RECENZE: The Hairy Ape, divadlo Old Vic ✭✭✭✭✭

Bertie Carvel ve hře Chlupatá opice (The Hairy Ape). Foto: Manuel Harlan The Hairy Ape

The Old Vic Theatre

28. října 2015

5 hvězdiček

Koupit vstupenky Ukazuje se, že na Měsíci skutečně je muž. Samolibý, sebeuspokojený muž, který s klidem shlíží na malá, pro něj bezvýznamná stvoření hluboko pod sebou. Jsou bezvýznamná v tom smyslu, že se s nimi nikdy nesetká ani nepromluví, ale důležitá proto, že svou dřinou a nákupem jeho zboží přispěla k jeho vzestupu.

V měsíčním svitu, který z onoho lunárního muže vyzařuje, se nachází dlouhý výběh v zoo, kde se vysoký, statný dělník posmívá gorile. Není to skutečná gorila – je to člověk v kostýmu – ale dojem je naprosto jasný a tak trochu groteskně znepokojivý. Ovšem zdaleka ne tak znepokojivý jako onen dělník, který je uvězněn v chaosu vlastního sebeuvědomění, vášnivé vzpoury proti společnosti, která ho škatulkuje a ponižuje, a odhodlání prosadit změnu, a to násilím.

Mladá dáma z vyšších kruhů nechtěně vypustila džina z láhve, když dělníka označila za „špinavou bestii“. Tím ho uvrhla do spirály hněvu a introspekce, která se odehrává na pozadí panoratu kapitalistických a socialistických obrazů a prostředí, dokud on sám nevypustí gorilu z klece...

Toto je nastudování hry Eugena O'Neilla z roku 1922 v režii Richarda Jonese. Chlupatá opice (The Hairy Ape), v žánru „super-naturalismu“, se nyní hraje v divadle The Old Vic jako druhá inscenace zahajovací sezóny Matthew Warchuse v roli uměleckého šéfa. Je to skvělý počin, plný ambicí a vedený jasným uměleckým citem. Obraz dělníka vedoucího monolog, zalitého zářivým chladem kapitalistického Měsíce a stojícího vedle dlouhé žluté klece s gorilou, patří k nejsilnějším, až operním výjevům, které byly na londýnských jevištích za poslední dobu k vidění.

Pocit, že by mohlo jít o operu, byl ostatně všudypřítomný – velkolepá koncepce, barvitost, symfoničnost, práce s náročnými vnitřními pocity, ale v mnoha ohledech vznešenost. Kromě absence hudební partitury nechyběl opravdový smysl pro povznesenou realitu a ono úžasné pohlcení, které přinášejí skutečně dobré operní inscenace. Jones zde naplno zúročil své bohaté zkušenosti operního režiséra.

Choreografie Aletty Collins tento operní dojem jen umocnila. Pánský soubor předvedl bleskově přesné sestavy, které sugestivně vykreslily stísněné pracovní podmínky a úmornou, repetitivní a fyzicky náročnou práci – konkrétně nahazování uhlí do pecí. Podařilo se jim věrně zprostředkovat drsnou atmosféru potu, horka, bolesti a kamarádství. V jejich pohybech byla krása, která diváka uhranula a podtrhla drsnost jejich prostředí.

Herecký soubor inscenace The Hairy Ape. Foto: Manuel Harlan

Scénografie Stewarta Lainga je v každém ohledu naprosto pozoruhodná. Využívá prostor originálním způsobem, v kaleidoskopu možností vytváří specifická místa a plynule umožňuje ději přesunout se z útrob strojovny zaoceánského parníku až na slavnou newyorskou Pátou Avenue.

Centrálním prvkem scény je obrovská obdélníková klec představující strojovnu. Je žlutá, strohá a holá – podél celé jedné strany jsou mříže. Zde se poprvé setkáváme s Yankem a jeho kolegy, jak hýří během pracovní přestávky. Později je vidíme v usilovném nasazení u sálajících otevřených pecí. Ještě později se klec mění ve výběh v zoo, kde se Yank setkává s gorilou.

Žlutá je zde dominantní a vracející se barvou – představuje výstřelky kapitalismu. V mimořádně sugestivní scéně v pozdější části hry vycházejí z kostela bohatí obyvatelé New Yorku, tváře zakryté prázdnými látkovými maskami, boty nebo rukavice mají žluté. Na jejich tanec lhostejnosti je fascinující pohled. Použití žluté barvy k vyjádření nadbytku a vnějších znaků bohatství je chytrý tah. (Podobný prvek byl s velkým úspěchem použit i v nedávné broadwayské produkci Návštěvy staré dámy.)

