RECENZE: The Ruling Class, Trafalgar Studios ✭✭✭✭

James McAvoy a Kathryn Drysdale ve hře The Ruling Class (Vládnoucí třída). Foto: Johan Persson The Ruling Class

Trafalgar Studios Transformed

24. ledna 2015

4 hvězdičky

Když uznávaný divadelní kritik Harold Hobson psal o svých dojmech z původní inscenace hry Petera Barnese The Ruling Class (Nottingham Playhouse, 1968), vyjádřil se takto:

„...prozíravě jsem neočekával nic, a místo toho jsem dostal úplně všechno: vtip, patos, strhující melodrama, brilantní satiru, dvojsmyslnou filozofii, horor, cynismus i cit, to vše v dokonalé jednotě divadelního světa v rámci mimořádného a osobitého díla pana Barnese... V době, kdy se velká část divadelní energie soustředí na vnucování her, které nikdo nechce vidět, divákům, kteří nechtějí vidět vůbec žádnou hru, bylo nesmírným potěšením objevit drama, které bylo nejen hloubavé, ale také vzrušující a zábavné... po celou dobu představení člověk prožívá onen slastný chvětivý pocit, o kterém si myslel, že z divadla navždy zmizel – ten skutečný pocit, že chce vědět, co se stane dál.“

Tehdy byla hlavní hvězdou večera zjevně samotná hra.

V divadle Trafalgar Studios Transformed nyní v rámci druhé sezony pod vedením Jamieho Lloyda uvádějí Lloydovo oživení této klasiky.

Dnes je onou hvězdou – o tom není pochyb – James McAvoy.

Není jen hvězdou této inscenace, je to skutečná, oslnivá hvězda první velikosti, která rozzáří každou vteřinu na jevišti. Jeho úsměv a těkavé, pronikavé oči dokážou vyjádřit cokoli; v jedné chvíli je naprosto nestálý, komický a divoký, v další zlomyslný a rozrušený, pak zase smutný, šílený, vypočítavý nebo sexy – nebo to všechno najednou.

Od okamžiku, kdy se objeví na scéně v prostém mnišském rouchu, zaplaví publikum vlna očekávání. Pak odhodí kápi a prohlásí se za... Boha. A to Boha lásky. Dívá se přímo do publika, oči mu planou, úsměv je podmanivý a magnetická síla jeho přítomnosti je prostě ohromující. Jako Bůh je naprosto uvěřitelný – nikdy nevypadal lépe a nepůsobil tak neodolatelně.

Pro McAvoye (který rozhodně nebyl žádným břídilem jako Macbeth nebo v jedné z hlavních rolí v Three Days Of Rain) jde o přelomový výkon, díky kterému je tato inscenace naprostou povinností pro každého diváka. Je téměř nemožné si představit někoho jiného ze současné generace herců, kdo by dokázal to, co McAvoy v roli 14. hraběte z Gurney – jde o neuvěřitelně detailní a bravurní práci té nejvyšší úrovně.

V roce 1968 musela být hra The Ruling Class v mnoha ohledech šokující a provokativní. Ostře útočí na anglickou vyšší vrstvu, včetně církve a lékařského stavu. Máme tu hraběte, který se rád převléká za ženy a praktikuje asfyxii, jeho polorodého bratra, který je stejně mrzutý jako lakomý, jeho ženu nymfomanu, jejich syna, což je arogantní budižkničemu pokukující po křesle v parlamentu, biskupa s malým pochopením pro to, co je svaté nebo křesťanské, lékaře s přístupem, který má k Hippokratově přísaze daleko, zlatokopku, která se pro peníze a postavení vyspí s kýmkoli – a také šíleného dědice hraběcího panství.

Je to vřící masa lidských slabostí, chtíče a pocitu nadřazenosti, která neustále bublá a občas vybuchne v oslnivý žár. Kanapky a příležitostné vraždy jdou v tomto uzavřeném světě ruku v ruce.

Hra jasně a nekompromisně ukazuje, jak zkorumpovaný a nefunkční je podle Barnese britský „establishment“ a jak plavání proti proudu vede buď k utonutí, nebo – což je smutnější – k tomu, že nakonec nasednete do stejné lodi. To je nejzřetelnější v závěrečné scéně se Sněmovnou lordů v pavučinách; mrtvé, staré, zaprášené postavy předsedající zhoubnému tělesu, zatímco McAvoyův polepšený hrabě pronáší se ztuhlým úsměvem svůj první projev.

Ale na rozdíl od Kleopatry čas myšlenky, které se hra snaží parodovat, nijak neošklivil: v uplynulých desetiletích se Barnesovo pero ukázalo jako prorocké a odhalující – mnohé bizarní věci, které se v zápletce dějí, jsou nám dnes už příliš známé z nekonečných přiznání, vyšetřování, soudních procesů a mediálních zpráv.

Některé repliky dnes také rezonují jinak než v době před vyšetřováním kauzy Jimmyho Savilea:

„Dr. Herder: Pak samozřejmě nikdy nezapomněl na to, jak ho v jedenácti letech matka a otec brutálně odvrhli. Poslali ho pryč, samotného, do primitivní komunity posvěcených tyranů a pederastů.

