RECENZE: The Most Happy Fella, New York City Center ✭✭✭✭✭

The Most Happy Fella
Encores! v New York City Center
6. dubna 2014
5 hvězdiček

Pokud si dokážete vybavit pocity, když jste poprvé viděli východ slunce, úsměv svého dítěte, Michelangelova Davida, když jste se poprvé skutečně zamilovali nebo pochopili hloubku Shakespearova sonetu, pak znáte ten okamžik čiré, nespoutané blaženosti a nepopsatelné radosti. Tento pocit – onen neuvěřitelně čistý a vzrušující příval euforie – dnes večer sdílely stovky diváků, kteří do posledního místa zaplnili New York City Center na závěrečné představení mimořádného muzikálu Franka Loessera The Most Happy Fella v rámci cyklu Encores!.

V režii a choreografii Caseyho Nicholawa a s hudebním nastudováním Roba Bermana šlo o koncertní adaptaci (z pera neúnavného Billa Rosenfielda) muzikálu z roku 1956. Čas ukáže, ale je velmi pravděpodobné, že toto provedení změní vnímání tohoto díla v očích veřejnosti podobně, jako legendární koncert Sondheimova Follies v Lincoln Center v roce 1985 vdechl tomuto titulu nový život.

Bez stínu pochybností se totiž toto představení řadí do pětice nejlepších živých provedení muzikálových děl, která jsem kdy viděl. Byl to zkrátka zázrak.

Těžko si představit jediný detail, který by se dal na tomto nastudování vylepšit.

Za tímto úspěchem stojí tři klíčové faktory.

Zaprvé, obsazení je bezchybné. Každý člen početného ansámblu byl pro svou roli naprosto ideální. Všichni zvládali zpěv, tanec i herectví s lehkostí a naprostou profesionalitou.

Zadruhé, každý jednotlivý účinkující byl plně oddán díle a vizi jeho prezentace. Výkony byly upřímné, pravdivé a vzájemně propojené. Nešlo o žádné „hvězdné manýry“, přestože jsme byli svědky mnoha výkonů, které berou dech. Šlo o soudržnou týmovou práci, o skutečnou souhru celého souboru.

Zatřetí, nikdo se nepokoušel zpívat v jiném než náležitém stylu. Namísto současné módy plochého zvuku, ostrých výšek (beltu) nebo manýristického „lámání hlasu“ zpíval každý s technicky správně tvořeným tónem, s plným nasazením školeného hlasu, s legatem, rubatem a elegancí.

Výsledek byl naprosto podmanivý, vtipný i dojemný zároveň; opravdový triumf muzikálového žánru.

Příběh vypráví o Tonym, plachém Italovi, který se zamiluje do servírky. Protože se jí stydí oslovit, napíše jí na jídelní lístek milostný vzkaz a jako spropitné jí nechá ametystovou jehlici do kravaty. Servírku pojmenuje Rosabella a začnou si dopisovat. Ona mu pošle svou fotografii, on jí však pošle fotku svého pohledného předáka, protože se bojí, že kdyby poslal svou vlastní, nikdy by za ním nepřijela. Když Rosabella dorazí a zjistí pravdu, cítí se podvedená. Chce odejít, ale Tony má autonehodu a zraní se. V obavě ze smrti trvá na tom, aby si ho vzala. To, co následuje, tvoří jádro druhého dějství.

Je to velmi lidský, prostý příběh o lásce a nedorozumění. Výjimečnost Loesserova díla spočívá v tom, že je téměř celé prokomponované a hudba slouží k vytváření, rámování a posouvání příběhu postav. Písně zde nejsou důležité jako samostatná čísla, ale díky tomu, jak rozvíjejí děj nebo definují charaktery.

Nejslavnější píseň show, Standing On The Corner, není zásadní kvůli své melodii, ale kvůli příběhu, který vypráví, a vhledu do duší čtyř mužů, kteří ji zpívají – zejména prostoduchého, ale šťastného Hermana v podání Jaye Armstronga Johnsona. To platí o každé skladbě v představení; nic tu není jen na ozdobu. Každá píseň dodává postavám a situacím barvu, lesk, hloubku a tvar.

Slyšíme mnoho strhujících sborových čísel, některá komická, jiná bolestně krásná. Big D patří k nejlepším produkčním číslům v historii muzikálu a zde se mu dostalo velkolepého provedení. Song of a Summer Night zastavil čas úplně jinak – evokativní, nádherné harmonie souboru podtrhly excelentní výkon tenoristy Kevina Vortmanna v roli Doktora.

Cheyenne Jackson nebyl nikdy lepší než tady. Jako tulák Joe naplno využil svůj vzhled milovníka i sytý baryton. Je to energický, sebevědomý výkon plný pochopení pro postavu. Jeho duet s Rosabellou Don’t Cry byl neuvěřitelně křehkým, a přesto nesmírně silným závěrem prvního jednání.

Laura Benanti a Shuler Hensley byli jako Tony a Rosabella prostě dokonalí. Jejich velký duet My Heart Is So Full Of You je nejkrásnější Loesserovou milostnou písní a oba jej přednesli naprosto brilantně. Skladba Happy To Make Your Acquaintance pak ukázala jejich rodící se náklonnost v jiné poloze – byla stejně komická jako radostná.

Hlavní hereckou sestavu doplňovali (a rozhodně nezůstali v pozadí) Heidi Bickenstaff jako Cleo, nejlepší přítelkyně Rosabelly, a její dobrosrdečný, poněkud pomalejší, ale věčně spokojený nápadník Herman. Jejich společné scény byly elektrizujícím přívalem komiky, přičemž I Made A Fist je jednou z nejvtipnějších charakterních písní v historii hudebního divadla.

Jessica Molaskey byla skvělá jako Tonyho upjatá a nepřívětivá sestra a komické trio Zachary James, Bradley Dean a Brian Cali se postaralo o odlehčení v tenorovém stylu; čísla Abbondanza a Benvenuta v jejich podání měla neodolatelné kouzlo.

Speciální taneční skupina předvedla úžasně atletické a dynamické výkony. Nicholaw rozhodně ví, jak postavit choreografii, a tanečníci mu udělali čest, zejména ve velkém čísle Big D. Mužné, okouzlující a mráz po zádech nahánějící provedení. To však platilo i pro drobné momenty: choreografie v Standing On The Corner vypovídala o charakterech čtyř zpívajících mužů víc než tisíc slov.

S dokonalým obsazením, režií, interpretací, zpěvem i tancem se tato produkce zapíše do historie. Odteď je novým měřítkem pro koncertní provádění velkých muzikálů.

Naprostá muzikálová dokonalost.