RECENZE: Jako zabít ptáčka, Barbican Theatre ✭✭✭✭✭

Robert Sean Leonard jako Atticus Finch v inscenaci To Kill A Mockingbird (Jako zabít ptáčka). Foto: Manuel Harlan To Kill A Mockingbird

Barbican Theatre

30. června 2015

5 hvězdiček

Vytáhlý chlapec s rozcuchanými vlasy, dychtivýma očima a vzduchovkou v ruce zkoumá okolí. Jeho hbitá, úžasně klučičí sestra, z níž energie a nadšení přímo sálají, si také hraje se svou vzduchovkou. Jejich otec je odmítl učit zacházet se zbraněmi, ale oni si chtějí hrát i tak. Chlapec na otce trochu zanevřel – možná víc než trochu – protože nedělá to, co otcové ostatních kluků. To ho trápí.

V dálce se něco pohne a chlapec ztuhne. Podívá se znovu. Do tváře se mu vkrade strach, který mu projede celou páteří. Řekne sestře, co viděl. Jeho klidný, jistý hlas, který jí připomíná otcův příjemný tón, zní naléhavě. Podívá se stejným směrem. Směrem k nim kulhá vzteklý pes. Ještě je neviděl ani neucítil, ale chlapec ví, že pokud si jich pes všimne, bude zle. Neuhne ani o krok a posílá sestru pro dospělé. Ta se brání, nechce ho nechat samotného, ale nakonec odběhne.

Kluk má strach, ale je tvrdohlavý. Napjatě sleduje okolí. Pomalu přicházejí dospělí. Vtom se objeví i jeho otec a šerif, muž s hvězdou, nesoucí pušku. Oba muži se podívají – je to jednoznačně vzteklý pes. Otec káže synovi, aby ustoupil stranou, a žádá muže zákona, aby psa zastřelil a ukončil nebezpečí. Ale šerif chce, aby vystřelil chlapcův otec – ten samý, který nechtěl své děti učit o zbraních – protože bude jen jeden pokus. Otec se brání, ale pod tlakem nakonec podlehne.

Cítí tu obrovskou tíhu zodpovědnosti na svých bedrech. Všichni ho sledují, spoléhají na něj, ale nejvíc jeho děti. Váhá, tápe, upustí brýle, z čela mu stéká pot. Chlapec vypadá zdrceně, viditelně se v očích ostatních zmenšil. Cítí hanbu.

Rosie Boore jako Scout, Milo Panni jako Dill a Bill Price jako Jem. Foto: Christopher Akrill.

Otec vystřelí – rychle a neochvějně. Cíl okamžitě padne. Otec má bezchybnou mušku. Chlapec na něj hledí v úžasu, navždy proměněn, nyní na svého otce hrdý a lépe chápající, co znamená být gentlemanem.

Toto je naprosto ohromující, hluboce krásná a nesmírně poutavá inscenace hry To Kill A Mockingbird (Jako zabít ptáčka) režiséra Timothyho Sheadera, která se právě hraje v Barbican Theatre. Není dokonalá jen tak „v každém ohledu“ – je naprosto dokonalá úplně ve všem. Pokud jde o nádherné vyprávění a vynikající ansámblové herectví, které s nadšením předkládá bohatě prokreslený, mimořádně silný, a přitom vznešeně prostý příběh, v Londýně momentálně není nic, co by se této produkci mohlo rovnat (snad kromě Gypsy).

Nádhernou knihu Harper Leeové, poprvé vydanou před 55 lety, pro divadelní prkna s grácií a stylem zadaptoval Christopher Sergel. Postavy jsou vykresleny jasně a obratně; dialogy, z velké části převzaté přímo z textu Leeové, jsou ostré a zcela postrádají jakýkoli falešný tón. Každý aspekt adaptace funguje. Možná nepokrývá celou knihu, každý nezapomenutelný incident či postavu, ale Sergelův pohled na tento příběh vypráví s dokonalým citem.

Základním kamenem adaptace je moment, kdy všichni kromě čtyř hlavních herců předčítají úryvky z románu Leeové, a to z různých vydání z uplynulých desetiletí. Tyto úryvky uvozují scény, posouvají děj a komentují vývoj událostí. Dělají však ještě víc – každý herec při recitaci používá svůj vlastní civilní hlas, což vytváří a upevňuje pouto s publikem a využívá vlastní čtenářské zkušenosti diváků. Tento přístup zároveň podtrhuje univerzálnost jádra románu – lidskost, důstojnost, toleranci a porozumění. A připomíná nám naše vlastní dětství, kdy nám někdo předčítal.

