RECENZE: Tereza Raquinová, Finborough Theatre ✭✭✭✭

Ben Lewis, Tara Hugo, Matt Wilman a Julie Atherton v inscenaci Tereza Raquinová ve Finborough Theatre v Londýně. Foto: Darren Bell Tereza Raquinová, Finborough Theatre, přesouvá se do Park Theatre

30. března 2014

4 hvězdy

Erotikou nabité a vláčné literární mistrovské dílo Émila Zoly, Tereza Raquinová, se zdá být nepravděpodobným námětem pro muzikál. Ale totéž by se dalo říct o příběhu Sweeneyho Todda, pozadí Čaroděje ze země Oz nebo o nějakém bichli od Victora Huga. Pravdou zůstává, že pokud najdete správnou formu a především skladatele, který je s dílem v souladu, může být muzikálem cokoli.

Ve Finborough Theatre se momentálně hraje „radikální adaptace“ Zolova díla od Nony Sheppard s hudbou Craiga Adamse. Je to mistrovské dílo.

Ačkoli byl Zola zastáncem naturalismu v literatuře i divadle, přístup zde není zcela naturalistický, což ovšem neznamená, že by se výkony nesnažily o pravdu a okamžitou upřímnost. Děj románu je moudře zkrácen a kondenzován a k nahlédnutí do skrytých myšlenek Raquinové je využit tříčlenný ženský chór. Stejně jako řecký chór, i tento soubor sleduje, komentuje a zaznamenává dění, myšlenky a situace čtyř hlavních postav. Mnohokrát postavy zpívají přímo k divákům, což však slouží pouze k umocnění dojmu z pasáží, v nichž postavy zpívají sobě navzájem.

Inscenace obsahuje mnoho nesmírně působivých prvků: začíná francouzštinou, která plynule přechází v angličtinu; úvodní sekvence zdůrazňuje vědeckou pitvu událostí i intenzivní zaměření na vnitřní emoce a psychologii; úvodní obraz okamžitě nastoluje temný tón díla a zároveň chytře vytváří falešný dojem u těch, kteří neznají zápletku; dámčina kožešina se elegantně promění v jejího milovaného kocoura a začne žít vlastním životem; Tereza dlouhou dobu nepromluví ani slovo, ale když se konečně ozve, je to zoufalý, divoký a orgastický výkřik osvobození, který nenechá nikoho na pochybách o tom, co se v temnotě děje.

Hudba je komplexní a náročná, ale naprosto podmanivá. James Simpson odvádí pozoruhodnou práci při interpretaci partitury na klavír, ale i přes jeho obdivuhodnou techniku se nelze ubránit touze po orchestraci, která by zahrnovala alespoň smyčce, bicí a dechy. Toto je partitura, která by pod rukama nadaného orchestrátora plně rozkvetla.

Muzikál je spíše Stravinskij než Sondheim, spíše Guettel než Gershwin, spíše Rutherford než Rodgers a spíše Berlioz než Berlin. Hudba zde není pro ty, kteří hledají melodie, jež si budou cestou domů pobrumlávat v metru. Není ani pro milovníky velkých produkčních čísel se stepem a okázalostí.

Kdepak. Účelem hudební složky je zde výhradně osvětlení děje a postav, budování nálady, napětí a erotična, a dodávání dynamiky ústředním hrdinům. A to se daří mimořádně dovedně, ať už v sekvencích „Vysoce úctyhodných orgií“ (včetně domina, čaje a drbů), ve skladbě „Sladká vůně fialek“ (Laurentův propad do šílenství mezi těly v márnici), v „Kdybych to byl věděl“ (závěrečný žalozpěv Terezy a Laurenta) nebo v řadě dalších pozoruhodných hudebních momentů.

Pomáhá i to, že talentovaný soubor si s partiturou poradí – s vášní, skvělým tónem a vynikajícím sluchem pro ladění i nečekané harmonie a modulace. Je radost je poslouchat, i když hudba není vždy radostná.

Julie Atherton je silná interpretka, ale nikdy jsem ji neviděl tak dobrou a zcela pohlcenou rolí, jako je zde v postavě Terezy. Ponurá intenzita, s níž ztvárňuje první třetinu hry, kdy nepromluví jediné slovo, je obdivuhodná a její pocit uvíznutí a zoufalého neštěstí je hmatatelný. Její touha po Laurentovi, odpor ke Camillovi, strach z paní Raquinové i podrážděnost vůči ní – to vše je vyjádřeno s naléhavou lehkostí. Výraz v její tváři, když poprvé spatří Laurenta, vám přesně napoví, co se stane. Kontrast mezi jejím utrpením před spojením s Laurentem a její pohlcující blažeností poté je úchvatný. Neudělá jediný chybný krok a zpívá s čistotou a rozsahem, který je skutečně strhující.

Fyzicky suverénní a vokálně velkolepý Laurent v podání Bena Lewise se vyrovná intenzitě a nasazení Athertonové. I on je zpočátku zamlklý a zamračený a jeho uvedení na scénu prostřednictvím Camilla mu dává čas na vytvoření bohaté charakteristiky. Jeho scény s Athertonovou jsou magické, stejně jako jeho sólo, když v márnici hledá Camillovo tělo. Po celou dobu je patrné naprosté oddání se roli: násilí, sexu, přízraku Camilla, propadu do bezuzdné neřízenosti a následnému rozhodujícímu duetu, který jejich poměr ukončí. Lewis je vynikající charakterní herec a zde je tlačen ke svým limitům, dramaticky i pěvecky, z čehož vychází vítězně.

Jeremy Legat je v roli nesnesitelného slabocha a ufňukaného tyrana Camilla lahodně odpudivý. Upjatý a snobský, dokáže této nejúnavnější postavě vdechnout život a dokonce i špetku empatie. Zpívá skvěle a obzvláště působivý je ve svých výstupech po utonutí: je těžké ztvárnit zjevení ducha šokujícím nebo uvěřitelným způsobem, ale Legatovi se to daří. A jeho úžasný vztah s matkou je vykreslen do nejmenších detailů a působí naprosto věrohodně.

Tara Hugo nemá problém s hraním extrémů, které tvoří postavu Madame: její strnulá formálnost, neochvějná zbožňování Camilla, povýšenost a blahosklonnost ke všem kromě syna, láska k jejímu kocourovi, radostné drby s partou nad dominem, zdrcení nad ztrátou Camilla, ochromení, když se dozví pravdu, a nenávist v jejích očích, jimiž zlověstně probodává ty, kteří jí ukradli štěstí. Roli hraje s chutí, stylem a obrovským umem. Vokálně však na extrémní nároky role nestačí, a ačkoliv to představení přímo nepodkopává, nedovoluje to postavě vzlétnout tak, jak by mohla.

Finborough je drobný prostor, ale chytrá a nápaditá scéna Laury Cordery nevynechá ani kousek místa a pozoruhodně účinně navozuje dobovou atmosféru, místo i pocit intenzivního emocionálního soustředění, v němž Zolovo dílo vzkvétá. (Zamiloval jsem si okenní tabuli, ze které se stal malířský stojan.) Osvětlení Neila Frasera je také vynikající a nesmírně umocňuje zážitek.

Úspěch Nony Sheppard je zde opravdu ohromující: jde o senzační premiéru nového díla. Proč se nehraje v National Theatre, zůstává jednou z životních záhad.