RECENZE: The Dresser (Garderobiér), Duke of York's Theatre ✭✭✭✭✭

Reece Shearsmith a Ken Stott ve hře Garderobiér (The Dresser). Foto: Hugo Glendinning Garderobiér Duke of York’s Theatre 13. října 2016

5 hvězdiček

Rezervujte zde Garderobiér zažívá v poslední době renesanci – na West End dorazil necelý rok poté, co na televizní obrazovky vtrhla kritikou oceňovaná adaptace Richarda Eyra. Je to těžký úkol; dvojice Sir Ian McKellen a Sir Anthony Hopkins nastavila laťku, která má definovat tyto role pro celé generace. Veškeré obavy ze srovnávání by však měly být rozptýleny. Nová inscenace Seana Foleyho je naprosto úžasná, s fenomenálními výkony Kena Stotta i Reeceho Shearsmitha a skutečně vynikajícím vedlejším obsazením. Děj Garderobiéra se odehrává (převážně) v zákulisí během zájezdového představení Krále Leara uprostřed druhé světové války a zkoumá vztah mezi titulním Normanem (Reece Shearsmith) a „Sirem“ (Ken Stott), principálem souboru. Oba muži jsou na sobě naprosto závislí – Norman žije pro to, aby „Sira“ připravil na výstup, a pro jejich intimní rutinu, zatímco Sirova vynechávající paměť vyžaduje, aby mu Norman připomínal text a občas i to, jakou hru má vlastně hrát. „Její Ladyship“ (Harriet Thorpe), Sirova partnerka a představitelka Kordélie, trvá na tom, aby Sir kvůli svému zdraví profese nechal, ale pro něj je to životní míza. Norman je naopak neochvějně oddán tomu, aby Sira dostal na scénu, a my se jen děsíme, že se stane něco katastrofálního.

Reece Shearsmith ve hře Garderobiér. Foto: Hugo Glendinning Pro někoho může představa herce připravujícího se na výkon znít tajemně, jako by pro nás herci před vstupem na jeviště neexistovali. Tato představa je v Garderobiérovi zcela rozbita, neboť jsme svědky každého aspektu Sirovy neklidné a dosti vypjaté transformace. Na scénu přichází v zanedbaném úboru, s rudou tváří a rozcuchanými vlasy a celé minuty vzlyká. Říká, že nese „celý svět na hlavě“, a obořuje se na Normana, který si pak potají přihne z placatky. Bezostyšně flirtuje s mladou herečkou Irene (Phoebe Sparrow) a líčí se na úplně jinou hru. Je to nesmírně smutné, ale zároveň velmi dojemné a často i neuvěřitelně vtipné.

Ken Stott ve hře Garderobiér. Foto: Hugo Glendinning

Stott je naprosto velkolepý; nesmyslně sebestředný, přesto důstojný a schopný laskavosti i zmatené moudrosti. Jeho něha k „Její Ladyship“ vypovídá o letech náklonnosti, navzdory jeho egoismu. Stottova chemie s vynikající Harriet Thorpe krásně ilustruje rozpor, o němž mluví Sir Ronald Harwood v programu: že principálové veřejně hlásají hrdost na svou individualitu, zatímco v soukromí uznávají dluh, který mají u těch, kteří je podporují. Tragédií je, že Sir miluje především sebe a své umění a usiluje o dokonalost i ve chvíli, kdy ho začínají opouštět smysly.

Norman není o nic méně tragickou postavou než „Sir“. Je to velký mluvka, který nedokáže mluvit upřímně sám o sobě, empatický člověk, který si své frustrace vybíjí na ostatních hercích. Sean Foley popisuje Normana jako Šaška k Sirovu Learovi, jediného, kdo smí „přemlouvat a připravovat ho na večerní představení“. Nicméně Sirovo chování k Normanovi – kdy se k němu chová jako k důvěrníkovi, ale zároveň jako k obyčejnému poskokovi – si začíná vybírat svou daň. Na rozdíl od Šaška Norman obrazně nezmizí ze scény. Místo toho se uzavírá do sebe a pije.

Harriet Thorpe a Ken Stott ve hře Garderobiér. Foto: Hugo Glendinning

Shearsmith, mistr sympatických, leč lehce nepříjemných postav, zprostředkovává Normanovu energii a puntičkářství s charakteristickou bravurou. Je to také velmi hloubavá a dojemná studie muže, který se hroutí pod tíhou potlačování emocí a nenaplnění. Shearsmith mistrně poodhaluje švy života prožívaného skrze někoho jiného. Jak hra postupuje, jsme svědky Normanova postupného, srdcervoucího procitnutí, že si o něm Sir myslí mnohem méně, než si představoval. Sirova svérázná láska k Ladyship, jeho pozornost k Irene a dokonce i dlouholeté přátelství se světem unavenou inspicientkou Madge (Selina Cadell) mají zdánlivě větší váhu než Normanův vlastní přínos. Název hry je skutečně fascinující, neboť zaměřuje pozornost na muže, který se bojí, že ho nikdo doopravdy nevidí.

Komiku i tragédii mistrně doplňuje silné vedlejší obsazení, od pragmatické a cynické Madge Seliny Cadell až po naivně temperamentní Irene Phoebe Sparrowové. Adam Jackson-Smith je skvělý jako zatrpklý a nafoukaný herec Oxenby, zatímco výkon Simona Rouse jako jeho protipólu, Geoffreyho Thorntona, je naprostou radostí. Kromě toho, že je v roli Šaška legračně nejistý, je jeho monolog o hereckém osudu a nově nabyté touze po lepších rolích nesmírně dojemný. Největší uznání si však zaslouží Harriet Thorpe, jejíž „Ladyship“ vypadá neustále na pokraji zhroucení, a přesto disponuje obrovskou vnitřní silou. Je to bohatý a jemně vyladěný výkon, který pohledem nebo povzdechem vyjadřuje roky frustrace a vyčerpání, a zároveň ukazuje, že její citlivost a odvaha ještě zcela nevyprchaly. Inscenace Garderobiéra v režii Seana Foleyho je prostě mimořádná. Ken Stott a Reece Shearsmith v rolích „Sira“ a Normana jsou ohromující, vedlejší obsazení a zejména Harriet Thorpe jsou skutečně vynikající. Je to podnětné, vtipné a dojemné dílo, které dělá čest nejen skvělému scénáři Sira Ronalda Harwooda, ale i slavným inscenacím, které mu předcházely.

RESERVERUJTE SI VSTUPENKY NA GARDEROBIÉRA V DUKE OF YORK'S THEATRE