Sir Charles: Chcete říct, že šel na internátní školu.“

Lloyd však jako talentovaný principál udržuje klauny v pohybu a celou tu artistickou jízdu na laně břitké satirické zábavy drží v tempu: rytmus, energie a styl jsou vybroušené k dokonalosti. Zvláštní je, že některé pódiové obrazy připomínají spíše frontu na autobus než pečlivě naaranžované skupiny herců, ale nádherná scéna Soutry Gilmourové od takových drobných nedostatků snadno odvede pozornost.

Gilmourová řeší vyprávění v mnoha lokacích zajímavými způsoby. Když nový hrabě, šílený jako kloboučník, vyjde do své zahrady, jeviště zalije sluneční světlo (scéna přitom stále obsahuje interiér honosného šlechtického sídla s jeleními hlavami, koženým nábytkem a brokátovými závěsy). Z podlahy jeviště pak skrze malé otvory vyrostou jednotlivé stonky vysokých, kvetoucích slunečnic. Je to kouzelné – a jejich zmizení zpět do útrob scény po skončení výstupu je ještě působivější.

V jiném okamžiku se v zadní části jeviště náhle odsune stěna a diváci se přenesou do mlhavých, ponurých a strachem prosycených ulic Whitechapelu. Ano, McAvoyův hrabě by ve volném čase klidně mohl být Jackem Rozparovačem.

Jon Clark zajišťuje působivé a zajímavé světelné efekty, které maximálně využívají scénografii Gilmourové. Hudební čísla jsou obzvláště dobře zvládnutá (Huw Evans jako hudební ředitel, Darren Carnall jako choreograf) a představují nečekaná zpestření. Richard Mawbey odvedl skvělou práci s parukami (zejména u paní Piggott-Jonesové a paní Treadwellové, z nichž každá by klidně mohla být sousedkou paní Slocombeové z Are You Being Served?). Scénická hudba Bena a Maxe Ringhamových umocňuje každý okamžik.

Jde o krásné a důmyslně promyšlené oživení významného díla jednoho z nejplodnějších, ale opomíjených britských dramatiků. O to více jsou pak nedostatky v obsazení matoucí a frustrující.

Joshua Maguire a Elliot Levey, herci jednoho polohy, jsou stejně únavně předvídatelní jako vždy. Jejich role přitom vyžadují větší nuanci, než jaké jsou schopni dosáhnout. Maguire poskakuje, pohazuje hlavou a rozhořčeně se naparuje jako Dinsdale, což je sice fajn, ale jiné volby by prospěly vtipnějšímu a působivějšímu dramatu. Nafoukanost není náhradou za inteligenci.

Levey hraje strohého, věcného lékaře bez emocí s rty pevně sevřenými. Zpočátku to funguje, ale jak děj postupuje a příběh doktora Herdera se vyvíjí, Levey na výzvy role nestačí. Měl by napodobit to, co dělá McAvoy – vyjádřit potlačování divokého šílenství, které se dere ven, ale nedaří se mu to. Scéna, kdy se konečně zhroutí a podlehne hysterii, je až trapná, jako ze školního divadla.

Ron Cook je jako sir Charles solidní, ale není dostatečně výbušný na to, aby postava vyzněla naplno. Chybí mu ono hluboko pod kůží vřící rozhořčení nad troufalostí těch, kteří by se mu mohli postavit. Přesto má na svědomí jeden nádherný jevištní moment, kdy upustí hraběcí korunu. Abychom mu nekřivdili, kdyby mu Maguire a Levey byli patřičnou oporou, měl by to snazší.

Serena Evans v roli jeho manželky, lady Claire, se správně rozhodla plout ve vlastních vodách rodu Gurneyů. Jako bitevní loď si neohroženě razí cestu vpřed s velkým efektem. Je naprosto uvěřitelná jako ona neuvěřitelná, arogantní aristokratka s pestrými choutkami, které si uspokojuje podle libosti. Je elegantní, děsivá i nenasytná zároveň. Skvostné.

Anthony O'Donnell je prostě geniální jako hraběcí sluha Tucker, který rodinu nenávidí, ale zůstává, protože může (nečekaný zvrat) a protože si rodina nemůže dovolit ho propustit vzhledem ke všem kostlivcům, které na ně ví. Užívá si komiku této role a ani na chvíli neztrácí dech.

Předpokládám, že nejvíce se baví Forbes Masson a Paul Leonard, kteří oba hrají několik rolí s velkým komickým účinkem. Zejména Masson je úžasný v tom, jak vytváří zcela nové a nepříbuzné postavy – jeho typický právník Matthew Peake se například vůbec nepodobá jeho detektivu frázistovi Fraserovi.

Masson i Leonard jsou k popukání i ve svých ženských rolích a Leonard hru skvěle rozjíždí jako domýšlivý a sebeklamu oddaný 13. hrabě, ten, který se nešťastnou náhodou oběsí při nepodařené intimní chvíli potěšení.

Kathryn Drysdale je patřičně smyslná a odhodlaná jako manželka McAvoyova hraběte a matka jeho dědice. Má hedvábný, lahodně svůdný hlas, který využívá k ohromujícímu účinku. Michael Cronin jako starý biskup ze staré školy sice projde, ale v té náladové a chamtivé postavě se skrývá mnohem více odpudivosti, než kolik se mu zde podařilo odhalit.

V každém případě je to však večer Jamese McAvoye. A on svůj úkol plní – naprosto velkolepě.

REZERVOVAT VSTUPENKY NA THE RULING CLASS