RECENZE: Muchy (The Flies), Bunker Theatre ✭

Julian Eaves hodnotí inscenaci Muchy (Les Mouches) od Jean-Paula Sartra, kterou v divadle Bunker v Londýně uvádí soubor střídavě ve francouzštině a angličtině.

Mouchy / Les MouchesBunker Theatre, 13. června 20191 hvězda REZERVOVAT VSTUPENKY Jean-Paul Sartre je proslulý spíše jako filozof než jako dramatik.  Přesto si jedno z jeho raných jevištních děl, ‚S vyloučením veřejnosti‘ (‚Huis clos‘), našlo trvalé místo ve světovém repertoáru.  Je to pozoruhodný úspěch u autora, který do roku 1944 vytvořil jen několik pokusů, včetně tohoto rozvleklého a nesourodého převyprávění části Oresteie.  ‚Mouchy‘ se dopouštějí snad všech chyb, kterých se dramatik při psaní textu pro divadlo může dopustit: je to nepřehledné, děj je těžkopádný, expozice nekonečná, akce minimální, a když už k ní dojde, je narychlo a neobratně odbytá.  I když nám byla hra prezentována jako reakce na nacistickou okupaci, nic moc z toho zde není patrné.  Stejně tak proklamovaná ‚rocková opera‘ obsahuje žalostně málo zpěvu, a když už zazní, ani zdaleka nedosahuje parametrů rockové hudby.  Malý dvojjazyčný soubor Exchange Theatre se však nenechal odradit a po deseti letech od prvního uvedení na londýnské alternativní scéně se u příležitosti tohoto výročí rozhodl kus obnovit. Inu, minule za něj získali cenu Offie.  Při pohledu na současnou produkci je však pochybné, zda bude ve svém druhém uvedení stejně úspěšná.  Jakýkoli zdar, kterého režisér David Furlong původně u tohoto náročného kusu dosáhl, ho tentokrát zřejmě opustil – alespoň co se týče anglické verze představení, kterou jsem viděl včera.  Stejný soubor uvádí ve vybraných termínech také francouzskou verzi (i když ne vždy ve stejném obsazení). Meena Rayann v inscenaci Mouchy. Foto: Camille Dufrenoy Hned na první poslech v obsazení dominují francouzské přízvuky, které si pohrávají s anglickou intonací, artikulací a výrazem textu.  To jsou pro srozumitelnost docela zásadní překážky.  Herecké schopnosti účinkujících navíc téměř bezvýhradně narazily na podivnosti textu, které před ně postavily komunikační bariéry, jež jim režisérské vedení nepomohlo překonat.  Pohybová složka Jennifer Kay občas najde světlé momenty, ale i ona působí bezradně, jako by sama nevěděla, čeho chce docílit.  Přesnější soubojová choreografie Kevina Rowntreeho stojí jako poměrně osamocený příklad něčeho, co funguje samo o sobě; Furlongovo rozhodnutí pojmout smrt Aigistha jako komickou vsuvku (alespoň doufám, že šlo o vědomý záměr) se však ukazuje jako další z jeho omylů. Samy Elkhatib (Orestes) a Juliet Dante (Pěstoun) v inscenaci Mouchy Tím však problémy nekončí.  Scéna Ninona Fandreho je přinejmenším přeplácaná, což je styl, který si osvojily i kostýmy Sarah Habib.  V tomto prostoru jsem viděl mnoho představení, z nichž některá patřila k tomu nejlepšímu v mém životě, a musím říct, že nejlépe si vedly ty produkce, které co nejvíce vyklidily scénu, aby poskytly maximální svobodu pro interakci mezi herci a diváky – podobně jako v ‚otevřeném prostoru‘ Shakespearova Globu.  Zde je však dějiště obklopeno stěnami videoprojekcí (Jason Greenberg) a spoustou veteše.  Na jiném typu jeviště by to možná fungovalo lépe, tady je to jen překážka a rozptýlení.  K dispozici je také tolik vychvalovaná kapela přímo na scéně (Billy Boguard, kytara; Thomas Broda, bicí; Elo Elso, baskytara), která hraje a hraje jakýsi téměř nekonečný podkres v uvolněném stylu rocku ze západního pobřeží.  Je to příjemné, ale mohlo by to patřit kamkoli JINAM než do nuceného, strojeného neoklasicistního jazyka, který pro toto dílo zvolil překladatel. Pokaždé, když herci otevřou svá školená ústa, rozhodně se neocitáme v moderní, tísnivé dystopické krajině, kterou nám servírují výtvarníci.  Rozhodně ne.  Jsme spíše v onom strohém světě Racina a Corneille, kteří servírují intriky a zápletky z klasického repertoáru jako metaforu pro hrátky na dvoře Krále Slunce.  To celé působí velmi nesourodě.  Herci se mezitím musejí snažit, jak nejlépe umí. David Furlong v inscenaci Mouchy. Foto: Camille Dufrenoy Role Elektry se ujala Meena Rayann.  V ‚Hře o trůny‘ možná obstála, ale tohle je mnohem náročnější postava a ona v ní naprosto tápe.  Musí také doprovázet zpěvem zdatnou rockovou kapelu a i zde naráží na potíže.  Paco Esquire je uveden jako hudební ředitel, ale svým interpretům příliš nepomohl.  Totéž platí pro číslo v duchu ‚imitátora Elvise‘, které má předvést Samy Elkhatib jako poněkud prkenný Orestes, i pro sbor Lític v podání Fanny Dulin (která je zároveň producentkou souboru a úctyhodnou Klytaimnéstrou, ovšem zatíženou drhnoucím francouzským přízvukem, kvůli němuž mnohé repliky znějí zkomoleně), Sorayi Spiers a Christophera Runcimana.  Ten je téměř jediný, kdo má hlasové vybavení na to, aby byl v ošemetné akustice tohoto podzemního bývalého parkoviště dobře slyšet; jak si povede, až přejde do francouzštiny, si mohu jen domýšlet.  Aby toho nebylo málo, mikrofony Lític při premiéře v jejich jediném – poměrně slibném, ale chaoticky zinscenovaném – čísle nefungovaly.  V programu není uveden žádný zvukař, což může tento konkrétní problém vysvětlovat. Raul Fernandes jako Jupiter, bůh, který má k funkčnímu deus ex machina hodně daleko, byl výjimečný v tom, že s postupujícím představením viditelně i slyšitelně získával na přesvědčivosti, což může, ale nemusí souviset s množstvím času věnovaného zkouškám.  Jinak se mnoho herců potýkalo s pozdními nebo předčasnými nástupy, přeřeky a všemožnými nástrahami, které by se opravdu měly řešit ve zkušebně.  Pěstoun Juliet Dante v tomto ohledu trpěl obzvlášť citelně.  Zvláště matoucí je zvyk mnoha herců směřovat své monology na tomto arénovém jevišti směrem, kde nesedí žádné publikum: k zadní stěně.  Bizarní. Celkově vzato se tedy domnívám, že jde o problematickou produkci.  Je smutné udělovat v takto nešťastných souvislostech jednu hvězdu, ale pokud už musí být udělena, není moc jiných možností, co dát. REZERVOVAT VSTUPENKY NA MUCHY