RECENZE: Trojan Horse (Trojský kůň), Leeds Playhouse ✭✭✭✭✭

Jonathan Hall hodnotí inscenaci Trojan Horse souboru Lung Theatre Company, která byla vybrána pro slavnostní znovuotevření Leeds Playhouse po rekonstrukci.

Foto: The Other Richard Trojan Horse

Leeds Playhouse

5 hvězdiček

Webové stránky Leeds Playhouse

Hra „Trojan Horse“ z dílny ansámblu Lung Theatre, zaměřujícího se na dokudrama, zahajuje provoz nablýskaného a miliony liber zrekonstruovaného divadla Leeds Playhouse. Představení ve mně zanechalo pocit hlubokého zaujetí a donutilo mě zpochybňovat svět kolem sebe – přesně tak, jak to od silného divadelního kusu očekávám. Drama vypráví ucelený příběh skandálu „Trojský kůň“ z roku 2014, oproštěný od mediálních zkratek. Mapuje vyšetřování kauzy, kdy byla řada birminghamských škol podezřelých a následně obviněných z šíření extremistických muslimských ideologií mezi studenty. Rozbuškou byl silně pochybný dopis tvrdící, že určité školy cíleně připravují žáky na přijetí radikálních postojů, což vrhlo zlověstné světlo na to, co by se dalo označit za pochopitelný střet kultur. Tento dopis se náhodou trefil do noty názorům Michaela Govea, které popsal ve své knize z roku 2006 o vnímané „islámské hrozbě“ – v době objevení dopisu přitom pan Gove zastával funkci ministra školství.

Foto: The Other Richard

Jakmile se o dění dozvěděl, následovala brutální série inspekcí OFSTED, které měly najít důkazy pro tyto čím dál divočejší spekulace. Následné vyšetřování a mediální bouře v mnohém připomínaly mccarthisovský hon na komunisty v Americe 50. let a přidaly znepokojivou kapitolu k fenoménu „fake news“. Je to složitý, propletený příběh, v němž by se divák mohl snadno ztratit, zvláště uvážíme-li, že samotný text vznikl zpracováním více než 200 dokumentů a rozhovorů.

Foto: The Other Richard

Odvyprávět takto labyrintní příběh vycházející z tolika zdrojů není žádná maličkost, ale autoři Helen Monk a Matt Woodhead se s úkolem vypořádali brilantně. Vytvořili úderný, kritický scénář, který neztrácí tempo. Na jevišti ho s obrovskou energií oživuje pětičlenný herecký ansámbl, který pod Woodheadovou suverénní režií nápaditě využívá zadní projekci a pět školních lavic k vytvoření rozmanitých prostředí. Všichni herci byli skvělí a vdechli život postavám z obou stran barikády, které smetly okolní události. Za mě vyčnívali Mustafa Chaudhry jako ambiciózní školní rada a Gurkiran Kaur v roli vnitřně rozervané studentky – oba svým způsobem oběti systému.

Foto: The Other Richard

Tato produkce je, možná až děsivě, aktuálnější než kdy dříve. Představení jsem navštívil v den, kdy se tehdejší premiér snažil normalizovat dosti pochybné britské termíny ohledně odchodu z EU, a kdy se naše školy, v obavách z blížících se inspekcí OFSTED, snažily narychlo protlačit kurikulum „tradičních britských hodnot“. Když se lídři země uchylují k jazyku hněvu a osmileté děti se učí mechanicky odříkávat slova jako „demokracie“ a „tolerance“, víte, že s národem je něco vážně v nepořádku.

Jakákoli zahajovací inscenace v novém či zrekonstruovaném prostoru je víc než jen divadlo; je to prohlášení o záměru a poslání dané scény. Když vidím současná palčivá témata zpracovaná tak vzrušujícím a energickým způsobem hrou, která vznikla přímo v tomto divadle, vím, že je to místo, které má v dnešní neklidné době svůj nezastupitelný význam a váhu.