Tento pronikavý smysl pro dětství je pro vizi inscenace klíčový. Odráží se i v dechberoucí scénografii Sheadera a výtvarníka Jona Bausora: vlnitý plech obklopuje tři strany jeviště, záhon se rozkládá mezi rezavými trvalkami venkovského života a hrací plochou; podlaha připomínající školní tabuli umožňuje křídou načrtnout obrysy a atmosféru hlavních míst městečka, kde rodina Finchových žije; jevišti dominuje obrovský realistický strom, nejvyšší symbol dětské svobody, s mohutnými větvemi a všudypřítomným zeleným listím oslavujícím život. Po stranách scény jsou židle, stoly, postel a další rekvizity, které jednoduchým, dětstkým způsobem zpodobňují místa, kde se odehrávají klíčové události.

Lze si jen stěží představit lepší scénografii nebo způsob, jak tuto pozoruhodnou adaptaci hrát.

Sheader dbá na to, aby tempo nikdy neuvadlo, ale nikam nespěchá: atmosféra dlouhých, parných let jihoamerického dětství je přímo hmatatelná. Nesklouzává ani k levnému sentimentu – příběh, jeho vzestupy i pády, je vyprávěn čistě, prozíravě, klidně a vřele. Všechny ty silné obrazy tam jsou: Atticus před budovou soudu, jak drží stráž nad obviněným černochem s jedinou žárovkou po boku; jeho děti potlačující hněv a vražedné úmysly lynčujícího davu; Scout houpající se na pneumatice; Jem, Scout a Dill, jak se snaží vylákat Boo Radleyho z domu; zastřelení vzteklého psa; ubohý, zlomený Tom Robinson vypovídající u soudu; Atticus pevně objímající Scout; Jem se zlomenou rukou a Atticus bdící u jeho lůžka.

Emocionální jádro příběhu i barvité, uvěřitelné postavy jsou obnaženy: jsou skuteční, hmatatelní a svět, který obývají, působí stejně opravdově. Skoro jako byste cítili vůni Calpurniina vaření nebo některý z koláčů slečny Maudie, ze kterých vyzařuje poctivá radost. Je to nesmírně podmanivý zážitek, projít si tuto pozoruhodnou cestu s tak výjimečným obsazením.

V souboru, kde je každý jednotlivý člen vynikající, najdeme několik přímo fenomenálních výkonů. Zackary Momoh je uhrančivý a srdceryvný jako neprávem obviněný Tom Robinson; jeho precizní práce v klíčové soudní scéně vypovídá o životě prožitém v bídě a opovržení, přesto jde o muže s jemnou, čistou a odpouštějící povahou. Christopher Akrill dělá z Boo Radleyho naprosto uvěřitelnou, reálnou postavu a scéna, kdy jemně pohladí zraněného Jema po hlavě, je zahraná s naprostým citem. Ryan Pope jako Bob Ewell představuje apokalyptický koktejl šlachovitého, rasistického a opileckého násilí, který je až k nesnesení realistický.

Zackary Mormoh jako Tom. Foto: Johan Persson.

Connie Walkerová je úžasně odporná hned dvěma různými způsoby v dvojroli paní Duboseové a příšerné Stephanie Crawfordové; Natalie Gradyová ztělesňuje domáckou srdečnost jako laskavá sousedka slečna Maudie a Susan Lawson-Reynoldsová našla přesně tu pravou kombinaci hněvu a mateřské lásky jako Calpurnia, žena, která drží rodinu Finchových pohromadě.

Všechny tři děti byly naprosto pozoruhodné: Rosie Booreová jako neústupná, zvídavá a odvážná Scout; Billy Price jako zmítající se v dospívajících emocích, rozkročený mezi chlapcem a mužem, je vynikající a trefný Jem; a Milo Panni v roli Dilla je okouzlující a neuvěřitelně zábavný. Jsou to skvělá trojice, plná energie a talentu.

Zcela po právu však tlukoucí srdce a všudypřítomné svědomí hry leží v jistých a rozvážných rukou Roberta Seana Leonarda, který roli Attica dodává nepřekonatelnou intenzitu a vážnost. Leonardův Finch je zosobněná dokonalost – laskavě přísný otec, neohrožený obránce práva a pravdy, pozoruhodný advokát a pokorný, čestný muž v lehce pomačkaném třídílném obleku. Je to magický výkon, který všem ostatním kolegům nesmírně usnadňuje práci.

Naomi Saidová a Polly Bennettová se postaraly o vynikající pohybovou spolupráci, původní hudba Phila Kinga je podmanivá a v jeho podání zní skvěle. Oliver Fenwick vše nasvítil podle svých obvyklých precizních standardů: krása. Úplněk je obzvláště úchvatný. Zvukový design Iana Dickinsona je bezchybný.

Tady se prostě nedá nic vytknout a i ty nejtvrdší povahy budou během večera alespoň jednou pohnuty k slzám. Toto je nejlepší drama, které se v Londýně hraje. Mělo by být povinnou podívanou pro každé školou povinné dítě. Mělo by se přesunout na West End, pak na Broadway a hrát se celé sezony.

Je to v každém ohledu dokonalé.

To Kill A Mockingbird (Jako zabít ptáčka) se hraje v Barbican Theatre do 25. července 2015