Naprosto výjimečné osvětlení Mimi Jordan Sherin k celkovému dojmu nesmírně přispělo. Na začátku hry diváky téměř oslepí, čímž symbolicky varuje před drsností, která je čeká, a nutí je zavřít oči, takže když je znovu otevřou, je to téměř úleva. Tímto gestem Sherin vyžaduje pozornost pro to, co si Jones a Laing připravili. V paměti utkví i dvě další obdivuhodné drobnosti: moment, kdy Sherin zaplaví scénu krvavě rudým světlem, aby znázornila muže lopotící se před běsnícími ohni, je strhující a člověk z něj téměř cítí žár. A okamžik, kdy se objeví Měsíc a ovládne prostor nadpozemskou září, zahalenou do jemného večerního světla vyhrazeného pro důležitá romantická setkání, bere dech.

Vizuální stránce inscenace vlastně nelze vytknout vůbec nic. Vše funguje krásně a atmosféra diametrálně odlišných míst, na která Yank narazí – včetně vězení nebo kanceláře Industrial Workers of the World – je přenesena jasně a živelně. Scény mužů v podpalubí parníku, jak odpočívají, pracují, hádají se nebo se sprchují, čelíce svému nekonečně těžkému životu, jsou syrové a niterné; taneční prvky a nadsazený pohyb realitu umocňují podivuhodně neintuitivním způsobem.

Kus stojí a padá s monumentálním ústředním výkonem. Yank, onen hřmotný, nemyslící a titulní „chlupatý opičák“ (ale je jím skutečně?), samý sval a silné řeči, projde jakýmsi prozřením, když vyděsí mladou společenskou dámu. Opouští bezpečí lodi a vydává se do New Yorku zjistit, co je zač a kam vlastně patří. Je hybnou silou hry a v Bertie Carvelovi našel režisér Jones téměř dokonalou hvězdu.

Chlupatá opice (The Hairy Ape). Foto: Manuel Harlan

Carvel, v němž se mísí aura Hugha Jackmana jako Wolverina, je na hony vzdálen své roli slečny Trunchbullové: je napjatý, neuvěřitelně vysoký (jak to sakra dělá?), hrubě svalnatý, neústupný a jen napůl zkrocený divoch, který do sebe bez mrknutí oka kopne čtvrtku whisky. Je to explozivní, ale úžasně ukázněný výkon, který otevřeně a hluboce zkoumá postavení dělníka a způsob, jakým vyvolení a bohatí využívají, zneužívají a vytlačují na okraj ty, na které spoléhají, aby si naplnili kapsy.

U Carvela se sice objevují určité problémy s dikcí, částečně kvůli velmi specifickému a nekonzistentnímu přízvuku, který zvolil. Na tom však nezáleží, opět to jen umocňuje dojem opery. Jeho práce s lyrickým materiálem, který O’Neill napsal – v jednu chvíli surovým, jindy reflexivním či dětinským, ale vždy fascinujícím – je nádherná. Některé pasáže laská, jiné s odporem vyplivuje. To, co Carvelův Yank říká a cítí, je vždy křišťálově jasné, jako by zpíval árii za árií v cizím jazyce. Celkový přístup má jasnou muzikálnost, takže když děj dospěje ke svému finále, je patřičně tiché a odevzdané.

Všichni v obsazení jsou skvělí, ale Buffy Davis (jako Mildredina teta s úzkými rty a úřednice v kanceláři), Stefan Rhodri (opilý irský spolupracovník Yanka), Adam Burton (puntičkářský, ale nevlídný socialista) a Callum Dixon (Long, Yankův občasný průvodce po Manhattanu) jsou vynikající. I přes ten kostým byl Phil Hill v roli zmatené gorily úžasný.

O’Neillova hra neztratila nic ze své síly ani aktuálnosti. Dnes působí stejně šokujícím a neotřelým dojmem, jako tomu muselo být v roce 1922. Jonesova objevná a sugestivní inscenace není jen krásná na pohled, srozumitelná a strhující – připomíná také, že otázky útisku, nerovnosti a nespravedlnosti, které O’Neilla tehdy pálily, jsou stále pálčivé. Svět se možná v 21. století netočí podle přání průmyslových magnátů tak okatě, ale stále zde existuje jasná, mocná a bohatá elita a dělníci, jejichž životy jsou bídné, zatímco bohatí dále bohatnou.

Možná je to náhoda, že Chlupatá opice má premiéru v týdnu, kdy britská Sněmovna lordů odmítla vládní škrty v daňových úlevách, ale rozhodně je to trefné. Je to hra, která vás nutí zamyslet se nad vaším místem ve světě a nad rolí, kterou vám i ostatním vnucuje vláda a kapitalismus. Je to naléhavé a podmanivé – hostina v každém ohledu díky Jonesovi, Laingovi, Collinsové, Sherinové a elektrizujícímu Carvelovi.

Kdo je tedy ta Chlupatá opice? Já sázím na toho muže na Měsíci.

Hra Chlupatá opice (The Hairy Ape) se hraje v divadle Old Vic do 21. listopadu 2015

Fotografie: Manuel Harlan