestane, diváci mohou mít podezření, že tvůrci něco tají, a pak mohou být méně nakloněni se s postavami ztotožnit a méně se zajímat o jejich osud.

Zda je to i případ této hry, musíte posoudit sami. Ať už dospějete k jakémukoli závěru, můžete se také zamyslet nad tím, jaký vliv by na vás mělo, kdybyste se z první ruky dozvěděli, co by k věci řekly matky, vdovy, sestry, sestřenice nebo přítelkyně hrdinů příběhu. Jistě, byla by to pak jiná hra. Ale máme tu jednu dívku, tak se ptám: Kde jsou všechny ty (ostatní) ženy?